Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Osvald Polívka neznámý. Objevte secesního architekta

Pohled Zdeňka Lukeše

  6:38
PRAHA - Česká spořitelna uspořádala pozoruhodnou výstavu dosud nepříliš známých prací předního architekta české secese. Je hezké, když člověk může nahlédnout do tvůrčí kuchyně architekta. Vidět rozpracované studie, lehce nahozené svěží skici nebo třeba i pečlivě provedené výkresy jednotlivých stavebních detailů. Jedna výjimečná možnost se teď nabízí v sídle České spořitelny v Rytířské ulici v Praze.

Polívka na cestách. Ke svěžím cestovním studiím Osvalda Polívky patří i akvarel z roku 1921, zachycující lázeňskou atmosféru Karlových Varů foto: Reprofoto

V neorenesanční budově postavené v letech 1891-1894 podle projektu Antonína Wiehla a Osvalda Polívky (1859-1931) je k vidění výstava druhého ze jmenovaných autorů tohoto honosného díla. Připravil ji Polívkův pravnuk Dušan Seidl, kunsthistorik z Uměleckoprůmyslového muzea.

Velkou část expozice tvoří právě Polívkovy rané cestovní skici z Itálie i jiných míst. Jsou to často jen nahozené studie akvarelovými barvami nebo kvaší či kresby tuší nebo tužkou. I když jde často skutečně jen o pár barevných skvrn, mají ty obrázky podmanivou atmosféru, někdy člověk téměř cítí, jak se chvěje horký vzduch nad hladinou mořského zálivu někde na Capri nebo antickými vykopávkami v Římě.

S těmito náladovými obrázky kontrastují naopak velmi pečlivě vyvedené studie různých detailů, provedené se suverenitou, nad níž člověk žasne. Je víc než zřejmé, že součástí výuky na tehdejší pražské technice (Polívka byl Zítkovým žákem) bylo i kreslení a rýsování, a samozřejmě tehdy nezbytná deskriptivní geometrie, neboť architekt musel dokonale ovládat perspektivu a umět například nakreslit správně stín vržený jedním architektonickým prvkem na jiný...

Portrét Osvalda Polívky.

První mohykán

Co vypadá na obrázku přirozeně, se ve skutečnosti muselo pracně zkonstruovat, neboť neexistovaly počítače, které to dnes udělají v mžiku oka za vás. Sám jsem ještě zažil na fakultě pana docenta Otu Setzera - posledního mohykána, který tyto techniky ještě ovládal. Starý pán bleskově rýsoval křídou na tabuli, jak se třeba konstruuje stín vržený válcovým sloupem na prolamovanou římsu (nebo nedej bože nějakou zakřivenou plochu), a my měli co dělat, abychom to včas překreslili do sešitu, než bude tabule pokrytá čarami a značkami do posledního místa a on ji zase smaže, aby mohl pokračovat. Bylo to ďábelské a nejen já jsem měl (dodávám, že oprávněný) pocit, že tohle už nikdy nedokážu ve správném pořadí provést.

V další části výstavy jsou zase ukázky Polívkových teoretických prací, v nichž se zabýval vnímáním architektury z horizontu člověka, což má pak vliv na její správné proporce nebo barevnost. Součástí jsou i různé diagramy a tabulky. I to je věc, které se dnes takřka nevěnuje pozornost, přitom každá stavba má své zákonitosti ve vztahu k danému místu.

Kouzelné jsou pak Polívkovy skici zvířat. I ta hrají v jeho tvorbě důležitou úlohu, stačí se jen podrobněji podívat na jím navržená průčelí z období 1900-1907, kde se to různými žábami, pávy, hady, ještěrkami, mořskými koníky a další havětí doslova hemží (palác pojišťovny Praha na Národní třídě, Novákův dům ve Vodičkově ulici, činžáky v Ruské, Vojtěšské, Karlově nebo třeba Haštalské ulici).

Jistě, to je příznačné pro secesní styl, který Polívka jako jeden z prvních (vedle Friedricha Ohmanna a jeho žáků nebo vídeňských Wagnerových absolventů) přinesl do Prahy. On však navrch uměl nakreslit ta malá stvoření v dynamickém pohybu, anatomicky perfektně. Svým dětem ostatně maloval takové knížky - dnes bychom řekli komiksy - obsahující různé bajky. Tady je zřejmé, že měl nejen značně rozvinutou fantazii, ale i svérázný smysl pro humor.

Polívkova kresba vily Tomáše Černého v Nymburce z roku 1901.

Malé velké domy

Expozice v paláci České spořitelny představuje i méně známé Polívkovy stavby v Praze a jiných městech: Nymburce, Týnu nad Vltavou, Černošicích, Dobřichovicích, Hradci Králové. Dušan Seidl připisuje svému pradědovi i díla, u nichž ještě nemáme jistotu o Polívkově autorství. Sem patří i některé návrhy průčelí pro známého pražského stavitele Vácslava Havla, jako je palác Lucerna (část do Vodičkovy ulice) či domy na Rašínově nábřeží (včetně vlastního činžáku U Dvou tisíc).

Dle řady detailů lze opravdu soudit, že slavný architekt se na těchto projektech podílel, koneckonců se mi kdysi řadu podobných činžáků nejen pro Havla, ale i další stavitele v Polívkově pozůstalosti podařilo objevit a dohledat. Seidl k nim přiřazuje ještě další stavby - domy stavitelů Dahintera a Lehkého v Náplavní ulici nebo činžák Karla Hannauera st.v Nuslích. V kontextu s dalšími prokazatelně Polívkovými stavbami se zdá vše jasné, ale jistotu zatím nemáme, neboť mnozí architekti a stavitelé jen rychle aplikovali to, co se jim líbilo, při dekoraci svých vlastních staveb.

V té době již úspěšný projektant Polívka - mimo jiné spoluautor Obecního domu, Nové radnice, původní Živnostenské nebo Zemské banky, Topičova paláce a řady dalších budov - považoval zřejmě tyto práce pro drobné pražské podnikatele za jakousi vedlejší činnost a o jejich publikaci se nezajímal (úřední kolaudační výkresy tehdy projektanti nepodepisovali, tam stačil podpis odpovědného stavitele). Je tu tedy ještě dosti práce k bádání. Další málo známou kapitolou je také Polívkova pozdní tvorba.

Výborné je, že si můžete řadu architektových návrhů hned porovnat se skutečným provedením - stačí jen vyjet o poschodí výše a navštívit nedávno obnovený honosný interiér bankovní haly (od padesátých do osmdesátých let tu bylo Gottwaldovo muzeum).

Autor: