Operní panorama: Benátky v Praze, brutální Mozart v Aix-en-Provence a Bystrouška v Krumlově

Zahájení letošních Letních slavností staré hudby potvrdilo vysoké renomé tohoto mezinárodního hudebního festivalu, který se koná v různých historických místech Prahy už po sedmnácté. Koncert francouzského komorního souboru Les Folies françoises se sopranistkou Danielou Skorkou s názvem Portrét benátský příhodně otevřel téma tohoto ročníku zaměřeného na hudební, divadelní i karnevalovou tradici italských renesančních a barokních Benátek a její vlivy na Evropu 17. a 18. století. Bohatství a novátorství tohoto fascinujícího centra na laguně se šířilo i do Francie, kde Jean-Baptiste Lully, původem ostatně Ital, stejně jako o generaci mladší André Campra, François Couperin nebo Michel Pignolet de Montéclair z italsko-francouzské rivality, ale propojování stylů těžili. Právě árie těchto francouzských nebo ve Francii působcích skladatelů na italské texty tvořily vokální linii koncertu.

Způsob, jakým Daniela Skorka dokázala vyjádřit nářek Lullyho Psyché, rozsáhlou dramatickou scénu zneuctěné Lukrécie Michela Pignoleta de Montéclair se závěrečnou apoteózou smrti této římské šlechtičny, ale také radostné milostné hrátky André Campry byl strhující. Její barevný, plný soprán, který se báječně nesl sálem Trojského zámku, asi nejpříhodněji vystihuje výraz „šťavnatý“. A hráči souboru Les Folies françoises s brilantní technikou a souhrou v čele s houslistou Patrickem Cohënem Akeninem jí byli vyrovnanými partnery.

Daniela Skorka (Izrael)– soprán.

Mnohotvárné podoby hudebních Benátek s Claudiem Monteverdim, Antoniem Vivaldim, duchovní tvorbou benátských regenschori, ale i raritním nástrojem viola organista podle nákresů Leonarda da Vinciho rozezní Rudolfovu galerii, Břevnovský klášter, klášter sv. Anežky České i Španělský sál Pražského hradu až do 4. srpna.

Brutální africká kolonizace Mozarta

Francouzský kulturní institut do svého Kina 35 na prázdniny zařadil sérii pěti přenosů operních produkcí z prestižního festivalu v Aix-en-Provence. Jako první byla uvedena inscenace Mozartovy opery Così fan tutte z nekryté dvorany arcibiskupského paláce. A byl to šok. Kdo čekal buffu v rokokové Neapoli byl hned na začátku vyveden z omylu. Francouzský filmový režisér Christophe Honoré, který se nebojí otevírat témata H.I.V., sebevražd, incestu, tuto svoji první operní režii zahájil filmem – dobovými záběry z Etiopie 30. let minulého století v letech Mussoliniho kolonizace a najímání afrických žoldáků. A nezní Mozartova hudba, ale z fonogramu přeskakující deska s tehdejším šlágrem The Gold in Africa.

Nakonec samozřejmě na Mozartovu operu s potutelnou sázkou Dona Alfonsa na ženskou věrnost došlo. Ale byla transformovaná do brutálního prostředí italské vojenské posádky kdesi v africké Eritrei plné nelítostného rasismu, násilí, explicitně vyjádřeného týrání a znásilňování domorodého obyvatelstva. Žert Dona Alfonsa se záměnou párů není nijak laskavý, ale taková dávka krutosti byla příliš. A míjela se s Mozartem i Da Pontem.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Festival Aix-en-Provence

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Festival Aix-en-Provence

Ovšem obsazení ženských rolí v čele s Kate Lindsey jako Dorabellou a Sandrine Piau jako Despinou bylo excelentní a zaslouží obdiv, jak dokázaly skloubit Mozartovu hudbu s civilním herectvím žen, které se spolupodílejí na koloniální brutalitě. I když se Freiburských barokní orchestr specializuje na starou hudbu a hudební nastudování „univerzálního“ Louise Langréea splňovalo základní parametry, zůstal celkově záznam Così fan tutte jen pro otrlé.

Uvidíme, jaké menu nabídnou další záznamy z Aix-en-Provence, Bude jich ještě spousta – tento týden Debussyho Pelléas a Mélisanda a Händelova Alcina, dále Rossiniho Turek v Itálii a Charpentierův David a Jonathan. Francouzský kulturní institut tuto operní hojnost nabízí zdarma.

Slečna Liška v parku českokrumlovského zámku

„Dostaneme bóřku,“ varuje Revírník na začátku Příhod lišky Bystroušky. V den páteční premiéry v Českém Krumlově skutečně celý den lilo jako z konve. Až navečer déšť jako zázrakem ustal. A apoteóza věčného koloběhu života v přírodě se uprostřed parku před otáčivým hledištěm mohla rozeznít.

I když v krumlovském parku odpadá dumání nad tím, jak nakašírovat na divadelním jevišti les, tuto výhodu nepříjemně omezuje nutnost amplifikace orchestru v kombinaci se sólisty, jejichž zpěv ozvučený není. V případě partitur, ve kterých orchestr není jen pouhým doprovodem, což pro Janáčkovy opery samozřejmě platí, to je úkol prakticky neřešitelný. Orchestr, pro diváky neviditelně umístěný v letohrádku Bellarie, zněl z reproduktorů natolik zastřeně, že hodnotit jeho výkon nad rámec základní intonační přesnosti a spíše pomalejších temp dirigenta Maria de Rose prakticky nelze.

O to větší pochvalu zaslouží všichni sólisté, ale i sbor, balet i děti z Jitřenky, že se i při takovém zvukovém handicapu dokázali v Janáčkově hudbě bezpečně orientovat. Jejich výkony, navíc v chladu a vlhku, jsou hodny vysokého uznání. Ostatně Budějovičtí si dali na obsazení hodně záležet.

Přesně obsazené role

„Trefou“ bylo obsazení Ivany Rusko do role Bystroušky. Dokáže prozpívat „Jsem-li opravdu tak krásná“ s podobně mladistvým temperamentem jako svou erbovní Pucciniho Musettu. Její Bystrouška koketuje, svádí, sympaticky provokuje svým ženstvím, samostatností i drzostí. Je to sebevědomá slečna v šik kalhotovém kostýmku rezavé barvy a vlasy svázanými do ohonu. Štuc, který si od ní Harašta vezme, má podobu elegantní šály. Tato mladá sopranistka umí těžit z benefitů vyhlášeného operního studia v Curychu, podobně jako kdysi Martina Janková se dostala i do sólistického ansámblu tohoto prestižního domu a startuje evropskou kariéru – Bystrouška ji čeká v německém Kolíně.

Jorge Garza (Lišák) a Lenka Máčiová (Liška Bystrouška).

Liška a Kohout. Ivana Rusko a Vladimíra Malá.

Obsazení Lišáka tenoristou místo Janáčkem předepsané mezzosopranistky lze akceptovat jako alternativu, která zejména v budějovickém „lidském“ pojetí této opery dodává milostným scénám věrohodnější a žádoucí erotické jiskření. Lišák v hnědavém obleku a klobouku se objeví ve velkém stylu – přijede na bicyklu, za kterým na nosiči veze obrovské kolo měsíce. V jeho bělavé záři si na palouku začne namlouvat slečnu Lišku a Peter Račko transponovaný part do vysoké tenorové polohy zvládl skvěle.

Svatopluk Sem, který si na začátku své kariéry právě v budějovickém operním souboru vybudoval široký repertoár, má roli Revírníka zažitou už z hudebního nastudování Roberta Jindry v pražském Národním divadle. A postupně se přibližuje k propojení janáčkovské nostalgie stáří a radosti života uprostřed moudrosti Přírody. Jeho mužským protihráčem je v budějovické inscenaci Harašta, místní proutník v kšiltovce, který s průrazně mladistvým barytonem Jiřího Brücklera „kácí“ jednu holku za druhou, než přebere Terinku nemotornému Rechtorovi. Také obsazení této role Ondřejem Koplíkem stejně jako Faráře Josefem Škarkou bylo pěvecky i typově perfektní. V dvojrolích s Komárem a Jezevcem se ani oni nemuseli pitvořit jako zvířátka, protože režijní tandem SKUTR nepojal Janáčkovu operu jako pohádku o zvířátkách, ale jako barvitý kaleidoskop lidských minipříběhů prodchnutých zamilovaností mládí i nostalgií stáří, humorem i smutkem nad smrtí, kterou smířlivě přesahuje pokračování života.

Optika pivních půllitrů

Podobně jako v případě ostravské inscenace Výletů páně Broučkových i tuto Janáčkovu operu nahlédli režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka s výtvarníky Jakubem Kopeckým (scéna) Markem Cpinem (kostýmy) optikou pivních půllitrů, které v nápadité choreografii Jana Kodeta měli páni „za kloboukem“. V takové lehce potácivé opilosti se latrína na dvorku u revírníka může ocitnout ve výšce na umpiru a paní revírníková s upjatým drdolem z ní „kázat“ o morálce. Revírník si nedrapne malou pištící Bystroušku násilím, ale pohladí ji, a tím si získá její důvěru natolik, že s ním odchází dobrovolně.

Bystrouška se nastěhuje do „parádního“ pokoje vybaveného vycpanými hlavami jelenů, koženým křeslem a stolkem, ze kterého doslova vyhází kufry Jezevcovi. Železná past, kterou Revírník nalíčí na liščátka, má podobu hravé šňůrky, kterou se holky učí přebírat. Hospoda u Pásků se „kácí“ pod dlouhou šikmou střechou, jen poutač neony ve tvaru siluety hlavy jelena a srdce sem nemístně vnáší americké prvky. Neonový poutač ve tvaru kříže má i kaplička, do které se uchyluje farář. Z tohoto amerikanizovaného světa jako by sem zabloudil i všudypřítomný Králík – plyšák, který sice v podání Pavla Klenky vyvolává v hledišti smích, když se opilecky promotává celou operou, ale jeho prvoplánová komika a škytání v milostných scénách mezi Lišákem a Bystrouškou vysloveně ruší.

Nad páteční premiérou se před otáčivým hledištěm nakonec ukázal i měsíc. Mohl se usmívat.