Přistoupit k filmu Víta Pancíře Sestra je dvojsečná záležitost. Na jednu stranu lze jen obdivovat odvahu, s jakou někdo natočí něco natolik nemainstreamového a vypustí výsledek do běžné distribuce. Tato kuráž však nemůže nic změnit na tom, že Sestru plně docení jen velmi ostře vymezená skupina fanoušků a zbytek diváctva nad ní bude rozpačitě krčit rameny.
Vít Pancíř vyšel z objemné románové prvotiny Jáchyma Topola Sestra z roku 1994 a stejnojmenného alba, na němž se knihou inspiroval Jáchymův bratr Filip se svou kapelou Psí vojáci. Ve filmu Sestra obraz doprovází právě hudbu Psích vojáků a vybrané pasáže z románu, které mimo plátno čte Filip Topol; jde o básně a čtyři apokalyptické sny, jež si v knize vyprávějí přátelé hlavního hrdiny.
Tím je Potok, muž kolem třicítky, živící se jako výtvarník na malé divadelní scéně. Plácá se v bezčasí svého života, dokud se nezamiluje do Černé. Spolu s ní uteče z města na venkov, kde však o svou lásku vinou vlastní skepse a deziluze přichází. Vrací se do města a promění své zoufalství ve smířlivější, ale také plošší přístup k životu.
Pancíř svůj film označuje za „reimaginaci“. Jestliže hudbu, která ve snímku zaznívá po podstatnou část stopáže, přebírá tak, jak je, románovou předlohu zásadně redukuje. Soustředí se takřka výhradně na ústřední dvojici, vyškrtává dialogy (jediným lidským hlasem ve filmu je komentující Filipův), časové zasazení do tří let po roce 1989 ve snaze o nadčasovost opomíjí.
Po obrazové stránce je Sestra dílem jasné autorské vize. Temná a zrnitá optika, strohý interiér Potokova pokojíku, rozzářená pustina předvánočních ulic, rozbahněný venkov– to vše výtečně rezonuje s vnitřním rozpoložením hrdiny, které ilustrují i jednoduché, ale účinné postupy trikové animace. Dobré minimalistické výkony podávají herci Jakub Zich a Verica Nedeska.
Filmu sluší i syrová, hypnotická hudba Psích vojáků, která na rozdíl od spousty jiné undergroundové produkce z 80. a 90. let dokázala nezestárnout a zůstat působivá i v dnešních odlišných podmínkách.
To se však nedá říct o citacích z knižní předlohy, o níž sám její autor přiznává, že ji napsal v „totálním záchvatu egoismu“. Surreálné pasáže z knižní Sestry jsou pouhým chrlením slov, nasáklých gymnaziální fascinací samospasitelnou láskou, osudovou smrtí a samozřejmě alkoholem. Tohle není existencialismus, ale bolestínství maturanta, který objevuje literaturu.
Topolovská poetika si ve své době své obdivovatele našla a cizí zřejmě nebude ani dnešním lidem kolem dvacítky. Kdo se na ni dokáže naladit, pro toho se filmová Sestra stane silným emocionálním zážitkem. Těm ostatním bude v tomhle výjimečném projektu spíše brzdou.
| HODNOCENÍ LN *** |
|
Sestra |
