Válka se blížila ke konci a v Praze propuklo povstání. Netušila jsem, jak silnou stopu ve mně zanechá střílení, první setkání s mrtvými na ulici, stavba barikád a hlavně odhodlání některých lidí.
Otec byl uzenář, matka mu pomáhala v obchodě, ale hlavně se starala o moji sestru. Narodila se už v Karlových Varech, kam jsme se přestěhovali. Otec ve svém obchodě prodával vynikající uzeniny, na které pamětníci vzpomínají dodnes. Když tehdy rodiče rozhodli o přestěhování, děsila jsem se změny. Zbytečně. Blízké hory lákaly k lyžování, do kterého jsem se vrhla s velkým úsilím. Touha po lepších výsledcích mě nutila k tvrdým tréninkům. Když mě oslovilo karlovarské basketbalové družstvo, po krátkém přemlouvání jsem souhlasila, že přijdu na trénink. Pochroumaný smysl života příliš vysoké dívky se začal znovu skládat.
Zvlášť když zkoušky na tělovýchovnou fakultu dopadly na výbornou. Jenže z FTVS mi přišla šokující zpráva, že být dobrou sportovkyní ke studiu na univerzitě nestačí, buržoazní původ mi to neumožňuje. Soustředila jsem se na basket. Přestoupila do pražské Sparty, začala hrát za reprezentaci. A díky ní jsem nakonec na univerzitě mohla začít studovat. Život nabral nový a optimističtější kurz. Nastala krásná basketbalová a životní éra. Mnohé jsem si uvědomila. Význam týmové práce ve sportu i v životě, respekt ke spoluhráčkám, souhra, plné nasazení ve prospěch úspěšného výsledku, myslet na tým, kolektiv, a ne jenom na sebe.
S reprezentací i klubem jsme procestovaly celou Evropu, což za socialismu bylo něco výjimečného. A v roce 1957 jsme vyrazili do Brazílie na mistrovství světa. Byl to pro nás sen. Soupeřky z celého světa, letět daleko za „železnou oponu“. Tehdy do neznáma. Jenže neznámé jsme pro mnohé Brazilce byly i my. „Přiletí mužatky z východní Evropy!“ hlásaly tamní noviny. Ale po příletu obrátily, titulky hlásaly, že „krásné a elegantní Čechoslovačky překvapily“. Hned v prvním utkání jsme porazily tým hvězd USA. Rázem jsme se staly miláčky šampionátu. Vybojovaly jsme bronz. Brazilci nám dokonce fandili i proti vlastnímu týmu. Po příletu domů nás uvítala delegace tělovýchovných funkcionářů. Na letištní ploše počítali, kolik hráček se vrátilo. Všechny.
Krásné roky s basketbalem. Ludmila Ordnungová rozená Lundáková patřila k oporám reprezentace. Vybojovala bronz na MS 1957 a 1959 i na evropském šampionátu v roce 1958. Patnáct let prožila v cizině. Thajsko se pro její rodinu stalo druhým domovem.
Sport mi přivedl do cesty výborného basketbalistu, právníka a odborníka na ekonomiku rozvojových zemí, Nikolaje Ordnunga. Vzali jsme se v roce 1961 a v roce 1962 se nám narodil první syn.
O dva roky později manžel dostal nabídku k práci od Komise OSN pro problematiku rozvojových zemí. Odletěl do Thajska. Vydali jsme se i se synem za ním. I přes nejrůznější komplikace jsme potom prožili téměř patnáct šťastných let v cizích zemích. I když občas byly naše pobyty narušeny místními politickými i válečnými událostmi. První cesta do Thajska byla opět výpravou do neznáma, ale díky basketbalu jsem už měla zkušenosti z různých zemí. Nedělalo mi potíže přizpůsobit se podnebí, zvykům, ale i výborné thajské kuchyni. Brzy jsme si tak vytvořili druhý domov.
Po Thajsku byl muž přeložen do Libanonu, tam jsme byli téměř dva roky. To už jsme měli dva syny. V oblasti se strhla šestidenní válka mezi Izraelem a koalicí Egypt, Sýrie, Jordánsko. Potíž byla s evakuací. Když jsme se konečně dostali do bezpečí v Itálii, zjistili jsme, že je po válce!
Za čas jsem opět odjížděla za manželem do Thajska. Tentokrát se třemi dětmi, dceři bylo šest měsíců. V Thajsku ani Libanonu nebyly školy při socialistických zastupitelských úřadech a do „kapitalistických“ jsme děti posílat nesměli. Obvykle tak potomci diplomatů zůstaly v ČR v internátech. Naštěstí jsem měla pedagogickou aprobaci a získali jsme povolení mít děti s sebou. Syny jsem učila v soukromé dvojtřídce a každé dva roky při dovolené doma dělali povinné zkoušky. Velmi jsem si oddechla, když byli oba přijati ke studiu na VŠE, moje domácí výuka uspěla. Dcera měla štěstí, že předškolní věk mohla trávit v anglické školce.
  |
V Thajsku jsme zažili čtyři revoluce a politické převraty. Za vietnamské války jsme nebyli vystaveni bojovým nebezpečím, spíš to byly problémy psychického rázu. Americká armáda měla v zemi základny. Vídali jsme bombardéry B 52, jak letí shazovat bomby.
V čem vidíte smysl života?
Když se ohlédnu, nacházím jen málo věcí, které bych měnila. Objevovala jsem jeho smysl ve všem, co jsem dělala. Jít životem a nemuset se za něj stydět, je to nejlepší ocenění. Je je třeba smysl života posouvat a dotvářet krok za krokem už od raného mládí.
Věříte v Boha?
Ne, v žádného boha nevěřím. Při dlouhodobém pobytu v Asii a na Blízkém Východě, tudíž i v zemích s jinými náboženstvími, mě žádné z nich neoslovilo. Zajímala jsem se o ně hlavně z historického hlediska, které pomáhá pochopení a porozumění životům a zvykům těch národů. Obdivuji umění, které po tisíciletí bylo vytvářeno rozdílnými náboženstvími a jejich sektami v různých částech světa. Nenarodila jsem se do věřící rodiny, neměla jsem ani touhu ani potřebu obracet se o radu k Bohu. Pokud se někdo rozhodne k víře, mělo by to být z jeho vlastní vůle a potřeby, ne z donucení či diktátu.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Jsem naprostý realista, proto nemám dostatek víry a pochopení, že by moje mysl a vědomí měla být uchována po fyzické smrti a navrácena časem v cizím těle zpět na svět. Každé náboženství má navíc svoje podmínky, komu tato milost může být svěřena. Žiji si svůj život tady a teď, podle svých představ a potřeb, a také za něj zodpovídám. Nehledám příčiny případných neúspěchů v minulých životech, jsem ráda, že mé kroky nevede mysl a vědomí někoho jiného.
Co byste vzkázala mladé generaci?
Jako matka tří dětí dobře vím, že dospívajícím nebo dospělým dětem je lepší neradit a počkat, jestli se přijdou zeptat. V elektronikou zahlcené společnosti je těžké je navigovat, vše „vygooglí“, starší generace jsou odmítnuté, že „to už teď neplatí“ nebo „to už není in“. Vážit si všech vzdělávacích možností u nás i v zahraničí a moudře jich využívat. Radost a zodpovědnost za své životy, jakož i rozumné zacházení se vším novým, moderním, ale i lákavým . Tak vzniká opravdový smysl života.
Seriál připravuje István Léko, tento díl editoval Petr Závozda, spolupráce Národní basketbalové muzeum.
