Lidovky.cz: Vy stejně jako Pavlína Pořízková žijete v Americe. Jak jste se seznámily?
Potkaly jsme se párkrát společensky. Pak jsem si přečetla její knížku Léto modelky a líbil se mi styl vyprávění. Byla mi sympatická. Říkala jsem si, že toho máme mnoho společného: je Češka, jsme stejně staré, obě máme dva syny.
O čem je příběh Anny a Jiřího Pořízkových
|
Lidovky.cz: Takže jste se potkaly přes knížky?
Přiznám se, že k setkání jsem využila kontaktů mého manžela. Přes jeho agenta jsme oslovili Pavlínu a jejího muže, jestli by s námi chtěli jít na večeři. Ten večer jsme si všichni hodně užili a my dvě se začaly stýkat častěji.
Lidovky.cz: Znala jste předtím osud jejích rodičů Anny a Jiřího? Média ho popsala nesčetněkrát.
Neznala jsem ho dost dobře. To až mi Pavlína vyprávěla útržky ze svého dětství a mládí, začala jsem se zajímat víc. Informací – pokud jde o fakta – je hodně. Ale mě bavila ta lidská rovina. Fascinoval mě vztah Pavlíniných rodičů Anny a Jiřího, byl tak vášnivý! A když jsem se zeptala Pavlíny, jestli to mohu napsat jako knihu, řekla mi, že to není její příběh, ať se zeptám právě jich.
Lidovky.cz: Jen tak, beze všeho? A co na to její rodiče?
Myslím, že oba chvíli váhali. Zpočátku se asi obávali, abych jejich osud nebulvarizovala. A navíc, část toho příběhu je pro ně bolestná. Paní Annu snad přesvědčilo naše první setkání, a pana Jiřího asi spíš respekt k Milošovi. Ale i s ním jsem si vytvořila moc hezký vztah.
Lidovky.cz: Ten příběh je totiž nejen o emigraci, boji o dítě, ale i o nevěře, častých záletech a útěku před vlastní matkou. Nebáli se jít takříkajíc s kůží na trh?
Měla jsem hodně materiálů ze Státní bezpečnosti, takže jsem to teoreticky mohla napsat i bez jejich souhlasu. Ale to bych nikdy neudělala. Snažila jsem se, abych zachytila to, co skutečně individuálně prožívali, a nikoli jakousi mou verzi. Jejich upřímnosti jsem si nesmírně vážila, a ta zase dělala naši spolupráci atraktivní pro mě. Mnohovrstevnatost jejich příběhu bylo to, co mě na něm tak lákalo.
Lidovky.cz: Pavlína v knize přiznává, že byly doby, kdy s matkou nevycházela zrovna dobře. Stejně tak Anna se svojí matkou, což byl i jeden z řady důvodů, proč emigrovat. Jak citlivé téma to pro obě stále bylo?
Anna utíkala od své mámy, protože chtěla žít jinak. Pavlína taky nikdy netoužila být modelkou. Do Paříže podle mě odešla, protože ve Švédsku byla uvržená do života, který si nevybrala. Z pohodlného života u babičky, kde bylo vše důvěrné a bezpečné, najednou přišla do jiné kultury. Zpočátku vůbec ničemu nerozuměla a ve škole ji průběžně šikanovali. Ovšem ten cyklovitě se opakující řetězec neplatil jen pro tuto rodinu. Známe ho všichni. Že to, co nás na rodičích štve, mnohdy posléze sami děláme. Celé dětství jsem slýchávala, ať si vezmu papuče, že si nachladím vaječníky. A teď se musím držet, abych to neříkala svým synům.
Martina Formanová, Anna Pořízková a Pavlína Pořízková v Praze
Lidovky.cz: Už jste to zmínila: pátrala jste i v archivech StB. To je docela netradiční zdroj pro psaní knihy.
Určitě. Nepoužívám ho v knize sice často, protože jako autorka usiluji spíš o výstižný minimalismus, ale bylo to zajímavé. Když jsem například četla výslechy Anny, smekám klobouk. Nemůžu věřit, že jí bylo tehdy pouhých dvaadvacet let a vůbec se jich nebála. Nic jim sama neřekla, připustila jedině, co jí dokázali oni.
Lidovky.cz: Její manžel Jiří tehdy zůstal ve Švédsku...
To bylo hrozně důležité. Měli dohodu, že pokud by se Anně cokoli stalo, bude se snažit mobilizovat zahraniční média. On měl škraloup už z dřívějška, tzv. protisocialistickou činnost, takže kdyby se vrátil, spočítali by mu to. Navíc oba dělali komunistickému Československu v zahraničí špatnou publicitu. A Jiří skutečně odvedl pro Anninu záchranu kus práce.
Lidovky.cz: Překvapilo vás něco z toho svazku?
Největší síla je v detailech. Třeba když si přečtete, že těhotnou Annu odváděli na výslech v osm večer. Mám ofocené i svazky dvou Švédů a Švýcara, dalších zadržených při pokusech o Pavlínin únos, kteří jí pomáhali. I ty byly velmi bolestné. Představovat si je ve vězení v Československu, kde se nedomluvili, a kde museli pomalu i o krabičku cigaret žádat přes ambasádu. Nebo když čtete dopisy jejich rodičů, přítelkyň. Těch dramat bylo tolik!
Lidovky.cz: Váhala jste u něčeho, jestli to do knihy dát? Kde jste si třeba společně řekli, že už je to moc osobní?
Až na menší drobnosti věcného charakteru mi text všichni schválili. Pan Pořízka se ale smál, prý bude předstírat, že všechny erotické scény jsou moje literární fantazie (smích). Ačkoli, to je vlastně pravda, ty jsem psala z hlavy! Strávila jsem ale se svými literárními hrdiny hodně času a troufnu si tvrdit, že máme nyní i silné neprofesionální vztahy. Ovšem hodně legrační pak bylo, když jsem na autogramiádě, při podepisování asi padesáté knihy, začala psát „Martina Po-“. Chtěla jsem napsat Pořízková.
„Jsem ráda, že tento příběh zajímá tolik lidí,“ řekla v rozhovoru pro...
Lidovky.cz: Prohlásila jste, že Případ Pavlína je příběh někoho jiného, že není váš. Přesto - našla jste nějaké paralely s vlastním životem v cizí zemi?
Ale pochopitelně, rozuměla jsem mnoha situacím. A například scénu, kdy je Anna ve vězení v Československu s holkou, která jí vyčítá, že utekla, jsem napsala coby můj vnitřní monolog s těmi, kteří nechápou, že můžete být Čechem žijícím v zahraničí. Ta dívenka na Annu útočí, ať si jde, když se jí v Československu nelíbí a vlastně proti sobě staví krajany žijicí doma a venku. Přiznám se, že mě tohle hrozně zranilo v posledních prezidentských volbách. Když jsem četla, kolik lidí je proti tomu, aby volili Češi v zahraničí. To mě strašně bolelo, protože si nemyslím, že by nutně museli mít tuto zemi méně rádi nebo že by jim na ní nezáleželo.
 |
Lidovky.cz: Proč jste se rozhodla napsat příběh jako beletrii a nikoli jako klasickou biografii?
Obávám se, že biografie by mě nebavila. Líbilo se mi, jak se politická rovina odrážela do lidských vztahů v rodině, a že jsem si příběh mohla prožít ze všech možných úhlů. V Annině kůži coby rebelka, nebo morální dilemata pana Jiřího. Na jednu stranu věřící, zásadový člověk, intelektuál, umělec, Na druhou zase doslova filmový krasavec, který miloval ženy a jejich obdiv. A pak je tam Pavlínka, kterou si chodili novináři fotografovat coby nebohou dcerušku emigrantů, a nakonec se fotoaparáty staly jejím osudem.
Lidovky.cz: V této formě jste si tedy byla jistější?
Asi ano. Příběh, který jsem zpracovala, už existoval. Kdybych se pokoušela napsat něco podobného jako fikci, jsem přesvědčená, že by se mi mnohé zdálo příliš přehnané, těžko uvěřitelné. Nu a o toto jsem si najednou nemusela dělat starost.
Lidovky.cz: Kniha je vlastně o životě Anny a Jiřího Pořízkových. Plánujete pokračování, tentokrát o osudu jejich dcery, slavné modelky Pavlíny?
Nevím. Ale cítím, že s tou rodinou ještě nejsem hotová (smích).
  |
