24. května 2016 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Operní panorama Heleny Havlíkové: Vokální putování s Pražským jarem a Brundibár z brněnského ghetta

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Hans Krása: Brundibár z ghetta s dětmi s brněnského „Bronxu“. Dirigenta... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hans Krása: Brundibár z ghetta s dětmi s brněnského „Bronxu“. Dirigenta... | foto: Divadlo Minor
PRAHA Vokální část programu letošního ročníku Pražského jara v uplynulém týdnu nabídla zajímavé putování napříč světem a časem. Do Levanty, východního středomoří první poloviny 14. století prostřednictvím tzv. Turínského kodexu v kombinaci s řecko-byzantskou a arabsko-byzantskou tradicí duchovní hudby včetně libanonské maronitské církve zavedl v Emauzích posluchače belgický vokální soubor Grandelavoix. Jednu z nejstarších podob čínské opery, žánr kchun-čchü prostřednictvím Pivoňkového pavilonu z roku 1598 uvedl v divadle ABC Šanghajský kchun-čchü operní soubor, který se právě na tento žánr specializuje.

A na cestu za zdroji evropské hudební tradice posluchače prostřednictvím úprav lidových písní z Moravy, Německa, Španělska, francouzského Auvergne, švýcarských kantonů Bern a Ticino a italského Toskánska zavedla Martina Janková.

Bylo to putování pozoruhodné, neobvyklé a inspirativní. Pravda, autenticity řady etnické hudby Strun podzimu v u nás objevitelské dramaturgii s gruzínským hrdelním vícehlasem, alpským jódlováním, tuvidským hrdelním zpěvem, sardinskou vokální polyfonií, jakutskými šamankami s brumlemi nebo albánskou iso-polyfonickou vokální tradice Pražské jaro nedosáhlo, ale v tom bylo specifikum crossover zaměření Strun podzimu. Poslání Pražského jara má jiné dominanty. Ale i v méně vyhraněném rámci tato pražsko-jarní vokální linie na jednu stranu ukázala hloubku zakořeněnosti archetypálních témat bez ohledu na lokalitu, čas nebo náboženská vyznání, na druhou stranu rozkryla rozdílnost jejich zpracování. V duchovní hudbě stylu ars subtilior na pomezí gotiky a renesance komponované pravděpodobně pro kyperský královský dvůr nebo se silnou vazbou na Kypr stejně jako v křesťanské řecké, arabské nebo byzantské tradici se setkává oslava mariánského kultu a zrození Krista, objevují se i starozákonní témata. A ve světské hudbě napříč světem kolují milostné příběhy, šťastné i tragické, prodchnuté přírodní lyrikou.

Graindelavoix: Kyperská moteta
Graindelavoix: Kyperská moteta

Graindelavoix: Kyperská moteta

Levantská středověká extáze

Mix francouzských, řeckých, arabských a tureckých vlivů ve vokální hudbě první poloviny 14. století je založen na jednohlasé linii bez rytmické periodicity, bez střídání lehkých a těžkých dob a bez tonálního ukotvení. Melodie kloužou v glissandech nad drženým bordunem a z tohoto cantu firmu se v motetech rozvíjí bohaté předivo kontrapunktických hlasů, jejichž vedení od velmi hlubokých profondních basových poloh po sopránovou dráždí mikrointervalovými střety.

Graindelavoix: Kyperská moteta

Graindelavoix: Kyperská moteta

Vnitřní koncentrace devítičlenného souboru Grandelavoix s jednou sopranistkou a jedním kontratenoristou dovedla vnímavé posluchače až do jakési hypnotizující extáze. Ne však vyumělkovaností, ale často syrovým, až drsným způsobem zpěvu, založeným ovšem na naprosté intonační jistotě a hutném toku dlouhých frází. Renomovaný soubor pod uměleckým vedením Björna Schmelzera tak při svém pražském debutu představil další variantu hledání interpretace staré hudby. Podobně jako soubory Paula Hilliera ať už jeho Hilliard Ensemble nebo Theatre of Voices, které známe z předchozích ročníků Pražského jara nebo Strun podzimu, nebo mnichovské vokální kvarteto Stimmewerck tak objevuje hudbu, která dokáže oslovit a strhnout i posluchače 21. století

Kyperská moteta: z Turínského rukopisu J. II. 9.

Graindelavoix. Pražské jaro -Emauzské opatství, čtvrtek 19. května 2016.

Hodnocení: 90 %

Pivoňkový pavilon

Zatímco se historie evropské opery datuje koncem 16. století, tradice té čínské sahá do století 13. a její druh kchun-čchü patří k nejstarším druhům čínského umění vůbec. U nás známější a výpravnější, pro Evropana vnějškově efektnější sečuánská a pekingská opera na něj navazuje. Čínská opera propojuje v různých podobách hudbu, písně, tanec, bojové umění, akrobacii a literární umělecké formy.

Pivoňkový pavilon, jejímž autorem je mistr Tang Xianzu, měl premiéru v roce 1598 a stal se nejoblíbenější hrou dynastie Ming, ceněna byla i literární úroveň textu. Prostřednictvím recitativů a zpívaných částí na známé melodie s velkým podílem přírodní lyriky, máme-li použít evropskou terminologii, se v Pivoňkovém pavilonu v devíti výstupech odvíjí milostný příběh mezi zesnulou dcerou prefekta zvanou Krásná a žijícím studentem zvaným Vrba snící o Slivoni – za asistence komorné, která má jméno Jarní vůně. Je to romantický příběh, který vychází z tradiční lidové víry podložené konfuciánským učením, podle níž duše zesnulé neprovdané dívky nenalézá klid a v podobě ducha hledá lásku mezi živými muži. Milenci v závěru společně projdou přes hranice života a smrti a zhruba dvouhodinová opera končí oslavou jejich lásky jako oceánu bez hranic. Doprovod tvoří příčná bambusová flétna ti-c‘, ústní varhánky šeng, čínská loutna pchi-pcha, kytara san-sien, buben a gongy.

Kunqu opera
Kunqu opera

Kunqu opera

Zatímco pekingská opera zaujme evropského diváka neznalého symboliky tohoto operního žánru hlavně složitými zdobnými kostýmy, líčením a náročnou akrobacií s krkolomnými cviky, Pivoňkový pavilon v žánru kchun-čchü je z divadelního hlediska mnohem střídmější. Hraje se na prázdné scéně s neměnným základním svícením, jednoduché rekvizity tvoří stolek a dvě židle, vrbový proutek, svitek s obrázkem milované dívky, lampionek, vějíře. Líčení se omezuje na červené zvýraznění očí a rtů na bledé tváři. Klíčovým prvkem kostýmů s květinovými vzory a zdobenou členku na hlavě jsou dlouhé vlající rukávy, kterými dokáží sólisté jemně povlávat i divoce vířit. A ve střídmém herectví opery kchun-čchü s cupitáním drobnými krůčky je dominantní poloha prstů rukou, zatímco obličej zůstává v základním nastavení mírného úsměvu.

Pro Evropana odchovaného dur-mollovou tonalitou zní hudba opery kchun-čchü jako štěbetání menších hlasů a jakési klouzavé mňoukání s jednohlasým instrumentálním doprovodem. A lze litovat, že při představení v ABC byli muzikanti na nástroje, pro nás exotické, skryti v portále. Nejsem odbornicí na čínskou operu a přiznávám, že bez znalosti významu znaků v hudbě, v kostýmech i v herectví s propracovanou gestikou pro mě bylo představení Pivoňkového pavilonu spíše jen vnějším nahlédnutím do kulturního odkazu, které bylo v roce 2001 zařazeno do seznamu mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva v rámci UNESCO (pro představu - ČR je v tomto seznamu zastoupena slováckým verbuňkem a jízdou králů). V Číně se těší popularitě a Šanghajský operní soubor kchun-čchü, stejně jako jeho jednotliví sólisté patří v Číně k vyhlášeným mistrům s mnoha národními cenami v této čínské tradici.

Pražské jaro - Pivoňkový pavilon

Shanghai Kunqu Opera Troupe. Divadlo ABC, středa 18. května 2016.

Až příliš pokorný návrat ke studánkám Martiny Jankové

Sopranistka Martina Janková se prosadila a etablovala na respektovaných zahraničních operních scénách a festivalech v tak konkurenčním oboru jakým je lyrický soprán. Tuto mimořádnou kariéru může opřít nejen o svůj pružný stříbřitě zvonivý, ale také o empatii, se kterou dokáže vyjádřit emoce svých postav, ať už temperamentní Mozartovy Zuzanky ve Figarově svatbě, jak ukázala loni na salcburském festivalu (vysílala i ČT), nebo zamilované Bystroušky, se kterou měla úspěchy v Ženevě, Curychu i Clevelandu. Kořeny tohoto svého mistrovství cítí Janková v lidové lašské cimbálovce rodiny Kotků, se kterou od malička zpívala. Po nahrávce Ukvaldské a Moravské lidové poesie v písních v úpravách Leoše Janáčka Janková nabídla Pražskému jaru program, ve kterém tyto své lašské kořeny porovnává s lidovými písničkami mnoha dalších evropských zemí. Vybrala si různé kompozičních přístupy od německého romantika Johannesa Brahmse po Manuela de Fallu, pro jehož vlastní tvorbu podobně jako pro Janáčka byl španělský folklór zásadním východiskem. Od francouzského skladatele a muzikologa Josepha Canteloubea, který svůj život zasvětil sběru lidové hudby ze svého rodiště v kraji Auvergne po italského skladatele Ottorina Respighiho, kterého přivedl k lidovým písním zájem o starou hudbu. Tyto moravské, německé, španělské, francouzské a italské zdroje Janková doplnila písněmi ze země, kde nyní žije – Švýcarska – a to jeho německé a italské části.

Martina Janková

Martina Janková

Vznikl tak pestrý program rozverných, koketních veselých temperamentních písniček, lyrických rozjímání, ukolébavek, baladických příběhů i smutných zklamání z tragických lásek v klenutých melodických liniích, ve výbušných synkopách, v ohnivých tanečních rytmech španělské seguidilly nebo joty, večer italského temperamentu i moravského mateníku. Vyjádřit na tak krátkých plochách minipříběhy, které často ve zkratce nápaditých přirovnání koncentrují životní zkušenosti mnoha generací, je svým způsobem obtížnější než kdejaká, třebas technicky náročnější operní árie. Janková k nim přistupuje s pokorou, do které občas probleskla humorná nadsázka. Více než spřízněným partnerem jí v tom byl klavírista Gérard Wyss, jehož muzikantská empatie a zároveň dokonalá technika z něj po právu tvoří ceněného a žádaného kolegu nejen sólistů.

Jen překvapilo, že na festivalu renomé Pražského jara zpívala svůj koncert z not, a to včetně Ukvaldských i Moravských písní, o kterých říká, jak je má zažité. A při některých, zejména ze začátku koncertu, se přece jen nedokázala tak docela oprostit od své operní zkušenosti a směřovala je spíše k uměřenému pořádku, než dravosti a větší výrazové, tempové a dynamické rozvolněnosti.

Koncert byl příhodně věnován poctě Jarmile Novotné, která podobně jako Janková dosáhla mezinárodního věhlasu a přitom nezapomínala uváděním českých lidových písní na své kořeny.

Martina Janková – soprán, Gérard Wyss – klavír

Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních (výběr) a Ukvalská lidová poezie v písních (výběr), Johannes Brahms: Deutsche Volkslieder WoO 32 (výběr), Manuel de Falla: Siete canciones populares españolas (výběr), Joseph Canteloube: Chants d’Auvergne (výběr), Ottorino Respighi: 4 Rispetti toscani švýcarské lidové písně: z kantonu Bern a Ticino.
Pražské jaro – Rudolfinum, Dvořákova síň pátek 20. května 2016.

Hodnocení 75%

Brundibár z ghetta

S nápadem svěřit uvedení opery Hanse Krásy Brundibár společně dětem z běžné brněnské školy a dětem z tzv. vyloučené lokality Cejl přišel loni mladý basista a brněnský rodák Josef Škarka, který se také ujal role Brundibára, i když. Pro svůj projekt s názvem Brundibár z ghetta získal oceňovanou operní režisérku Lindu Keprtovou, ale i korepetitorku Janu Suchomelovou, dirigenta Pavla Šnajdr a spoustu dalších ochotných spolupracovníků. Po několika měsících zkoušení s dětmi, pro které byl Brundibár často vůbec první zkušeností s divadlem a vážnou hudbou, měla výsledná inscenace premiéru loni v Divadle Na Orlí. Její součástí se staly i texty z dochovaného terezínského deníku. Inscenace byla součástí Ghettofestu, pouličního festivalu, který chce otevřít lokalitu, jíž se přezdívá brněnská Bronx, jako otevřený prostor tolerantního setkávání lidí různých etnik, zkušeností a názorů.

Hans Krása: Brundibár z ghetta s dětmi s brněnského „Bronxu“.

Hans Krása: Brundibár z ghetta s dětmi s brněnského „Bronxu“.

Připomeňme, že Krásův Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistera vznikl v roce 1938 pro soutěž vypsanou československým ministerstvem školství a národní osvěty a poprvé byl proveden chovanci židovského útulku v Praze – to již byl ale Krása deportován do Terezína. Terezínské ghetto mělo být jakousi klamavou propagační výkladní skříní, která měla odvést pozornost světové veřejnosti od nacistických vyhlazovacích koncentráků. Z toho důvodu tam byla povolena umělecká nebo sportovní činnost. Paradoxně v Terezíně nastartoval Brundibár svou světovou pouť – v provedení dětí z tohoto ghetta se v letech 1943-44 se odehrála více než padesátkrát.

Děj opery je jednoduchý, přehledně srozumitelný: dvě chudé děti, Anička a Pepíček, kterým právě zemřel tatínek, potřebují sehnat mléko pro nemocnou maminku. Rozhodnou se, že si na mléko vydělají pouličním zpěvem – ale brání jim v tom flašinetář Brundibár, který žádnou „konkurenci“ nechce a děti ze svého rajónu vyhání. Dětem ale pomohou ostatní děti a pejsek s kočičkou a nakonec flašinetáře vyženou.

V neděli 22. května přijela dvacítka brněnských dětí předvést svého Brundibára v pražském divadle Minor (oproti brněnské premiéře, kde hudební doprovod byl dílem Brno contemporary orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra, v divadle Minor hrál Ensamble Opera Diversa, vedený Gabrielou Tardonovou, která musela projevit velkou ostražitost a flexibilitu koordinace, aby hudební stránku „ukočírovala“). V roli Brundibára, který však není agresivně zlý, spíše hloupý, hrál iniciátor projektu Josefa Škarka.

Pracovat s dvacítkou dětí, jejichž složení se mnohokrát proměnilo, jistě nebylo snadné, tím spíš, že Linda Keprtová děti rozpohybovala do rozmanitých scénických situací tak, aby mohly projevit svůj temperament. Někomu to šlo lépe, někomu méně. Muzikantským zážitkem byla ukolébavka zpěvačky a multiinstrumentalistky Veroniky Bartošové. Ale to nebylo podstatné. To hlavní, co nejen „výlet“ do Prahy, ale i různé exkurze, soustředění a besedy přinesly, je to, že se někdo skutečně snaží s romskými dětmi z vyloučených lokalit pracovat, upoutat jejich zájem, rozvíjet jejich schopnosti, otevřít nov obzory a dát jim zažít pocit úspěchu.

Dokonce „brundibáří“ děti jsou tím motorem pro další projekt Mozartova Rekviem, jak se svěřil Josef Škarka: „Chtějí s námi pracovat dál a vlastně jejich spokojenost je to, co nás popohání vpřed. Člověk pak zjistí, že jsou to úplně normální děti s normálními slušnými rodiči. Jen mají tu smůlu, že žijí v místě, kterého se okolí úplně zbytečně bojí a odsuzuje ho.“

Divadlo Minor bylo na Brundibára zcela zaplněno vstřícným publikem, snad z jedné třetiny malými dětmi, které tu tři čtvrtě hodinu udržely napjatou pozornost. A když se ukázalo, že v publiku je dr. Dagmar Lieblová, která přežila terezínské ghetto a v Brundibárovi zpívala, její autentické svědectví inspirovalo při debatě po skončení představení jednu z romských interpretek k otázce na schopnost odpustit. Odpověď směřovala ke zbytečnosti pocitu nenávisti. Ano, takové projekty mají smysl.

Hans Krása: Brundibár z ghetta s dětmi s brněnského „Bronxu“

Dirigenta Gabriela Tardonová, režie Linda Keprtová, Brundibár – Josef Škarka. Ensemble Opera Diversa.
Divadlo Minor, neděle 22. května 2016.

Hodnocení 95%

Inspirace na dny příští

Pražské jaro - Hector Berlioz: Benvenuto Cellini, předehra k opeře, Hector Berlioz: Kleopatřina smrt, Bronius Kutavičius: Epitaphium temporum Pereunti, oratorium (česká premiéra). Litevský národní symfonický orchestr, Modestas Pitrėnas – dirigent, Violeta Urmana – mezzosoprán, Kaunaský státní sbor, Petras Bingelis – sbormistr. Rudolfinum, Dvořákova síň, pondělí 23. května 2016 20:00 h.

Pražské jaro - Thomas Tallis: Spem in alium, Vytautas Barkauskas: Stabat mater, Ko Matsushita: Psalm 100 „Jubilate Deo“, Juozas Naujalis: Verkit aniuolai, Henryk Górecki: Amen, Eduardas Balsys: Valio dalgelis, Algimantas Bražinskas: Upelė Šventoji, Vaclovas Augustinas: Tykus, tykus, Claude Debussy: Trois chansons de Charles d’Orléans, Vytautas Miškinis: Oi šąla, šąla, Mikalojus Konstantinas Čiurlionis / Vaclovas Augustinas: Aš padainuosiu dainų dainelę – Anoj pusėj Dunojėlio, Bohuslav Martinů: Madrigaly H 380. Kaunaský státní sbor, sbormistr Petras Bingelis. Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 24. května 2016 20:00 h.

Jules Massenet: Thaïs. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Marie Blažková, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Tvrtko Karlovič, choreografie baletních výstupů Marika Hanousková. Thaïs -Věra Poláchová / Lívia Obručník Vénosová, Athanaël - Csaba Kotlár / Maksym Moroz, Nicias Josef Moravec / Dušan Růžička, Crobyle - Miroslava Časarová / Soňa Godarská, Myrtale - Alžběta Vomáčková / Petra Vondrová, Palémon - Pavel Vančura, Albine - Blanka Černá, La Chermeuse - Ema Katrovas / Vanda Šípová, Sluha - Anatolij Orel. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Šaldovo divadlo, premiéra 27. května 2016 19:00 h.

Pražské jaro - William Shakespeare: Bouře. Koláž z instrumentálních, vokálních i scénických děl inspirovaných hrou anglického básníka a dramatika. Na programu John Dryden, William D ́Avenant, Matthew Locke, G. B. Pergolesi, Henry Purcell, John Weldon a další. New London Consort: David Roblou – dirigent, Penelope Appleyard – soprán, Faye Newton – soprán, Zoe Brookshaw – soprán, Lucy Cox – soprán, Tim Travers Brown – kontratenor, Robin Tyson – kontratenor, Nicholas Hurndall Smith – tenor, Joseph Cornwell – tenor, Michael George – basbaryton, Simon Grant – basbaryton, Philip Tebb – basbaryton.
Rudolfinum – Dvořákova síň, sobota 28. května 2016 20:00 h. Přímý přenos Český rozhlas Vltava. Slovem provází Pavel Ryjáček. O Shakespearově jazyku v přestávce hovoří překladatel, ředitel Ústavu translatologie FF UK Stanislav Rubáš. Internetový videopřenos na www.klasika.rozhlas.cz.

Helena Havlíková
  • 2Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz