Film Ďáblova dílna, který se od čtvrtka promítá v českých kinech, měl premiéru letos v únoru na festivalu v Berlíně. Leckdo tehdy žasl, že ten fantastický příběh nevznikl v hlavě poblouzněného scenáristy, ale že se skutečně odehrál. Zásadní „autorský podíl“ na něm má několik nacistických pohlavárů v čele s jistým Bernhardem Krügerem, který největší padělatelskou akci všech dob samolibě pojmenoval operace Bernhard.
V roce 1942 přišli nacisté s plánem, jak podlomit britskou ekonomiku, a začali ve velkém padělat libry. Nešpinili si tím vlastní ruce, ale v koncentračním táboře Sachsenhausen vyčlenili dva bloky, kde vybavili padělatelskou dílnu. Mezi židovskými vězni všech koncentráků našli pro svůj záměr dostatek prvotřídních odborníků: typografů, rytců, kreslířů, ale i bankéřů Ti byli obzvlášť užiteční při výstupní kontrole. Když nepozná padělek židovský bankéř, tak už nikdo.
Do padělatelské skupiny se na jaře roku 1944 dostal i vězeň číslo 64 401. Jmenoval se Adolf Burger. Pětadvacetiletý mladík z Popradu měl za sebou skoro dva roky v koncentračních táborech Osvětim a Březinka. Zejména v tom druhém, vyhlazovacím, se musel vypořádat s absolutně nelidskými podmínkami. Přežíval jen díky tomu, že se mu podařilo dostat do komanda řečeného Kanada, tedy mezi vězně, kteří sbírali a třídili zavazadla po nových transportech. Občas se dostal ke zbytku jídla, které si deportovaní vezli ještě z domova.
Adolf Burger byl vyučený typograf, než ho zatkli, tiskl letáky v odbojové skupině. Teď měl tisknout pro Hitlera libry, ale také bankovky jiných měn nebo nejrůznější dokumenty.
Nakonec mělo dojít i na dolary, po těch nacisté prahli zejména. Dnes je devadesátiletý Adolf Burger posledním pamětníkem operace Bernhard. Ze sto padesáti mužů, kteří prošli „ďáblovou dílnou“, už žije jenom on. Obdivuhodně vitální muž se pohybuje svižným krokem a zvučným hlasem, z nějž nikdy docela nezmizela jeho mateřština, líčí události, které se za války v Sachsenhausenu odehrály.
Řadu let svého dlouhého života zasvětil přednáškám o „nejtajnější operaci třetí říše, která se po válce nedostala ani před Norimberský tribunál“. Vše, co si pamatoval - a nebylo toho málo -, sepsal v knize Ďáblova dílna.
Když za ním před třemi lety přišly producentky s návrhem, že by podle jeho knihy chtěly natočit film, neváhal ani vteřinu. „Bylo mi jasné, že díky filmu se tenhle kus historie může dostat k velkému množství lidí,“ vysvětlil Burger, který si vymínil, že dohlédne na scénář, aby v něm nebyly žádné lapsy.
Rakouský režisér Stefan Ruzowitzky pak natočil film, který dostatečně věrně a maximálně sugestivně líčí, co se za války v Sachsenhausenu dělo. Je v něm svědectví o tom, co mělo být zapomenuto, ale i několik nesmírně silných lidských osudů.
V roce 1942 přišli nacisté s plánem, jak podlomit britskou ekonomiku, a začali ve velkém padělat libry. Nešpinili si tím vlastní ruce, ale v koncentračním táboře Sachsenhausen vyčlenili dva bloky, kde vybavili padělatelskou dílnu. Mezi židovskými vězni všech koncentráků našli pro svůj záměr dostatek prvotřídních odborníků: typografů, rytců, kreslířů, ale i bankéřů Ti byli obzvlášť užiteční při výstupní kontrole. Když nepozná padělek židovský bankéř, tak už nikdo.
Do padělatelské skupiny se na jaře roku 1944 dostal i vězeň číslo 64 401. Jmenoval se Adolf Burger. Pětadvacetiletý mladík z Popradu měl za sebou skoro dva roky v koncentračních táborech Osvětim a Březinka. Zejména v tom druhém, vyhlazovacím, se musel vypořádat s absolutně nelidskými podmínkami. Přežíval jen díky tomu, že se mu podařilo dostat do komanda řečeného Kanada, tedy mezi vězně, kteří sbírali a třídili zavazadla po nových transportech. Občas se dostal ke zbytku jídla, které si deportovaní vezli ještě z domova.
Adolf Burger byl vyučený typograf, než ho zatkli, tiskl letáky v odbojové skupině. Teď měl tisknout pro Hitlera libry, ale také bankovky jiných měn nebo nejrůznější dokumenty.
Nakonec mělo dojít i na dolary, po těch nacisté prahli zejména. Dnes je devadesátiletý Adolf Burger posledním pamětníkem operace Bernhard. Ze sto padesáti mužů, kteří prošli „ďáblovou dílnou“, už žije jenom on. Obdivuhodně vitální muž se pohybuje svižným krokem a zvučným hlasem, z nějž nikdy docela nezmizela jeho mateřština, líčí události, které se za války v Sachsenhausenu odehrály.
Řadu let svého dlouhého života zasvětil přednáškám o „nejtajnější operaci třetí říše, která se po válce nedostala ani před Norimberský tribunál“. Vše, co si pamatoval - a nebylo toho málo -, sepsal v knize Ďáblova dílna.
Když za ním před třemi lety přišly producentky s návrhem, že by podle jeho knihy chtěly natočit film, neváhal ani vteřinu. „Bylo mi jasné, že díky filmu se tenhle kus historie může dostat k velkému množství lidí,“ vysvětlil Burger, který si vymínil, že dohlédne na scénář, aby v něm nebyly žádné lapsy.
Rakouský režisér Stefan Ruzowitzky pak natočil film, který dostatečně věrně a maximálně sugestivně líčí, co se za války v Sachsenhausenu dělo. Je v něm svědectví o tom, co mělo být zapomenuto, ale i několik nesmírně silných lidských osudů.
