22. května 2015 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Geny designu plážového povaleče
aneb jak se dělá židle

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Designér Arik Levy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Designér Arik Levy. | foto:  David Neff, MAFRA
PRAHA Na plážového povaleče, za kterého se označuje, to dotáhl daleko. Ač se tomu brání a opakuje, ať se díváme na produkt, nikoliv na něj, je Arik Levy špičkový světový designér. V pražské galerii a obchodu Prague Kabinet, kde právě probíhá výstava uměleckých děl Arika Levyho, proti sněhobílému prostoru vystupují Levyho sochy jak bronzové, blýskající se stalagmity.

Sedíme uprostřed nich, ačkoliv mluvíme o jeho designérské práci. V Česku je v poslední době Levy často kvůli spolupráci s firmami jako Lasvit, Bomma nebo TON. I v jejich případě používá stejný myšlenkový postup, zkouší neozkoušené vlastnosti materiálu. A vždycky jsou jeho věci chytré a vtipné, třeba jako židle barvená jako surfové prkno.

LN: Kdy jste se si tedy všiml, že existuje něco jako design?

Někdy na střední škole. Já ale začal mnohem dříve s malováním a sochařstvím. Po tříleté vojně jsem chtěl umění studovat a věnovat se mu. Po vernisáži mé výstavy soch v roce 1986, která byla skvělá, se mě otec ptal, jak jednou plánuju nasytit své děti. Jak jim koupím kuře s tímhle hobby? Tehdy obchod s uměním nefungoval zdaleka tak jako dnes. I Picasso tehdy stál jen nějakých dvě stě tisíc dolarů, možná ani to ne. Taky jsem měl problém, co se sochami a obrazy po výstavě. V Evropě byla vrstva intelektuálů, kteří od svých rodičů věděli, že umění se nakupuje, ale v Izraeli většina lidí prostě jen tvrdě pracovala, aby přežila. Za uměním se chodilo do muzea. Takže když jsem řekl svému otci s jeho válečnou a poválečnou zkušeností, že chci dělat umění, vůbec to nechápal. „Proč nejdeš pracovat někam do supermarketu?“ říkal.

LN: Tak jak jste se živil?

Poměrně záhy jsem si uvědomil, že uměním to nebude. Hledal jsem způsob, jak se uživit a zároveň dělat něco, co by mě bavilo. Rozjel jsem na pláži fajn byznys a brzy vlastnil tři obchody a tři půjčovny na surfing a windsurfing. Jsem totiž ve skutečnosti plážový povaleč. Začal jsem stříkací pistolí barvit a malovat na surfová prkna. Namaloval jsem jich tak dva tisíce. Kdybych to tehdy maloval na plátno, měl bych za sebou dva tisíce obrazů. Bylo to skvělé, lidé za mnou chodili, že chtějí, abych jim prkno pomaloval jen já. Zároveň jsem si otevřel grafické studio. Byl jsem ale autodidakt, ve škole jsem se nic takového neučil. Nevěděl jsem třeba, jak funguje tiskárna, tak jsem se tam v podstatě nastěhoval, spal jsem tam, otravoval lidi, aby mě toho naučili co nejvíc, jak se rozdělují barvy, jak se skládá písmo. Tehdy nebyly žádné počítače, skládali jsme písmeno po písmenu. Když ke mně dnes přicházejí do studia absolventi škol designu, ptám se jich, jestli vědí, jak se tiskne. Prý jasně, prostě se pošle soubor. Ptám se jich, kam ho pošlete? No pošle se pédéefko do tiskárny. A byli jste někdy v tiskárně? Ne. Tak jim kupuju jako životní dárek lístek na vlak, ať se jedou do tiskárny podívat. Vrací se s očima navrch hlavy. Ve svém studiu jsem postupně začal dělat produktový design, hlavičky dopisů, loga, korporátní identitu. Tak jsem si vydělával designem peníze, které jsem investoval do svého umění.

LN: Jak jste se dostal k TON?

Dal nás dohromady Michal Froněk z ateliéru Olgoj Chorchoj s tím, že bychom si měli sednout. Nikoliv proto, že Arik by byl módní, ale protože pracuje pomalu a jeho věci mají dlouhou životnost. V průmyslu ještě přetrvává iluze, že slavné jméno prodává, ale to platilo v devadesátých letech, dnes ne. Proto výrobcům radím, ať nedávají na výrobek moje jméno.

LN: Z toho asi nejsou nadšení.

Je to pro ně těžké, protože jsou tak zvyklí. Ale není to jméno, co dělá výrobek. Je to výrobek, který dělá jméno. Když dáte jméno na špatný produkt, stejně se neprodá. Chci věřit, doufám, že žijeme ve světě, kde chápeme, co je podstatné a co jsou jen ohňostroje a omáčka kolem. Navíc výrobcům, kteří budou příliš zdůrazňovat moje jméno, se může stát, že nebudou pracovat pro sebe, ale pro mě. Moje drátěná světla Wireflow pro značku Vibia se prodávají skvěle, jsou moc hezká a nemá to nic společného ani s mým jménem, ani se jménem Vibia. A když bych třeba na příkladu TON hypoteticky zítra začal navrhovat pro Thonet, měli by si v TON říci, ať si dělá, co chce, my máme skvělý výrobek.

LN: Znal jste legendární židli č. 14?

Tu židli samozřejmě ano, ale nevěděl jsem nic ani o firmě TON, ani o Thonetu. O TON jsem slyšel až od Michala Froňka. Ředitel firmy Milan Dostalík přijel nejdříve do Paříže, je to člověk, co stojí oběma nohama na zemi, velice přímý, což se mi líbí. Řekl jsem mu, že nechci jen udělat židli. Chci udělat kolekci, která ponese jednu myšlenku. A ta myšlenka se musí líbit jemu i mně. Což je opak toho, pojďme udělat židli Arika Levyho. Myšlenkou bylo rozštěpit o ohnout dřevo do dvou a více různých stran.

LN: To byl váš nápad?

Ano. Jediné co musíte jako designér umět, je dobře se dívat. Pozorování je mocný nástroj. To rozštěpení bylo, a přitom nebylo, nové. Spousta lidí se snaží udělat něco podobného, ale předstíráním, použijí přitom lepidlo a podobně. Když jsem vyslovil slovo split, tedy rozštěpení dřeva, bylo to trochu zemětřesení. Ale všem se to líbilo. A Milan se rozhodl, že to zkusíme. Chtěl jsem, aby to ohýbání na dvě různé strany bylo funkční, aby to nebyl jen dekorativní prvek, ač je ta židle krásná i zespoda.

LN: Vy jste navíc zvolil ten gradient, to je neobvyklé barvení židle.

No to byl další šok. Jakou barvu prý bych si představoval? Tak jsem jim řekl, že chci gradient jako na surfových prknech. To už si říkali, jestli nejsem blázen. Takže jsem jim to ukázal. Vyndal jsem stříkací pistoli, kterou jsem barvil prkna, a pěkně jsem židli nabarvil. Ten člověk, co do té doby barvil v TON židle, se od té chvíle stal umělcem. Určitě přišel domů a řekl své ženě, je to fantastické.

Celý rozhovor s Arikem Levym o byznysu na pláži, dlouholetém úspěchu a ohýbání českého dřeva si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 22. května.

V magazínu dále najdete:

  • Jak se žije bez peněz? Raphael Fellmer z Berlína už pět let neutratil ani cent a nehodlá přestat.
  • Mistři z klobouku. O maskotech hokejového šampionátu, kteří uhranuli fanoušky z celého světa.

 

Nora Grundová, Lidové noviny
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.