Do Budapešti se ale od nás jezdilo jako na Západ i v druhé polovině devadesátých letech, kdy v hlavním městě vznikaly regionální centrály světových koncernů, maďarské podniky kupovaly největší globální hráči a na maďarské dálnice nic ve střední Evropě nemělo. Ještě tehdy, my v Česku jsme prožívali zrovna "postklausovskou kocovinu", byla Budapešť Západ a Maďarsko zemí, která v mnoha ohledech byla zajímavá jako následování hodný příklad.
Teď už tomu tak není a kdyby jste se mě zeptali, kdy k tomu došlo, těžko bych hledal nějaké datum. Samozřejmě, zemi nepřidá, když svět obletí zpráva o největších násilných nepokojích ve východní Evropě od roku 1989, jak se to stalo před třemi roky tady v Budapešti. Nepomůže, když si šéf opozice a premiér nedokáží podat ruku a kdy opozice od prvního dne po volbách hledá všechny způsoby jak svrhnout vládu, třeba pouličními demonstracemi, když to půjde. A samozřejmě největší průšvih je, když je předvolební kampaň zaměřená jen na to, kdo kolik voličům naslibuje a více se při tom slibování odváže.
Tohle všechno je pravda a nepotěší, že mnohé z toho lze pozorovat i už několik let i v Česku. Jenže já se obávám, že ten úpadek, nebo stagnace, chcete-li, přišly do Maďarska pomalu, pozvolna, nečekaně. Maďaři a Maďarsko prostě po čase vyčerpali své možnosti, nebyli ochotni dalšímu dohánění Západu věnovat část svého nově pohodového "gulášového" života, nechtělo se jim platit daně, aby mohl stát fungovat. Ani podpořit reformy, jež v naší části světa vždy znamenají to, že se vám na chvíli, nebo také na pořád, bude žít složitěji, než předtím.
Procházím tou předvánoční, na pražské poměry šedivou, chudě vyhlížející Budapeští, které chudoba vrací zvláštní turistické kouzlo Východu a připadám si jako "západní" turista. Jen mě trochu trápí otázka, jak dlouho nám to v té Praze vydrží. A jestli už český úpadek také nezačal. Nenápadně, pohodově, jako kdysi, někdy tak před deseti lety tady v Budapešti.
