Trhy zatím asi mají pravdu v tom, že Trump v první fázi svého prezidentství asi zapomene na globální obchodní války a protekcionismus a bude preferovat reaganovský boom (čtěte zde). Nominace investičních bankéřů na vlivné posty naznačuje, že v první fázi to bude s americkou administrativou „Government Sachs“ jako obvykle.
Jenže kombinace fiskálního uvolňování s měnovým utahováním, které nutně brzy přijde, sníží cenu importu a zvýší cenu exportu. Poroste obchodní schodek a trhy si pak rychle vzpomenou, čeho se na Trumpovi původně bály. Tedy protekcionismu a tarifů na mexické a čínské zboží.
Wolfgang Münchau dnes taktéž ve Financial Times polemizuje s poněkud odevzdaným názorem na budoucnost Itálie a eurozóny.
Ten říká, že Itálie je přece vyhlášená propatláváním se různými krizemi. Tamější establishment to přece vždycky nakonec nějak zařídí, změní třeba volební systém a zabrání vítězství extremismu. Italská ústava nepřipouští referendum o odchodu z eurozóny. Takže k němu nedojde.
Opravdu? Münchau nesouhlasí. Aby se neudržitelné mohlo stát udržitelným (míněno italské členství v eurozóně), musí být splněna jedna z pěti podmínek.
Ústavní referendum otřáslo Itálií. Renzi nemusí nutně končit, záleží na prezidentovi |
1. Itálie provede reformy státní správy, sníží daně, dereguluje a bude více investovat do technologií zvyšujících produktivitu. Německo vytvoří rozpočtový schodek.
2. Severoevropské státy akceptují velké fiskální transfery směrem na jih.
3. V EU vznikne federální autorita, která bude přesunovat příjmy od těch, kteří vydělávají více, k těm, kdo vydělávají méně.
4. ECB najde způsob, jak financovat italský státní a privátní dluh neomezeně.
5. Italská vláda bude vždy podporovat členství země v eurozóně.
Splnění jednoho jediného bodu může stačit k tomu, aby Itálie zůstala v eurozóně. Potíž je v tom, že je to extrémně nepravděpodobné.
Pokud chce Itálie zůstat v eurozóně, musí poslat do Německa a severní Evropy jasné varování ve smyslu, že eurozóna je na cestě k sebedestrukci, pokud se nezmění parametry.
Příští italský premiér bude muset podle Münchaua vysvětlit Merkelové, že volba je mezi politickou unií a italským odchodem z eurozóny. Je prý historickou chybou italských premiérů, že nekonfrontovali Německo dříve.
Podle Jonathana Freedlanda a jeho textu pro Guardian by osobností roku neměl být vyhlášen Donald Trump, jak to učinil časopis Time, ale Vladimir Putin.
I vzhledem k tomu, že Time morálně nehodnotí, pouze poukazuje na to, kdo dominuje titulkům a zprávám.
Když se podíváme na globální vývoj, takřka všechno hraje Putinovi do karet.
Začněme Sýrií. Rusko je úspěšné v prosazování svých strategických zájmů a povedlo se mu dokázat, že lze zabíjet a vyhánět civilisty a Západ (USA, EU, NATO) s tím neudělá vůbec nic.
Proputinovští kandidáti se dostali k moci v Moldavsku, v Bulharsku a Estonsku. Je pravděpodobné, že jeden z Putinových fanoušků vyhraje prezidentské volby ve Francii: Fillon nebo Le Penová.
Kam se Putin podívá, všude má spojence: od Nigela Farage po šéfku amerických zelených Jill Steinovou.
CIA obvinila Rusy z ovlivňování voleb. Cílem hackerů bylo Trumpovo vítězství |
Nejsladší Putinovo vítězství je ale samozřejmě Trump. Pokud mělo skutečně na americké prezidentské volby vliv nabourávání mailů aparátu Demokratické strany, jedná se o nejúspěšnější špionážní operaci v historii lidstva vůbec – dosadit do Bílého domu vlastního obdivovatele a patolízala.
Veřejný prostor Západu je zaplněn falešnými zprávami a dezinformacemi. Nová postfaktuální společnost je také putinovský konstrukt, který rozebírá dvě stě let budovanou architekturu fakt a rozumu...
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost
