LN: Kdybyste měl porovnat vliv, který měl Marek Dalík na Mirka Topolánka, s vlivem Jany Nagyové na Petra Nečase. Co bylo horší?
Samozřejmě Nagyová na Nečase. Protože on jí byl zcela oddán, kdežto Dalík a Topolánek byli parťáci. Představte si, že to řídila ta ženská. Doslova a do písmene. Jenom jak s Nečasem jednala! Představa, že předseda vlády zodpovídá za chod státu, výkonnou moc, ministry, a taková prapodivná existence mu do telefonu říká tak hrozné věci, že je neschopný a kdo ví, co ještě... Umíte si představit, že by tohle někdo řekl Paroubkovi? Nebo Zemanovi a Klausovi? V duchu si to představuju: na druhé straně telefonu je Paroubek - já myslím, že kdyby na něj nějaká ženská takhle spustila, tak se zastaví až v České Třebové!
LN: Marek Dalík nedávno nastoupil do vězení kvůli kauze spojené s nákupem pandurů. Věříte, že byl skutečně jediný, kdo se v ní ušpinil?
Nikdy mi nebyl sympatický. Má úskočný pohled a to nemám rád. Zato Topolánek mi sympatický vždycky byl a je. Protože to pro mě byla představa chlapa, který má řídit zemi. Umí být vtipný, vážný, umí se zachovat adekvátně v krizové situaci. Když se nad tím zamyslím, vlastně se dobře doplňovali. Jenže prostě nevěřím tomu, že politici mají své kasírtašky. Nevěřím tomu, že přišel Topolánek a řekl Dalíkovi: „Běž a řekni si o půl miliardy a pak se šábneme.“ Jestli to tak bylo, pak je to hrůza. Ale myslím si, že je to vždycky aktivita těch lidí pod těmi politiky.
LN: Když jsme u těch pochybných zbrojních zakázek, v knize popisujete také případ nákupu letadel CASA, ve kterém figuruje pro změnu tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová...
Parkanová je televize Šlágr české politiky. Není to zlá ženská, jako ředitelka mateřské školy by byla skvělá. Ale copak může být ministryní obrany? Parkanová nemůže být ani ministr pro vysoké napětí. Je jasné, že ji do toho někdo navezl. Otázka je, kdo to byl. Samozřejmě, že to směřuje k Miroslavu Kalouskovi. Jenže já vím jednu věc - a tu jsem se bohužel dozvěděl až poté, co byla kniha poslána do tisku - že Kalousek tam není úplně tím hlavním. A mně se hodně líbilo, jak se za Parkanovou pral. To by udělal málokdo.
Kdybych já měl tuhle kauzu soudit, řekl bych: ‚Paní Parkanová, tady máte na zmrzlinu a jste osvobozena.‘ Ano, všichni by se mi vysmáli, protože ve funkci leccos podepsala, ale ona je na pokraji zhroucení. Ona není ten dravec. Je to hodná teta. Mám doteď pochybnosti, jestli Parkanová vůbec věděla, jak ta letadla vypadala. Představa, že za celou partu, která za nákup může, půjde do vězení tato paní, která se bohužel připletla do velké politiky, ještě větším omylem se stala ministryní, to je mi líto. Kdyby byl fond na pomoc Parkanové, pošlu tam z vlastního 400 korun (směje se).
LN: Případům, o nichž píšete, se ve své době podrobně věnovala média. Mohlo by se tedy zdát, že už byly dostatečně zmapovány. Objevil jste přesto něco, co vás překvapilo, co jste nevěděl?
Nejvíc mě překvapili insideři. Lídé, co vidí do zákulisí. Vezměte si třeba okolnosti oné slavné lánské schůzky. O ní se doteď mluví jako o zásadní věci, která ovlivňuje dění uvnitř ČSSD a vůbec politiku. Přitom vůbec nebyla tak zásadní. Vlastně se na ní nic nedomluvilo. Nicméně jako historka mě velice baví. Když jsem plánoval křest této knihy, měl jsem plán, že na něj pozvu všechny účastníky lánské schůzky a nazvu ho Křest, který nebyl.
Jasně, je špatně, že její účastník Michal Hašek v televizi lhal, že žádná schůzka nebyla. Zaprvé ale politici lžou třikrát denně a zadruhé všichni dali slib prezidentovi, že o ní nikomu neřeknou. Přeci když spolu my dva zabijeme člověka a slíbíme si, že budeme mlčet, tak vás neprásknu. A zároveň mi velmi dobře informovaní lidé potvrdili, že o té schůzce věděl přímo předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a jeden z účastníků cesty do Lán, nevím který, tam jel jako Sobotkův člověk. Byl to podraz v podrazu, hra ve hře.
LN: Před rozhovorem jste mi říkal, že knížek bude celkem pět. Chystáte se v některém z dalších dílů zaměřit také na kauzu Čapího hnízda?
Stále čekám, co řekne OLAF (Evropský úřad pro boj proti podvodům). Čapí hnízdo je jako anexe Krymu nebo migrační krize – každý se k tomu vyjadřuje, každý o tom něco ví. Fám je kolem toho taky dost. Jak je to s dotacemi pro Agrofert, je mi záhadou, protože se kolikrát objevují úplně protichůdné údaje. Museli by mi napřed na víkend půjčit klíče od ministerstva financí, abych si to všechno zjistil a porovnal. Popravdě jsem si nedávno pouštěl ze záznamu Babišovo obhajování Čapího hnízda před sněmovnou. Něčemu z toho jsem věřil, něčemu ne. Politická kauza to určitě je a samotného by mě zajímalo, jak to bylo. Takže doufám, že se Andrej Babiš o tom se mnou bude bavit. Zároveň ale můžu říct, že se ho chci ve svém pořadu na Frekvenci 1 ptát ještě na jednu kauzu, kterou zatím neprozradím.
LN:Podle jakého klíče jste příběhy do knížky vybral?
Chci psát kauzy, které mě baví. Něco mě nebaví. Vezměte si třeba „zázračné“ zbohatnutí ministra dopravy Řebíčka. Kauza to je, ale bez omáčky. Přijde mi to, jako když přijdete do restaurace a nabídnou vám zeleninový salát. Ale já chci biftek! A hranolky, tatarku a coca-colu. Řebíčkova kauza je samozřejmě průšvih jako Brno, ale pro mě je to zeleninový salát. Biftek je Nečas nebo Rath.
LN: A co Vít Bárta se svými odposlechy a půjčkami vlastním poslancům?
Kapitola „Bártovy obálky“ mě nesmírně bavila. Tam je takového koření! Tady ten biftek máte ještě naložen ve výborné marinádě, která se jmenuje Marináda podle Kristýny Kočí. Tam je všechno, co tam patří – spousta absurdních postav. Samotný Bárta je dost zajímavý člověk. Má v sobě něco, co vůbec nedokážu pojmenovat. Vůbec nevíte, co si o něm máte myslet. Říká se, že na podruhé neuděláte dobrý první dojem. Ale já nikdy nevěděl, jaký dojem na mě vlastně udělal. Kamarádka psycholožka říká, že u něj jsou jen dvě možnosti - buď to má všechno přesně porovnané a nalajnované v hlavě a ví přesně, co dělá, nebo o sobě vůbec neví. Jedno z toho je pravda. A já si myslím, že to má dobře porovnané.
LN: Vaší nejúspěšnější knížkou jsou příběhy českých odsouzenců Doživotí. Jak byste porovnal rozhovory, které jste kvůli ní udělal, s prací na knize o politických kauzách?
To je zajímavá otázka. Jestli je totiž například Vít Bárta manipulátor, tak na Jiřího Kajínka nemá. Bárta proti Kajínkovi je četnická humoreska proti Mlčení jehňátek. Kajínek je manipulátor. Tenkrát jsem od něj odjížděl z Mírova a říkal si: „Je to chudák, za nic nemůže. Ještě dneska za něj půjdu protestovat před Úřad vlády.“ Samozřejmě, příběhy vrahů jsou obrovská tragédie. Zasahují rodiny obětí, ale i těch odsouzenců. Navěky je to poznamená, co je proti tomu případ Parkanová!
Pro autora knihy jsou určitě příběhy vrahů lépe zaznamenatelné, protože mají nějaký průběh, katarzi. Stane se zločin, pak ho policie vyšetřuje, jde to k soudu... Oproti tomu se politické zločiny odehrávají v kanceláři, u kafe. Popisují se hůř.
LN: Snažil se vám v souvislosti s vaší knihou někdo z dotčených vyhrožovat nebo aspoň „důrazně doporučovat“, abyste o některých věcech nepsal?
Podrobnosti nemohu říct, ale v den, kdy kniha vyšla, jsem měl dva zásadní telefonáty. V prvním mi jeden nejmenovaný politik říkal, že podává trestní oznámení a předběžné opatření soudu. Knížka ten den vyšla, takže musel být mezi prvními, kdo si ji koupil a přečetl. To mě potěšilo. V druhém případě jsem přes jistého člověka dostal vzkaz, že se na mě jeden pan ministr velmi zlobí. A že mi to může způsobit velké problémy. Jenže já nedám na vzkazy nějakých podržtašků.
Teď chystám druhý díl a začínají tlaky na něj. Dvakrát mi řekli skoro to samé a vždycky to bylo na jezdících schodech. Pokaždé se kolem prohnal člověk s telefonem u ucha a jakoby do něj říkal: „Není těžké napsat knížku. Najde se spousta hajzlů, kteří informace vynesou. Ale člověk také musí počítat s tím, že ho mohou čekat horké chvilky.“ A byl pryč. Stalo se mi to dvakrát v úplně identické situaci.
LN: Souhlasíte s oblíbenou frází ministra financí Andreje Babiše, že „všeci kradnú“?
Nemyslím si to. Většina politiků bude určitě poctivá, ale těch pár výjimek stojí za to. Když už někdo něco ukradne, je to astronomická částka. Ale nesdílím náladu, že jsou všichni podvodníci. Jsou politici, u nichž jsem přesvědčený, že jsou čestní. A hodně rád bych objektivně věděl, že je tohle moje přesvědčení pravdivé. Popravdě nemám pochopení ani pro zlodějinu dobře promyšlenou, elegantní a tzv. bez způsobené škody, ale nejodpornější jsou ušmudlaní zlodějíčkové na komunální úrovni. Tam se těch případů děje daleko víc. Budu o jednom takovém psát v dalším díle Politických kauz.
