A bylo by určitě lepší, kdyby na Slovensku nebyly uplatněny Benešovy dekrety, které sice Maďary nevyhnaly, ale daly jim cejch "kolaborantů a zrádců". Přitom o tom, kdo za války víc kolaboroval a zrazoval, jestli fašistické Slovensko, nebo Horthyho Maďarsko, se mohou vést spory. S výsledkem, že Slováci za osmnáct a Maďaři bez dvou za dvacet.
Podobné je to se současnými slovensko-maďarskými spory. Je zcela na místě, pokud si Slovensko střeží svoji nedělitelnost a požaduje loajalitu národnostních menšin - včetně té maďarské. Ale stejně tak je oprávněné, pokud se Maďarsko stará o to, aby jih Slovenska, od nepaměti maďarský, maďarským v národnostním slova smyslu zůstal. A aby Maďaři, v Maďarsku i za hranicemi, žili jako kulturní celek.
Václav Klaus se včera do tohoto sporu, v němž je slovenský jazykový zákon jen jedním kamínkem z různobarevné mozaiky, zamíchal způsobem nešťastným. Jeho tvrzení, že Maďarsko se chce kamsi rozšiřovat, je nepravdivé a hází Klause do jednoho pytle s Jánem Slotou - kam při všech výhradách, které lze k němu mít, nepatří. Do páně prezidentovy hlavy vidět nelze, ale lze vyslovit domněnku, že hlavním důvodem tak hlasitého zastání se Slováků je právě společná zátěž jménem Benešovy dekrety. Jejich hájení je společným zájmem - některých Čechů a některých Slováků. Více než co jiného je to ale společná hanba. A pokud jde o to rozšiřování se, dekrety jsme se my Češi rozšířili. Slovy pana prezidenta - kamsi...
