1. října 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Pavel Baňka hledá místa paměti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Žebříček, 1986 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Žebříček, 1986 | foto: Pavel Baňka
Fotograf Pavel Baňka vystavuje v těchto dnech v pražském Ateliéru Josefa Sudka jednu kapitolu své celoživotní tvorby. Poslední den výstavy, v neděli 9 .října, autor představí monografii Reflexe, kterou vydává nakladatelství Artmap.

LN: Ve své knize vzpomínáte na šedesátá léta, kdy jste byl členem beatnické skupiny. Postupně se však svět psaní začal prolínat s fotografováním. Co vás nasměrovalo k vizuálním příběhům?
Studoval jsem techniku v Poděbradech a po promoci mě vzali do výzkumáku v Praze. Tehdy mě ale víc než práce bavilo psaní. Poslal jsem pár básní do časopisu Tvář, neotiskli je, ale dostaly se k básnířce Ince Machulkové. Pozvala mě na setkání beatnické skupiny. Spolu s Václavem Hrabětem a Vladimírou Čerepkovou jsme organizovali Textfóra, literární večery naší poesie ve Viole. Byli jsme posedlí po beatnických autorech. Tenkrát jsem byl v literatuře ještě začátečníkem, postupně jsem se ale stále více věnoval focení, které mě už dávno bavilo a dávalo mi pocit relativní svobody.

LN: V roce 1985 jste se svou ženou, výtvarnicí Jindrou Vikovou, vyrazili pracovně do Ameriky. Jak na vás nové prostředí zapůsobilo?
Poprvé to bylo jen na pár týdnů, měli jsme výstavy ve dvou univerzitních galeriích a komentované projekce. Mnohem zásadnější byl druhý pobyt, v roce 1990, kdy jsme oba učili na michiganské univerzitě. Na začátku nás brali trochu jako exoty z Východu, ale samozřejmě je zajímala i naše práce i život před Listopadem. Já jsem učil studenty vyšších ročníků, kteří už byli samostatní, mimoto jsem učil i sám sebe. Chodil jsem do univerzitní knihovny, měli tam spoustu knížek o fotografii a umění a taky tam byla úžasně vybavená fotokomora.

Spolupráce s americkými univerzitami pokračovala později iu nás. V roce 1994 přijeli studenti a profesoři z univerzity v Ohiu do Čech, vzal jsem je do Terezína. Uchvátil mě ten prostor, paměť toho místa. Jel jsem tam znova a v hlavě mi běžela spousta příběhů. To prázdno, ticho jsem chtěl zachytit.

Nebe XXI,(Sudkovi),2000

Nebe XXI,(Sudkovi),2000

LN: Zajímavým protipólem je série Mansfield z opuštěné dětské nemocnice v Connecticutu. Proč jste tahle dvě místa propojil v jedné kolekci?
Cyklus Mansfield byl oproti Terezínu barevný. V obou případech pro mě byl důležitý prostor a paměť toho místa. Holé zdi, prázdné chodby. Procházíte se, vnímáte tu prázdnotu plnou příběhů. To mě na focení baví asi nejvíc: chci zprostředkovat určitý zážitek, vjem, ale nikdy ho nezobrazím naplno, zbytek je na divákovi. Ta nemocnice mě fascinovala, procházel jsem dlouhé chodby a přemýšlel, kdo asi žil v těch pokojích. Každý byl vymalovaný jinou barvou. V jednom jsem objevil nápis nad zrcadlem „Blue Bill – Please Help!“ (Modrý Bill – Prosím pomozte!), na strop někdo nalepil stříbřité hvězdičky. Dozvěděl jsem se, že v nemocnici bylo oddělení pro psychicky nemocné děti. Má představivost jela naplno, viděl jsem v duchu malého osamělého Billa civícího celé dny do stropu a ošetřovatelku, jak na něj lepí ty hvězdičky.

LN: V roce 2001 jste v Galerii Rudolfinum představil velkoformátové snímky z cyklu Infinity. Jsou to prázdné, až minimalistické krajiny, moře, nebe, louky. Proč jste se od konkrétních příběhů míst dostal k obecnějším tématům?
První fotky z téhle série vznikly během našeho rezidenčního pobytu v americkém Oregonu. Byli jsme tam s Jindrou celý půlrok. Bavilo mě pozorovat tu nekonečnou krajinu. Myslel jsem na to, že taková byla před rokem, před sto lety i v 15. století, kdy sem připlul Kolumbus.

Přemýšlel jsem o sobě, o své roli v tomhle světě. To místo bylo téměř vylidněné, zvláště večer na pobřeží, a já jsem vnímal sebe jako drobnou poznámku na okraji nekonečna, které mě obklopovalo. Byla to určitá forma kontemplace, která mi normálně není dána. Většinou mám v sobě totiž takový neklid, vždycky mě zajímá, co bude dál, za dalším kopcem. Tohle jsem asi zdědil po mém tátovi, on byl velmi svérázný dobrodruh.

Tajemství Lotte. Pavel Baňka spolupracoval s modelkou Lotte, kterou fascinoval svět symbolismu.

Tajemství Lotte. Pavel Baňka spolupracoval s modelkou Lotte, kterou fascinoval svět symbolismu.

LN: Svého otce zmiňujete i v textu, který je součástí výstavy. Popisujete sen z dětství, který se vám stále vrací.

Je to návrat mého častého snu z dětství, kdy ke mně v noci chodívala malá čarodějka s meči místo sukýnky kolem pasu. Byla to má první dětská erotika. Ten sen se mi ale zdál nedávno, čarodějka na jeho konci vytančí z mé ložnice... a sen pokračuje: pohnu se, jdu se podívat k oknu, slyším koňská kopyta na kamenném dvoře. Venku sedlá můj táta koně. Je to naše kobylka Jiskra. Táta hledí nahoru na mě a usmívá se, jakože něco ví. Náhle mi do snu začne pronikat vědomí, že je táta mrtvý, už hodně dávno. Moc si přeju, aby sen pokračoval dál, a bráním se přijít zpět do skutečného času, ale i tak ve mně po probuzení zůstává pocit zvláštního nečekaného štěstí...

Na tátu myslím často, on se dokázal vždycky něčím pořádně nadchnout a šel za tím hlava nehlava. Ledacos jsme podnikali spolu, učil mě chytat ryby nebo jezdit na traktoru, večer v poli a světla ozařovala tmu. Tahle vzpomínka mě inspirovala při focení cyklu Agrárie, kdy jsem v noci silným bleskem svítil do prázdného temného pole.

LN: Celý život fotografujete portréty svých blízkých, ale v knize představujete také snímky s modelkami. Jsou pro vás „jen“ nástrojem vašich představ, neboje pro vás důležité něco jiného?
Myslím, že tenhle druh fotografie má nejblíže k literatuře nebo i k filmu. Pro mě bylo vždy nutné spolupracovat s lidmi naladěnými na podobnou imaginaci. Často se sami zabývali uměním. Vždycky mě fascinovala ta jinakost, to zvláštní tajemství, které v sobě ženy skrývají a my – muži – ho asi nikdy nemůžeme pochopit. Proto jsem většinou pracoval s ženskými modely, ale ne vždy.

Hodně zajímavá byla spolupráce s finskou studentkou Lottou, která přijela na fotografický workshop do Prahy koncem devadesátých let. Studovala filmovou režii, milovala Tarkovského a jeho symbolismus. Vděčím jí, i ostatním, za to vzájemné pochopení.

Vertikalni konstrukce, 1985
Autoportrét s dámou z otcova psacího stolu, 1996
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz