27. listopadu 2014 6:56 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Paneláky střídá podnikatelské baroko,
kvalitních staveb je jak šafránu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Takovýchto nepřehlédnutelných staveb v uplynulém čtvrtstoletí v Česku bohužel příliš nevyrostlo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Takovýchto nepřehlédnutelných staveb v uplynulém čtvrtstoletí v Česku bohužel příliš nevyrostlo. | foto: Archiv LN
Pětadvacet let žijeme ve svobodné zemi. Je to příležitost k bilancování situace v různých oborech, samozřejmě i v architektuře a urbanismu nebo v památkové péči. Co se za čtvrt století podařilo? A co naopak ne? Jaké byly naše představy, přání, touhy v době sametové revoluce a před ní?

Chceme-li hodnotit, musíme si alespoň stručně připomenout, jak to vypadalo na sklonku totalitní éry. Věru nic pěkného. Architektura byla změněna na stavební výrobu. Budovala se především panelová sídliště. Paneláky byly všude stejné, diktát stavebních firem dospěl až do absurdity, neboť jakékoli vybočení, snaha o individualizování byly odsouzeny k neúspěchu.

Ač byly úvodní studie sídlišť ještě docela zajímavé, domy byly výškově strukturované, jejich autoři se pokoušeli vytvořit alespoň náznak ulic a náměstí, plánovali parky, atypické objekty pro sport, školství i nákupy, ve výsledku bylo vše velkými stavebními firmami zglajchšaltováno, zarovnáno, unifikováno, říkalo se tomu „urbanismus jeřábových drah“.

Nejsem nějakým zavilým nepřítelem sídlišť, konečně v jednom paneláku jsem u své babičky strávil část dětství, ale je velký rozdíl mezi těmi prvními, která si ještě ponechala lidské měřítko, nebyla tak rozsáhlá a - zejména díky svým obyvatelům - měla docela příjemný parter. Jakmile však začala vznikat ta největší, jako bylo třeba pražské Jižní nebo Severní Město nebo bratislavská Petržalka, nastal malér. Konečně, skvěle tento problém vystihuje film Věry Chytilové Panelstory (1979), kde se noví obyvatelé pohybují v jakési neosobní zóně, ztrácejí orientaci, jsou deptáni nedostatkem intimity, fádností, banalitou něčeho, co už nelze ani nazvat architekturou (ne náhodou byl tento film tehdy v Praze zakázán).

Projektanti si toho byli ovšem dobře vědomi, ale moc se s tím dělat nedalo. Paradoxně se pak často od šedé reality utíkali k fantazii - k pestrým obrázkům, jak je představovaly pravidelné výstavy Malovaná architektura a Urbanita.

Tady postmoderna nebude!

Když k nám s jistým zpožděním dorazila na počátku osmdesátých let postmoderna, marxistickými teoretiky ovšem označená za buržoazní militantní směr, přinesla i nový pohled na urbanismus a architekturu. Hlásala návrat k historickému městu s jeho dominantami, různorodostí, stylovou pestrostí, oprášila pojmy jako ulice, náměstí, podloubí... To byl signál zejména pro mladší generaci architektů, která se pokoušela něco změnit.

Boj s těžkopádným diktátem stavební výroby však byl nad její síly. Všichni navíc už v té době věděli, že paneláky jsou nerentabilní. Jednotlivé stavební díly se vozily na tahačích tatrovek po rozbitých komunikacích z jednoho konce republiky na druhý, což bylo v době po ropné krizi těžce neekonomické. Domy nebyly dobře izolovány (proto se nyní hromadně zateplují), chyběl jim kvalitní detail.

U Jihozápadního Města nebo barrandovského sídliště v Praze se architekti týmu Iva Obersteina, respektive Zdeňka Hölzela a Jana Kerela pokusili alespoň něco napravit, vlastníma rukama stavěli mezi paneláky altány, umísťovali kašny, partery domů zdobili mozaikami, oslovili kvalitní výtvarníky, aby pomohli prostředí humanizovat, ale výsledek byl stále rozpačitý, protože to podstatné - paneláky -zůstalo.

Když pak funkcionáři komunistické strany doznali, že nelze donekonečna stavět na zelené louce, zaveleli k bourání historických čtvrtí, ba i městských center a paneláky penetrovaly i tato území. Aby se jim to lépe prosazovalo, nechali předtím staré domy léta bez údržby a ještě natočili dosti odpudivý televizní seriál Muž na radnici, napěchovaný populárními herci, kde sympatický předseda národního výboru s pomocí „progresivních sil“ -stranických funkcionářů a mladého architekta - osobně takovýto proces ve svém městě vede.

Zápornou osobou byl naopak památkář, který to vše brzdil. Výsledek vidíme v řadě našich měst a městeček, v Praze třeba v části malebného Žižkova. Ovšem, nestavěly se jen paneláky, i papaláši věděli, že je třeba lidem nabídnout také něco jiného. Tak se objevily nové obchodní domy - některé i docela pěkné, jiné naopak umístěné zcela neadekvátně, jako třeba Prior v Olomouci nebo na jihlavském náměstí. Kvalitu ovšem nepřinesly ani stranické sekretariáty, paláce kultury a další podobná zařízení.

Paradoxně nejzajímavější architekturou byly administrativy podniků zahraničního obchodu, které měly dost peněz a našly si i dobré architekty a především zahraniční stavební firmy, jež byly schopny stavět kvalitně a rychle, tedy nikoli za obligátních sedm let, ale třeba za dva roky.

Má generace tohle vše dost prožívala. V osmdesátých letech jsme se - nebo alespoň někteří z nás ve sdružení Obecní dům - pokoušeli něco změnit. Objevily se alternativní projekty, které představily jiná možná řešení, v Praze třeba pro starý Žižkov, Břevnov, Střešovice, mnohem ohleduplnější ke staré zástavbě. Protestovali jsme proti nesmyslným dopravním stavbám, jako byla plánovaná magistrála přes Stromovku nebo dopravní řešení v Brně, snažili jsme se zachránit ohrožené stavby, které jsme považovali za cenné, jako byla třeba stará žižkovská škola. Bylo to ale těžké, neboť jsme neměli přístup do médií.

To se začalo měnit až v letech 1988-1989, kde se přece jen podařilo alespoň nastartovat diskusi nad jednotlivými problémy. Když to nikam nevedlo, došlo i k demonstracím nebo k peticím.

Čas velkých nadějí Brutalita policejního zásahu proti poklidné studentské demonstraci 17. listopadu, které byli mnozí z nás očitými svědky, vedla nakonec k pádu režimu. A současně k víře, že s totalitou odejdou na věčnost i nerentabilní paneláky, doufali jsme, že se teď budou stavět jen kvalitní díla, zejména na základě mezinárodních architektonických soutěží, že se podaří zachránit cenné památky, najít využití pro zchátralé industriální stavby, že se do architektury vrátí tabuizovaná témata, jako jsou sakrální stavby, ale třeba i obyčejné rodinné domy, nikoli už katalogové „kafemlejnky“ s břízolitovou omítkou, ale projektované kvalitními architekty...

Nejdříve bylo nutné rozpustit velké projekční ústavy a vrátit architektům tvůrčí svobodu, kterou jim všude ve světě zajišťují menší a flexibilnější soukromá studia. To se stalo velmi rychle a jaksi samovolně. Toporný Svaz architektů nahradila Obec architektů, jejíž vedení nebylo dosazeno z Ústředního výboru KSČ, ale zvoleno valnou hromadou. Později vznikla i Česká komora architektů. Projektanti mohli nyní svobodně cestovat, studenti využívat pobytů v zahraničí v renomovaných studiích. Skutečně se objevily první soutěže a přišli k nám významní architekti - nejdřív přednášet, později i stavět.

Na druhé straně dál fungoval těžkopádný systém velkých stavebních firem, i když i ten začal postupně korodovat. Ale ne tak rychle, jak jsme si tehdy představovali. Ještě na jaře 1990 se začaly postupně bourat domy ve Starých Vysočanech, některé velmi cenné. V legendární starobylé zájezdní hospodě, která měla být také asanována, jsme tenkrát ve spolupráci s Občanským fórem, redakcí časopisu Architekt a herci z libereckého Divadla F. X. Šaldy provedli Havlovu Asanaci, ale ani to nebylo nic platné, přijely buldozery.

Nicméně už se alespoň nestavěly paneláky, nýbrž celkem slušné domy. Mnohé, co bylo ohroženo, se doslova na poslední chvíli podařilo zachránit, třeba oblasti Žižkova kolem Prokopovy ulice, kde už prázdné domy čekaly na demolici. Dnes jsou opravené a vypadají daleko lépe než tamní paneláky.

Leccos mohlo být už hotovo

Na druhé straně se řada věcí nepovedla nebo se vyvíjela jinak, než jsme si představovali. Velká sídliště se sice už nestavěla, ale vznikla přebujelá a přehuštěná satelitní městečka, složená z domků v pokleslém stylu tzv. podnikatelského baroka, která přinesla nové problémy. Slavní architekti k nám sice jezdili dál, ale vinou nepružnosti nových soutěžních pravidel se k zajímavým zakázkám nedostali - Tančící dům nebo Zlatý Anděl jsou bohužel výjimkou.

Bezradnost vládla i na radnicích menších měst. Řada lidí, včetně mnohých památkářů, se tolik bála soudobé architektury, jinde běžné, že často zablokovala i kvalitní projekty. Někdy je ovšem docela chápu, protože řada cenných objektů byla zbytečně zbourána a nahrazena banalitou - jako třeba v případě tzv. Špalíčku v centru Brna. Z jednoho extrému jsme šli do druhého: za totality byla občanská sdružení pod absolutní kontrolou a bez šance prosadit zásadní věci. Dnes jich vzniká mnoho a ne vždy podporují chvályhodné změny, mnohdy naopak blokují pod různými záminkami i bohulibé aktivity.

Po roce 1989 vznikly zajímavé stavby, které by obstály i na západ od našich hranic. Ale je jich zoufale málo, devadesát procent toho, co se staví, je sotva průměrné. Na rozdíl od vyspělých zemí se zcela zapomnělo na zvýšení kvality veřejných prostranství, na participaci obyvatel, na strategické plánování. Přitom k nám hned po sametu jezdili experti ze zahraničí, kteří nabízeli pomoc.

Ztratili jsme tak zbytečně mnoho času a nyní doháníme to, co mohlo být dávno hotovo. Architekti si však bohužel ani po letech nezískali renomé, kterému se těšili u nás naposledy za první republiky a kterému se těší všude v civilizovaném světě. Zpackaná soutěž na Národní knihovnu nám pak ve světě dobré jméno nepřinesla a byla klasickým příkladem, jak to dopadne, když se do umění plete politika.

Ale aby tento text nevyzněl jako nářek a zoufání si. Ne vše je špatně a chybami se člověk učí. Rozhlédneme-li se kolem, není to zase nějaká pohroma. Domy, které se zdály již odepsané, jsou opraveny, města i vesnice rozkvetly, mnohde se podařilo revitalizovat náměstí a parky, a to někdy i tam, kde by to člověk nečekal -třeba i v oblasti dříve totálně zanedbaných Sudet. Tady platí absolutně, že je-li kvalitní vedení obce, dá se udělat mnoho, jak dokazují nejen městečka, jako je Litomyšl. Nebuďme tedy pesimisty, snad se blýská na lepší časy.

Zdeněk Lukeš
  • 4Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz