1. května 2016 16:30 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Opuštěná ves, kterou požírá příroda. A v ní tři ženy: Vlků ani radiace se nebojíme

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Příběhy z Černobylu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Příběhy z Černobylu. | foto: LN
SLAVUTYČ Katastrofální exploze reaktoru v Černobylu změnila historii a zasáhla do životů stovek tisíc lidí. Za chladnou statistikou se skrývají příběhy lidí, kteří se ve špatnou chvíli ocitli na špatném místě. Třicet let po havárii je na Ukrajině sbírala reportérka LN Petra Procházková. Šura, Lida a Ljuda, babička, matka a vnučka, žijí v polorozpadlé, téměř opuštěné vsi Reďkivka. Radiace jim nevadí, nebojí se ani vlků. Borůvky jedí plnými hrstmi a houby na kila.

Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.

Příběhy z Černobylu

Příběhy z Černobylu.

To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.

Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.

Vlků ani radiace se nebojíme

Obec Reďkivka leží jen pár kilometrů od Slavutyče, obklopena funkčními vesnicemi a chatovými osadami. Jen Reďkivka připomíná kulisy k válečnému filmu.

Šura a její vnučka Ljuda (vlevo) Šura žijí s několika málo lidmi v obci, kde naměřili vyšší radiaci. Ta jim ale nevadí, nebojí se ani vků. Borůvky jedí plnými hrstmi a houby na kila.

Vysokou radioaktivitu tady naměřili až v roce 1991. Všem nařídili se vystěhovat. Většina poslechla, ale vzala si s sebou klidně radioaktivní nábytek, protože úředník, který o tom tehdy rozhodoval, příliš nevěděl, o co jde. Dnes ve vesnici s původně 500 obyvateli žije jedenáct osob. Nejmladší je šestadvacetiletá Ljuda, dcera Lidy a vnučka Šury.

Šura a Ljuda mají každá 1200 hřiven penze, Ljuda nedostává nic, protože po skončení základní školy zůstala doma s matkou, babičkou, krávou, koněm a psy. Radiace jim nevadí, nebojí se ani vlků. Borůvky jedí plnými hrstmi a houby na kila.

Šura se narodila v roce 1932 a měla pět dětí. Dcera a syn žijí teď také ve vylidněné obci. „Jednoho chlapce mi zabila jeho žena, ubodala ho, potvora, protože chtěla běhat za jiným. Další se upil k smrti, o tom posledním nevím, kde je.“ Šura je smutná, ale věcná. „A manžel?“ zeptám se opatrně, neboť čekám nějakou hororovou odpověď. „Ten se utopil v Dněpru,“ řekne suše.

Šura žije s několika málo lidmi v obci, kde naměřili vyšší radiaci. Ta jim ale nevadí, nebojí se ani vků. Borůvky jedí plnými hrstmi a houby na kila.
Matka Lída a dcera Ljuda.

Tři ženy, tři generace žijí v polorozpadlých stavbách vesnice, kterou požírá příroda. Nevědí, jak funguje atomová elektrárna ani že vzhledem k havárii mají nárok na finanční podporu. Pravda, do loňského roku šlo o necelé dvě hřivny měsíčně na nákup zdravých potravin, letos zatím nepřišlo nic. Nejspíš by finanční pomoc určenou dětem války a obětem Černobylu bylo zase možné vybojovat, ale ani jedna z dam nemá sílu a možnost odjet do Kyjeva na příslušné úřady. A bez nich? Ani hřivnu.

Podobně je na tom paní Věra z vesnice Tužar. Ta je jen 30 kilometrů od elektrárny. „Vloni mi sebrali nejen přídavek na zdravé potraviny, ale i dvě prasata. Prý měla nějaký prasečí mor,“ stěžuje si. Je jí dvaasedmdesát. Následující den po výbuchu elektrárny šla s ostatními kolchozníky jako obvykle na pole. Brzy jim oznámili, že mají zůstat doma. Zůstala. Týden. Pak to nevydržela.

Paní Věra šla den po výbuchu na pole. "Nic strašného se mi nestalo," říká.

Paní Věra šla den po výbuchu na pole. "Nic strašného se mi nestalo," říká.

„Od dětství dělám se zemí a vím, co který klásek potřebuje. Když nepůjdu týden na pole, budeme mít pak měsíce hlad. Tak jsem sedmý den zase šla a nic strašného se mi nestalo,“ říká a tvrdí, že sovětské kolchozy měly přece jen něco do sebe a za SSSR se člověk tak nenadřel.

Hladovění prý ukrajinské vesnici zatím nehrozí. „To ve městech důchodce s tisícovkou hřiven na měsíc buď umře, nebo žebrá, nebo ho krmí děti. Vesnice tohle přežije, ukrajinská vesnice přežije totiž všechno, ale město možná ne. Nezáleží, jak jste blízko Černobylu, záleží na tom, kolik vám vyroste brambor.“

  • 3Diskuse
Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz