Paradox havlovské politiky

Chválím pana Putnu za upřímnost, s jakou popisuje pozadí dramatu ve Straně zelených. Držím palce Martinu Bursíkovi, aby ten pytel blech udržel pod kontrolou a i když se mi bude stýskat po státnicky hlubokém vyjadřování Dany Kuchtové a zářivém úsměvu Martina Stropnického, tak uznávám, že to s nimi k životu nebylo. Pouze maličko lituji typické představitele havlovského pojetí politiky pány Schwarzenberga, Kocába, Karáska a další, že si musí pracně vymýšlet zdůvodnění, proč jsou právě zelení, ale kam je vítr zavál, tam se prostě sešli. Za smutně paradoxní považuji, že dnes v žádné straně neexistuje tolik koncentrované nenávisti, jako ve straně, která se podle pana Putny hlásí „k Havlovým myšlenkám o etickém a duchovním rozměru politiky a vší lidské aktivity“. Ale tuto otázku přenechávám moudřejším a stejně mám raději zelené s jejich zmatkem, než ukázněný šik ČSSD a KSČM.