28. prosince 2015 13:33 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Ostravská Tři přání a liberecká Aida
v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. | foto: Martin Popelář
Když opera ostravského Národního divadla moravskoslezského přijede do Prahy, je to vždy událost. Už řadu let v tomto žánru nejlepší soubor u nás tak nastavuje zrcadlo naší první scéně i bezprostředně na jevištích pražského Národního divadla. Po Prokofjevově Ohnivém andělovi Ostravští tentokrát přivezli do historické budovy ND operu Tři přání aneb Vrtkavosti života Bohuslava Martinů.

Tato opera – film o třech dějstvích s předehrou a epilogem na libreto Georgese Ribemont-Dessaignese, vznikla v letech 1928-29, ale prvního uvedení se dočkala až v roce 1971, po autorově smrti, v Janáčkově divadle v Brně zásluhou dirigenta a dramaturga Václava Noska, neúnavného propagátora nejen Martinů, ale i dalších oper 20. století.

Ostravská opera chytila zlatou rybku
Ve Třech přáních Martinů pospojoval do operní formy podněty, kterými ho inspirovala meziválečná Paříž – kabaret, revue, operetu a jazz. A také film jako čím dál populárnější masovou zábavu. Natáčení pohádkového filmu o třech přáních je základním spojujícím rámcem tohoto operního „divadla na divadle“, resp. divadla ve filmu. Hlavní postavy vystupují ve dvojí roli herců a aktérů filmu. Artur de St. Barbe coby filmový Juste polapí v lese vílu Nulle, odnese ji domů, kde žije se stárnoucí hašteřivou manželkou Indolendou (ztvárněnou jeho skutečnou manželkou Ninou Valencií). Za svou svobodu jim víla - podobně jako zlatá rybka - nabídne splnění tří přání: Indolenda chce být zámožná, Juste si přeje, aby jeho žena omládla a nakonec aby byl milován. Víla přání bohatství, mládí a lásky plní, jenže se vždy ukáže, jak byla neprozřetelná a žádné nepřinese těm, které je vyslovili, štěstí. Při plavbě ke Zlatému ostrovu všichni ztroskotají, omládlá Indolenda dá před stárnoucím manželem přednost svému atraktivnímu bratranci a do Justa se zamiluje nevzhledná žebračka Eblouie. Když Juste k jejímu citu zůstává chladný, v záchvatu vzteku ho umlátí k smrti.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Tím natáčení filmu končí. Opera pokračuje tak, že se herci, filmový štáb i diváci sejdou na jeho premiéře. Když promítání němého filmu s titulky a živou hudbou skončí, následuje epilog – v newyorském baru se sejdou všichni protagonisté na divokém večírku, kde se osudy herců a jejich rolí prolnou. Artur de St. Barbe zůstává sám, zoufalý - takto žít už dál nechce.

Tři přání jsou spíše než operou sledem/pásmem skečů se střídáním a prolínáním žánrově odlišných hudebních stylů, reálných situací se surreálnými a snovými asociacemi. Martinů tímto experimentem postavil před inscenátory hodně obtížný úkol, o který se po brněnském uvedení pokusilo - opět Noskovou zásluhou - už jen v roce 1990 pražské Národní divadlo a doplnilo tak tehdejší festival s kompletním uvedením všech dokončených oper Bohuslava Martinů, na kterém se podílely všechny naše operní soubory i školní scény.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Bohuslav Martinů: Tři přání. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Nyní výzvu Tří přání směle zvedli ostravští inscenátoři v čele s režisérem Jiřím Nekvasilem, scénografem Danielem Dvořákem a dirigentem Jakubem Kleckerem. Všichni mají s uváděním Martinů oper velké zkušenosti. Uvedli kompletní partituru natolik úspěšně, že výsledná inscenační podoba překlenula švy, které po skončení „natáčení“ před třetím dějstvím s filmovou projekcí, kolem symfonické mezihry nazvané Odjezd, a před newyorským epilogem jsou v této, v pořadí teprve třetí, opeře Bohuslava Martinů přece jen patrné.

Velmi zdařile, s vtipem a grácií, ale i groteskní nadsázkou a pointami pro jednotlivá „čísla“ rozehráli operu z prázdného filmového okénka do retro stylu barvitého vystižení atmosféry doby vzniku opery - také díky elegantním kostýmům Sylvy Zimuly Hanákové. Technicky neotřelým a náročným nápadem, který se ale velmi zúročil, bylo skutečné natáčení jevištního dění během prvních dvou „natáčecích“ dějství (videoprojekce Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka a Zuzana Studená). Promítaný film pak nejen navozuje pocit, že sledujeme starý černobílý němý film s živou hudbou, včetně zrnění a zasekávání pásu, ale je zřejmé, že není předtočený, nýbrž během přestávky sestříhaný z právě natočeného materiálu a upravený do výsledné zhruba čtvrthodinové podoby. Klobouk dolů. Následný film, který se jmenuje Odjezd a staré černobílé fotografie z plavby zaoceánským parníkem do New Yorku oživuje dynamickým konturováním, je provázený symfonickou mezihrou. V tomto spojení dostává dosavadní bláznivá revue i překvapivý přesah, kdy se všechno to balábile na filmovém plátně srovná a potvrdí, že Martinů přesně tušil, jaké nové výrazové možnosti film přináší.

Inscenátoři, včetně Lenky Dřímalové a Jany Tomsové, které měly na starosti důležitou pohybovou složku nastudování, pro takto nezvyklé dílo „muzikálově“ kombinující zpěv, mluvenou řeč a pohyb nadchly sólisty i sbor pod vedením Jurije Galatenka. Josef Škarka vystihl vývoj Artura od sebevědomého elegána po lidskou opuštěnou trosku, zatímco jeho manželka v podání Lucie Kašpárková z vrtošivé hysterky „vykvetla“ v právem obletovanou mladici. V tom jí zdařile sekundoval Peter Račko, který nejen jako filmová postava ctižádostivého svůdníka Adolfa, ale i „v civilu“ propadne své omládlé tetičce alias Valencii. Eva Dřízgová-Jirušová byla jak afektovanou naivní „hvězdičkou“ Eblouie, tak odpudivou žebračkou milující zoufalého Artura jako vášnivá fúrie. Svou příležitost v roztouženém songu kanibalské Černošky Dinah využila Veronika Holbová. Sympatie publika si získal výborně sezpívaný jazzový vokální kvartet (Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik), vystrojený ve fracích a zlatých cylindrech.

Relativně nejslabším článkem „řetězu“ bylo hudební nastudování Jakuba Kleckera. Jakkoli je střídání stylů obtížné, částem inspirovaným jazzem a dalšími žánry populární hudby 20. let chyběl odlehčený švih a celkově silná dynamika překrývala sólisty. Samostatné instrumentální části opery ovšem vyzněly výborně.

Ostravská opera přivezla do Prahy svěží revue, která také záslužně doplnila obraz o operním odkazu Martinů. Ostravští opět potvrdili, že jsou na špici našeho hudebního divadla.

Bohuslav Martinů: Tři přání

Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, videoprojekce Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená, pohybová spolupráce Lenka Dřímalová, Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Arthur de Sainte Barbe / Juste – Josef Škarka, Nina Valencia / Indolenda – Lucie Kašpárková, Serge Eliacin / Adolf – Peter Račko, Eblouie Barbichette / Žebračka – Eva Dřízgová-Jirušová. Lilian Nevermore / Víla Nulle – Lenka Čermáková, Černoška Dinah Veronika Holbová.

Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Premiéra 15. října 2015, psáno z hostování v Národním divadle v Praze 15. prosince 2015 19:00 h.

Hodnocení: 80 %

Stísněná liberecká Aida

Aida Giuseppe Verdiho měla dodat kulturní lesk tehdejšímu technologickému „divu světa“, Suezskému průplavu. Osmanský místokrál a egyptský chedív Ismáíl paša nebyl žádný troškař, což pochopil i Verdi, když si řekl o královský honorář.

Hýřivá bohatost Aidy je předepsána nejen v hudbě, ale i ve scénickém řešení. Jakýmsi „lakmusovým papírkem“ je vždy triumfální pochod v závěru druhého aktu, kdy režiséři dle finančních možností objednatele volí mezi počtem slonů, koní, případně alespoň poníků v průvodu. Jenže tento pochod v režii Michaela Taranta, jakkoli v „davových“ operách zkušeného, vypadal spíše jako výprodej ve stísněných prostorách, když výtvarník Milan David ještě zúžil beztak malé jeviště libereckého divadla do středu se zúžujícími trojúhleníky, které měly navodit dolní základnu pyramid. Obrácený trojúhelník, který visel nad scénou, se však proti očekávání v závěrečném dějství nespustí, aby ohraničil stísněnost podzemní kobky, ale v pozadí „obživnou“ mumie, Amneris usedne na lavičku, která se s ní vznese nad jeviště, zatímco Aida a Radames vypijí jed.

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Verdimu se ovšem v Aidě podařilo skoubit velkolepé ansámblové scény s intimitou psychologických charakteristik protagonistů. Aida jsou vlastně dvě opery v jedné – uvnitř/nebo na pozadí tohoto velkolepého „pohybu mas“, bojů armád a mašinérie dvora faraonů se odehrává komorní drama lásky a cti, individuální/privátní milostný příběh dvou žen – sokyň v lásce k jednomu muži, egyptskému vojevůdci Radamovi a dcer králů dvou znepřátelených a na smrt bojujících panství: Amneris, dcery krále Egypta a Aidy, která je v egyptském zajetí, dcery Amonasra, krále Etiopie. Posledním důležitým hráčem je Ramfis, egyptský velekněz. Protagonisty nechá Verdi rozehrát osudový příběh – milostné drama shakespearovského motivu milenců ze znepřátelených stran, které nutně končí tragicky, „v zájmu státu“. Láska, zrada a souboje svědomí jsou ukotveny v neúprosných reáliích politické situace. Ani tuto polohu se bohužel v Liberci nepodařilo naplnit. Herectví protagonistů, sboru i baletu sice vycházelo z výtvarného stylu starověkého Egypta, ale obřadně pomalá vznešenost pohybů na variabilnější vyjádření davových scén, neřku-li onoho komorního příběhu zdaleka nestačila. Permanentní mlha, která se valila z díry uprostřed jeviště, ani barevné svícení, ani pobíhání dětí, ani nadužívaná vizualizace trýzněného etipského lidu ve zkrvavených kostýmech tuto jednotvárnost nemohly překlenout. A balet v choreografii Jiřího Pokorného se „pletl“ v komorních scénách (rušil zejména při klíčové Nilské árii Aidy, ve které se rozhodnuje mezi láskou a povinností k vlasti), zatímto tam, kde by mohl dodat okázalosti velkolepým scénám, chyběl.

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Velkolepost tak zněla alespoň z orchestru pod vedením Martina Doubravského - lesku jí dodaly spíše „aidovky“ na scéně než „rozmazané“ smyčce. A sólisté – sopranistka Lívia Obručník Vénosová jako Aida, tenorista Rafael Alvarez jako Radames potvrdili známou pravdu, že je obtížnější zpívat piano než hřímat za cenu forzírování. To platí i pro Anatolije Orla, který ovšem roli etiopského krále Amonasra nezvládal ani intonačně. Při premiéře tak byla nejvěrohodnější postavou Amneris, jejíž dramaticky vypjatý part mladá mezzosopranistka Alžběta Vomáčková zvládla s barevným hlasem a intenzitou pomstychtivé žárlivosti a předstírané úlisnosti. Nicméně ke konci se přece jen zdálo, že se blíží hranici svých současných možností, které ji přitom otevírají optimální prostor v méně dramaticky exponovaných rolích. Uznání ovšem zaslouží pod vedením Tvrtka Karloviče výkon libereckého sboru, kterému přitom Verdi předepsal nejen monumentální zvuk, ale i dělení v komornějších sestavách.

Touha menších divadel uvádět jednu z Verdiho vrcholných a divácky žádaných oper je pochopitelná. Nicméně je otázka, nakolik je právě takto stísněná Aida pro liberecké divadlo, které se potýká s financemi, vhodným titulem.

Giuseppe Verdi: Aida

Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Milan David, sbormistr Tvrtko Karlovič, choreografie Jiří Pokorný. Král egyptský - Roman Vocel, Amneris, jeho dcera - Alžběta Vomáčková, Aida, etiopská otrokyně - Lívia Obručník Vénosová, Radames, egyptský vojevůdce Rafael Alvarez, Ramfis, velekněz - Jiří Přibyl, Amonasro, etiopský král - Anatolij Orel. Orchestr, sbor a balet DFXŠ. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra 18. prosince 2015 19:00 h.

Hodnocení 60%

  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.