Slovo dopadli není přesné, protože Lužiští Srbové stále ještě dopadají a ještě pořád je tu naděje, že podobně jako Katalánci, Walesané, Skotové, nebo Bretoňci zase zvednou hlavu. A budou přibývat a nebudou mizet, jako už sto let mizí.
Nám se nějakým zázrakem povedlo v devatenáctém století znovu vzpamatovat, ale je prostě fakt, že první čeští buditelé psali své práce německy, aby jim vůbec někdo, kdo uměl číst a psát, rozuměl. A kdo ví, kdyby jinak osvícený panovník Jozef II. panoval stejně dlouho, jako jeho matka Marie Terezie, tak by možná žádné národní obrození nebylo. Protože Jozef II. si přál, aby se v jeho zemi mluvilo jazykem panovnického dvora, tedy německy. Jozef II. však nepanoval dlouho, takže z té jeho osvícenecké germanizace nic nebylo.
Naštěstí se "žalář národů" ukázal v příštím století natolik fajnovým kriminálem, že jsme v něm zvládli nejen národní obrození, ale i přípravku na Československo. V něm jsme původně jako součást "československého národa" zachránili zbytky Slováků, kteří na tom byli podobně jako Lužičtí Srbové, ba ještě hůř, protože zatímco Lužice byla korunní zemí, Slovensko nikdy žádný celek ani v rámci Uherska netvořilo. Tedy pokud nepočítáme název "Horní Uhry", bezhraniční označení hornatého severu Uherska, který je dnes, Bůh ví proč, považován na Slovensku za iredentistickou nadávku.
Je otázka, jak by to bylo s Lužicí, kdybychom ji jako Československo v roce 1918, nebo aspoň v pětačtyřicátém získali. Jestli bychom neudělali z Lužických Srbů nějaké Čecholužičany, nebo jestli by se od nás po dalších pár desítkách let netrhli, jako bratři Slováci.
Každopádně je smutné sledovat, jak dnešní český stát Lužické Srby opomíjí. Malý, dnes už přinejlepším osmdesátitisícový národ (i Vietnamců u nás žije víc), nikoho jiné na tom světě, než nás nemá. Dnes si to uvědomuje jen pár lidí ve Společnosti přátel Lužice, pár českých diplomatů, několik lidí na univerzitách. To však nestačí. Lužice přitom není někde na konci světa, ale začíná pár kilometrů za Libercem. Myslím, že velikost státu se pozná i podle toho, jak se dokáže zabývat i věcmi přesahujícími jeho hranice. Soudě podle toho, má náš stát do velikosti hodně daleko.
