Alba, která k Simonovým sedmdesátinám vycházejí (One Trick Pony, Hearts And Bones, Graceland a The Rhythm Of The Saints), už nebudou nedostatkovým zbožím – o nové kompilaci Songwriter nemluvě.
Propojování kultur
Jak aktuální výběr, čítající 32 položek ze zpěvákovy sólové diskografie, tak remasterované verze jeho nejvzývanějších i nejvysmívanějších řadových desek jen potvrzují, že Simonova samostatná kariéra byla a je podobná jízdě na horské dráze. Od rozpadu legendárního dua, které tvořil s Artem Garfunkelem, si vedl velmi obstojně.
Eponymní album Paul Simon z ledna 1972 obsahovalo hned dva velké hity: Me And Julio Down By The Schoolyard a úvodní písničku Mother And Child Reunion, natočenou v jamajském Kingstonu s doprovodnou skupinou Jimmyho Cliffa. Už tehdy se pokusil o propojení dvou různých kultur, jakým se budou vyznačovat jeho pozdější africké a brazilské hudební expedice.
Na dalším albu There Goes Rhymin’ Simon se autor letmo podíval do světa gospelu (Loves Me Like A Rock), dixielandu (Take Me To The Mardi Gras), ba dokonce vážné hudby (Bachem ovlivněná American Tune). Koncertní obdoba této nahrávky – deska Live Rhymin’ – znamenala díky skupině Urubamba, dříve Los Incas, návrat k tradiční andské muzice, reprezentované novou verzí lidovky El Condor Pasa. V říjnu 1975 se Paul vzepjal k jednomu ze svých nejlepších výkonů na albu Still Crazy After All These Years, kde se objevil i definitivně poslední duet s kamarádem Artem My Little Town (paralelně vydaný na Garfunkelově elpíčku Breakaway).
Hubená léta s Šampónem
Zasloužený úspěch byl ale vystřídán několika hubenými lety, vyplněnými pouze nevýrazným soundtrackem k filmu Šampón s Warrenem Beattym a Julií Christieovou, roličkou v oscarovém snímku Woodyho Allena Annie Hallová a překvapivým hitem Slip Slidin’ Away z kompilace Greatest Hits, Etc.
Následovala změna vydavatele; od Columbia Records přešel písničkář k „Warnerům“ a o svém nelehkém období natočil s režisérem Robertem M. Youngem film One Trick Pony. Sám si napsal scénář, sám si zahrál hlavní roli. A sám také splakal nad výdělkem, když se z příběhu o vyhaslé hvězdě pop-music vyklubal absolutní propadák. Stejnojmenné album situaci příliš nevytrhlo, navzdory hostujícímu kytaristovi Hiramu Bullockovi.
Přesto je dobré si připomenout, že k muzikantskému průšvihu měla tahle epizoda daleko, a kdyby nic jiného, zbyl z ní skvělý šlágr Late In The Evening. Na nesprávné planetě se bohužel narodila i následující deska Hearts And Bones, považovaná za Simonovu nejotevřenější zpověď. Původně mělo jít o studiový reunion dvojice S & G. Art Garfunkel však z projektu vycouval právě pro osobní charakter jednotlivých písní. Paul potom vymazal kolegovy líbezné vokály, skladby nahrál znovu a vydal pouze pod svým jménem.
Potíže s Leiou
Rozpory těch dvou ovšem není třeba zbytečně dramatizovat, o čemž svědčí ironická scénka The Breakup, zařazená roku 1993 na Garfunkelův výběr Up ‘Til Now. V ní se Art „jako“ pokouší vysvětlit posluchačům, proč se se Simonem umělecky rozešli, zatímco ho Paul od mixážního pultu neustále „prudí“ a opravuje...
Přestože z komerčního hlediska LP Hearts And Bones pohořelo, dodnes má své zaryté fandy, což je vzhledem k „vyšpekulovanosti“ některých melodií a textů pochopitelné. Ústředními tématy se staly nástup moderního věku (viz geniálně zachycená rychlost doby v písni Cars Are Cars) a krach Simonova osobního života, čímž je míněn především rozpad jeho krátkého manželství s herečkou Carrií Fisherovou (princezna Leia z Hvězdných válek).
I když se autor v duchu jednoho ze svých slavných veršů „when something goes wrong, I’m the first to admit it“ snažil hledat chyby především u sebe, lze si domyslet, že soužití s maniodepresivní osobou závislou na prášcích a kokainu není žádný med.
Na ostudně podceněném a zbytečně odsuzovaném albu vynikají především dvě pro Simona netypické kompozice. První z nich, Rene And Georgette Magritte With Their Dog After The War, je nádhernou poctou belgickému surrealistickému malíři a surrealismu vůbec. Píseň s názvem The Late Great Johnny Ace, napsaná za asistence skladatele Philipa Glasse, zase vypovídá o šoku ze zavraždění Johna Lennona, což je působivě zacykleno připomínkou atentátu na Kennedyho z roku 1963, tedy roku, kdy vypukla beatlemánie.
Jako katalyzátor těchto dojmů Simonovi posloužil rhythm’n’bluesový zpěvák Johnny Ace, jenž si o přestávce koncertu v Houstonu na Boží hod roku 1954 prostřelil hlavu. Podle jedněch hrál ruskou ruletu, podle druhých se jen vytahoval v domnění, že zbraň není nabitá. Každopádně třesk jeho pistole jako by předznamenal mnohem neškodnější, avšak nesrovnatelně hlasitější třesk celosvětového albového hitu Graceland, jímž se před Paulem Simonem otevřela zcela nová etapa jeho hudební dráhy...
