„Po válce jsme prožívali euforii nového života,“ vzpomíná Anderle. Stal se členem nově založené junácké organizace a četl časopis Mladý hlasatel, podle kterého se sám učil kreslit. Po komunistickém převratu se měl stát horníkem, ale třídní na základní škole naštěstí ještě včas rozpoznal jeho talent a doporučil jej ke studiu na Hollaru, výtvarné škole v Praze. V roce 1961 vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a v šedesátých letech jezdil po světě s Černým divadlem Jiřího Srnce jako technik a herec.
O smyslu života
V roce 1966 byl zařazen do přelomové výstavy Aktuální tendence českého výtvarného umění, po roce 1968 opustil Černé divadlo a věnoval se především vlastní tvorbě. Jeho díla si brzy získala celosvětový ohlas. Jeho list Krutá hra pro člověka byl časopisem Art New označen za nejvýznamnější grafické dílo sedmdesátých let. V desítkách grafických a obrazových cyklů Anderle naléhavě a působivě vyjadřuje existenciální úzkost člověka. V roce 1964, kdy v australských muzeích studoval etnické umění domorodců a kmenů Oceánie, což mělo značný vliv na jeho dílo, se na československém konzulátě v Sydney oženil. Vzal si svou první lásku a spolužačku z pražské AVU Miladu.
  |
„Díky její péči jsem se mohl naplno věnovat tvorbě,“ chválí i tuto výhodu svého manželství Anderle, jehož životním mottem je: Bez umění by byl život omyl. Wikipedie uvádí, že podle jeho slov měla na jeho život i tvorbu vliv zkušenost s psychedelickou látkou LSD, kterou podstoupil v 60. letech. Jak v jeho životopise upozorňuje organizace Paměť národa, komunistický režim zprávy o Anderleho úspěších v zahraničí cenzuroval.
Do KSČ odmítl vstoupit, přátelil se s lidmi z disentu, především s Olgou a Václavem Havlovými či s Pavlem Kohoutem, ale sám se politicky nikdy neangažoval. „Byl jsem téměř umlčený, vystavoval jsem minimálně. Nebyl jsem na seznamu autorů podporovaných režimem,“ vzpomíná na dobu normalizace. Památný den 17. listopadu 1989 jej zastihl v hospodě s Bohumilem Hrabalem a odtud spolu šli na Václavské náměstí slavit historický okamžik. Později si otevřel galerii v Pelléově vile v Praze v Dejvicích, která se v roce 2014 přestěhovala do rodného Pavlíkova.
Počet jeho samostatných výstav v celém světě se blíží stovce, je zastoupen například v newyorském Metropolitním muzeu i v pařížském Centre Pompidou. Anderle má kromě výtvarného talentu i literární schopnosti, je také hudebník, léta vystupoval s kapelou Grafičanka a od roku 1997 připravuje pro Český rozhlas pořad Láska za lásku. Je také autorem řady knih, například Zlatý věk či Na Hradčanech.
„Nejvíce mne baví, když se při malování, kreslení a nahrávání pořadů mohu dotýkat stropu svých možností,“ říká Anderle.
V čem vidíte smysl života?
Moje babička by se zeptala: Kýho výra, to jsou ale otázky! Víte, že jsem o tom dosud nepřemýšlel? Ale když jsem nedávno byl drásán odcházením mé milované první lásky, s níž jsem žil téměř sedmdesát let, pochopil jsem, že největším bohatstvím je život. Jeho smysl vidím v tom, že mohu malovat a teď i psát o tom, co jsem prožil a čím žiju. Musím se vcítit do tématu a navzdory nečekaně propuknuté koronavirové pandemii o to usilovněji pracuju. A jsem tak šťastný, že se za to až stydím. Ale uvědomuji si, že mi bude 85 a že to štěstí visí na tenkém vlase a že všechno, co jsem prožil, asi nenamaluju a že jsme žili dobu plnou zvratů. A tak si moc vážím času a říkám, že mě honí smrt, a to mi dává sílu. Děkuji své obětavé manželce Miladě za to, že jsem mohl vytvořit více než 600 grafik a stovky obrazů.
Věříte v Boha?
Věřím a žiju podle desatera.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Ano, jinak nelze. Všichni máme v sobě dědictví předků.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Aby všechny zápory převracela v kladnou hybnou sílu. Aby se snažila dotýkat stropu svých možností a chtěla stále výš a výš. Aby nepropadala depkám a nesahala si na život, protože to je nevratný pád do propasti. Vždyť zítra zas vyjde slunce a bude líp. Život je zázrak. Jak rád bych si jej zopakoval!
Text vznikl s přispěním Jiřího Machalického.
