Vláda se nepochybně rozhodla správně. Je však třeba mít na paměti, že výhody nového stavu proti předchozímu jsou jen relativní.
Především je zcela zjevné, že po krvavých střetech nedávné minulosti se stalo soužití Srbů a kosovských Albánců v jednom státě fakticky nemožným. Otázka viny není relevantní, každý z nich má svůj díl, nelze přehlížet skutečnost, že Srbové byli silnější a své přesily neváhali, dokud to šlo, využít brutálním způsobem.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Konflikt i nynější řešení je třeba posuzovat střízlivě, neplést do něj panslavistické sympatie a antipatie a vystříhat se problematických analogií. Jiří Hanák ve velmi emfatickém textu z dnešního Práva obviňuje vládu z hanebnosti a přirovnává nynější řešení kosovské krize k mnichovskému okleštění Československa z roku 1938.
Věcně vzato úplně stejně, ba ještě víc oprávněné by bylo srovnávat osamostatnění Kosova se vznikem samostatné ČSR v roce 1918. Tehdy se taky pod ochrannými křídly vítězných velmocí odtrhla od rozpadávajícího se soustátí jedena provincie; Češi se přitom právem dovolávali práva na sebeurčení, jen si na cestu do budoucnosti přibalili leccos, co jim z tohoto hlediska nepatřilo, a nedokázali se s „přibalenými“ ani tenkrát, ani potom dohodnout.
Srbům se v chaosu během rozpadu ruského koloniálního impéria od počátku devadesátých let hroutilo jejich balkánské miniimpérium. Úporně se tomu bránili a dopouštěli se přitom ohavných masových zločinů. Je ovšem třeba vědět, že protistrany většinou nebyly zrovna v tomhle ohledu lepší, jen slabší.
Problémy se přitom (za minimálně blahovolného přihlížení Evropy) řešily většinou na srbský účet: statisíce Srbů byly vyhnány z Chorvatska. Statisíce žijí ve státě, který jim byl vnucen (Bosna a Hercegovina). Teď se součástí Kosova stala minimálně jedna oblast, obývaná skoro výlučně Srby, navíc při hranici se Srbskem.
Bylo by tedy dobře, kdyby si Západ a EU byly vědomy toho, že osamostatnění Kosova je sice krok správným směrem, ale že by neměl zůstat posledním, protože ke konečnému cíli, spravedlivému řešení situace v postjugoslávské oblasti, ještě leccos chybí. Zkrátka, že ještě není všech dnů konec.
