V mysli oddaného fanouška rostou obdivovaní hudebníci do velikosti božstev. Může mu přinést šok, když zjistí, že adorovaný tvůrce je ve skutečnosti pracující chlapík, který většinu času spotřebuje na řešení značně prozaických problémů.
V zemích, které byly z politických důvodů od globální hudební scény odříznuty – jako třeba někdejší ČSSR nebo dříve bojkotovaná Jihoafrická republika –, byla navíc sláva „distribuovaná“ trochu jinak. Mnoho nahrávek se do nich nedostalo, ty, jež hranice překonaly, mohly být vnímány jako o hodně významnější, než byly v zemi původu. Pátrání po Sugar Manovi popisuje extrémní příklad toho jevu, díky němuž mohl vzniknout příběh jako z pohádky.
Debut švédského režiséra Malika Bendjelloula spadá do kategorie „pozitivní, až to skoro bolí“, jeho forma není dvakrát vynalézavá. Vlastně ji nepotřebuje, stačí, když přehledně odvypráví příběh. I divák ošlehaný chmurnými větry festivalové kinematografie se totiž čas od času rád nechá potěšit happy endem, zvlášť když si ho – přes všechnu jeho neuvěřitelnost – nikdo nevycucal z prstu.
Vedlejší efekt apartheidu
Sixto Rodriguez na přelomu 60. a 70. let vystupoval s kytarou v detroitských klubech, žil v nejhorších čtvrtích celkově dost zpustlého města, nikdo toho o něm moc nevěděl, hrával zády k publiku. Jeho písně však nadchly uznávaného producenta Dennise Coffeyho, který v něm viděl talent rovný tomu Dylanovu. Dohodil Rodriguezovi smlouvu a produkoval jeho debut Cold Fact. Lidé kolem Rodrigueze věřili, že ta deska otřese hudebním světem. Z těch skladeb mohly být hity, byly to poetické a zároveň jednoduché a snadno zapamatovatelné protestsongy podané přesvědčivým hlasem, v němž byla jemnost i vnitřní síla, napsané a zaranžované inteligentně a přitom s popovým cítěním. Album ale úplně zapadlo, těžko říct proč. Někdy se to tak prostě stane. Rodriguez dostal od nahrávací společnosti ještě druhou šanci, ani ta ale nevyšla a tím jeho hudební kariéra vlastně skončila.
Jeden výlisek Rodriguezova debutu se ale dostal do tehdy izolované JAR, kde vládl striktní režim apartheidu. Vzpurný duch těch písní oslovil část místní bílé mládeže, v níž také doutnala rebelie. Obě Rodriguezovy desky se v zemi prodávaly po statisících, pro mnoho lidí se staly hudbou mládí, součástí generačního dědictví. K Rodriguezově kouzlu patřilo i to, že o něm nikdo nic nevěděl. Lidé si povídali legendy o jeho konci, prý se zastřelil nebo snad upálil na pódiu – nejzazší projev vzdoru nepochopeného umělce proti lhostejnému světu.
Pátrání po Sugar ManoviŠvédsko/UK |
Několik let po pádu apartheidu se jeden hudební žurnalista a dávný Rodriguezův fanoušek spojili, aby se o písničkářovu osudu dozvěděli víc. Dlouhé pátrání (z filmu vyplývá, že nebyli zrovna disponovaní pro detektivní práci) je přivedlo k překvapujícímu a šťastnému výsledku, který k příběhu Rodriguezovy prohry přidal triumfální finále.
Rozhovory s pamětníky na obou stranách Atlantiku skládají živý obraz nepovedené kariéry trochu mysteriózního umělce z upadajícího města i života jeho oddaných fanoušků z daleké země, o jejichž existenci Rodriguez neměl ani tušení. Taková situace by asi dnes, v době globalizace a Googlu, asi nastat nemohla. Obrazy velkolepého umělcova návratu, jeho pozdní slávy, jsou značně slzopudné.
Přiznám ale, že mi na Radriguezově příběhu zpětně přijde nejsilnější jiný motiv. Jeho schopnost přijmout prohru a vyrovnat se s ní. Představa zneuznaného umělce, který se upálí v gestu protestu, jistě může roznítit fantazii dospívajícího hudebního nadšence. Žít příběh talentovaného člověka, kterého svět nepřijal, i když si to jeho písně zasloužily, ale možná vyžaduje větší sílu. A Rodriguez to dokázal, našel v životě naplnění, byť s rodinou žil dost chudě, vychoval tři sympatické dcery. Asi se neužíral myšlenkami na to, co všechno mohlo být, kdyby... A proto byl schopný přijmout s grácií a pokorou, když to nakonec nečekaně přišlo.
