Oscarový favorit Birdman: Vítězný skřek znaveného Fénixe

Riggan Thomson (Michael Keaton) před lety hrával Ptačího muže – Birdmana v hollywoodských velkofilmech. Ta doba je dávno pryč. Pamětníci sice někdy zatouží se s omšelou celebritou vyfotit, on sám ovšem považuje svou superhrdinskou kariéru za dávno uzavřenou, možná trochu trapnou kapitolu. Nebo ne?

Michael Keaton jako Riggan Thomson alias Birdman

Na vrcholu slávy odmítl roli v Birdmanovi 4 (ale možná už se do spolupráce s ním moc nechtělo ani producentům) a nyní se snaží prorazit na jevišti s mnohem sofistikovanější látkou. Riggan ví, že nebýt někdejší populární role, nebylo by ani dnešní broadwayské šance, umožněné zvědavostí publika na to, co mu „Birdman“ na jevišti předvede. I když Riggana takto vyvolaný zájem na jedné straně skličuje, stále věří, že díky němu dostane šanci předvést, co v něm doopravdy je. A to je – Birdman.

Archetypální superhrdina v hercově nitru sužuje svého nositele výčitkami, ubezpečuje jej o jeho „nadlidských“ schopnostech a nabádá jej k návratu v někdejší síle a slávě. Birdman Rigganovi dodává energii, ale zároveň jej deprimuje nereálnými nároky...

Snímek žongluje s fenoménem superhrdinského příběhu, který může být infantilní a povrchně efektní hollywoodskou atrakcí, ale zároveň může (tak jako každá dobrá pohádka) člověku pomoci najít a jednoduše pojmenovat cosi hlubokého, zásadního, bytostného. Rigganovi jeho alter ego pomáhá najít záchranu ve chvílích svrchovaného zmatku, obav a skepse: premiéra jeho comebacku se blíží a situace opravdu není nikterak výtečná. Rigganova divadelní adaptace povídky Raymonda Carvera, kterou režíruje a zároveň v ní hraje hlavní roli, ne a ne nabýt kýženého perfektního tvaru, každá generálka vyústí v průšvih, pokaždé jiný. Sadistická divadelní recenzentka dá předem najevo, že nesnáší celebrity Rigganova typu a že inscenaci bez ohledu na její skutečné kvality strhá. Mike Shiner, herecká hvězda, kterou Riggan angažoval (přesvědčivý Edward Norton), na sebe začíná nepříjemně strhávat pozornost, navíc ohrožuje produkci svou labilitou.

Riggan angažuje Mikea Shinera (Edward Norton), hereckou hvězdu, která na sebe...

Klid Rigganovi nedodává ani dcera Sam (Emma Stoneová), která se vrací do života po odvykací léčbě a pracuje jako otcova asistentka. Rigganova bývalá manželka se někdy ptá, proč se s ním vlastně rozešla, to ale jen do té doby, než se s ním dá zase do řeči. Jeho mladá přítelkyně a zároveň herecká kolegyně něco chce, a on netuší, co vlastně... Nad tím by opravdu zvítězil jen Birdman. Stav mysli vystresovaného Fénixe, který neví, zda dokáže vstát z popela, výborně evokují klaustrofobní průhledy zužujícími se chodbami divadelního zákulisí i enervující hudební podkres naléhavě tepajících perkusí; bubeník se tu a tam objeví i v obraze a přispěje tak k celkovému výrazu snímku, kde se představy mísí s realitou a vnitřní svět s vnějším.

Michael Keaton a Emma Stone ve filmu Birdman

Chytrá návnada

Film Birdman je záludný v tom, jak rafinovaně a trochu škodolibě si pohrává s Rigganem Thomsonem, s jeho představitelem Michaelem Keatonem, ale především s diváky. Superhrdinský kostým a efekty s ním spojené jsou tu pro filmové publikum podobnou vějičkou jako „pláštěnková“ sláva hlavního hrdiny pro jeho obecenstvo na Broadwayi. I do kina teď nejspíš přijde nemálo diváků motivovaných zálibou v superhrdinských příbězích (či třeba parodiích na ně) nebo zájmem o to, zda a jak tu někdejší Batman Michael Keaton v bolavě přiléhavé roli hraje sám sebe. Jenomže ono se tu jedná ještě o něco trochu jiného.

Superhrdinská minulost (a skrytá současnost) Riggana Thomsona není zdrojem nijak přehnaného množství vizuálních efektů nebo snad akčních scén, ale ani předmětem žádné třeskuté parodie: prostě tu existuje jako významný fakt v hrdinově osobní historii. Z komiksových příběhů si Birdman bere opravdu především přesvědčení, že i komplikované skutečnosti se dají často shrnout do celkem prosté, efektní zkratky. Vyčerpávající příprava broadwayské inscenace je jen jiným projevem heroické snahy Birdmana ještě jednou roztáhnout křídla a rozletět se, riskovat pád a přesvědčit sám sebe, že „šedesátka je nová třicítka“...

Nejobtížněji se kupodivu filmu věří nikoli tehdy, když Riggan – Birdman telekinezí přemisťuje předměty nebo plachtí nad městem, ale když se na jevišti odehrává údajně ambiciózní broadwayská produkce, zejména ve chvílích, kdy má zřejmě být skutečně dobrá. Předváděné výjevy, inspirované Carverovou povídkou O čem mluvíme, když mluvíme o lásce, rozhodně nepůsobí jako něco, co by mělo diváky a kritiku něčím oslnit (a to ani když se to dopepří „nečekanou“ pointou). Tady je „komiksové“ zjednodušení skutečnosti přece jen dosti účelové a násilné.

Zobrazení bolestivého zrodu divadelní inscenace jinak nabízí solidně zvládnutou „povinnou jízdu“, při níž se sluší se satirickým ostnem vykreslit křehké charaktery zúčastněných, jejich řevnivost a úchylky, bizarní zákulisní bitky, ale i to cenné, co se nakonec počítá a co může ze zdánlivě neodvratného průšvihu vykouzlit hluboký umělecký zážitek. Konkrétní náplň tohoto schématu je v Birdmanovi přiměřeně zábavná i snesitelně jímavá, zároveň však nepřekračuje hranice očekávaného.
Birdman je chytrým, bohatým rozvinutím jednoho nosného nápadu, barvitým rozkreslením situace muže se slavnou minulostí na poslední velké životní křižovatce. Vlastně to stačí – na devět oscarových nominací tedy rozhodně.