Průvodce svým životem koncipoval Pavel Bobek spolu s autorem knihy Jaroslavem Kříženeckým důkladně, chronologicky od narození až po loňský rok. Paralelně s textem vzpomínek čtenář dostává i podstatnou část písňových textů, které z Bobkovy produkce zná. Kniha, pečlivě vybavená dokumentací všeho druhu včetně bohaté fotografické, připomíná, co Pavla Bobka formovalo. Tradičně hudebně zaměřená rodina stavebního inženýra, břevnovský dům, v němž žije dodnes a kde „všechno dýchá důvěrným solidním konzervatismem“, dětské muzicírování, bohatýrská studentská léta s "uchem na rádiu“ pochopitelně ne českém, spolužák a kamarád Jan, syn sochaře a malíře Kaplického, ztráta otce ještě před maturitou, rock’n’roll...
Pavel Bobek: Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát
Když se člověk začte do vzpomínek Pavla Bobka, zdá se mu, jako by vše šlo vždycky spíš hladce, jako by mladík a muž, jenž přiznává bouřlivé mládí a pak solidní rodinný život po čtyřicítce, dosáhl vždy toho, po čem toužil, bez překážek a konfliktů. Jistě to tak v totalitním Československu nebylo, vždyť jeho starší bratr Václav v roce 1965 emigroval, a rodina si patrně musela dávat pozor, aby nevzbudila nežádoucí pozornost vrchnosti. Určitě i v tehdejším světě showbyznysu, byť se scéně populární hudby tak ještě neříkalo, docházelo ke střetům. Pavel Bobek je však zjevně osobnost natolik integrovaná, že za všechna ta léta, co stojí na prknech popularity, nikdy nepronikly žádné zvěsti o jeho problémech či úletech, natož snad aférách.
Od rock’n’rollu k šansonu
V pionýrských dobách prvních rock’n’rollů zpíval anglicky, když už to nešlo, přibližoval zdejšímu posluchačstvu především americké písně v českých verzích a později, když už se originály staly i v Česku dostupnými, proměnil zvolna svůj repertoár až k současnému příklonu k šansonu.
Pavel Bobek: Nedělní ráno
Není autorský ani producentský typ, nejspíš proto mu vyhovovalo zázemí v divadle Semafor: „Divadelní angažmá mi umožňuje být tím reprodukujícím zpěvákem, který je v populární hudbě spíše jen jako host… Kdybych musel ročně vyprodukovat patnáct až dvacet písní, což bývá průměr, nemohl bych si dovolit zpívat jen to, co se mi líbí a stoprocentně mi vyhovuje,“ píše.
V minulém režimu se projevoval střídmě, nepropůjčil se k žádným propagačním songům ani úlitbám a kupodivu mu to, jak dokládá jeho poklidný „životaběh“ popsaný v knize, procházelo. Přes kariéru úspěšného zpěváka, který stále jako by jednou nohou stál v „civilu“ své původní profese architekta, neztratil nikdy přehled o tom, co se děje doma i ve světě. A po listopadu 1989 rozhodně není k věcem veřejným lhostejný, svoje stanoviska i v otázkách konfliktních jasně formuluje a sděluje. V knížce ostatně své texty, psané zejména pro Lidové noviny, zveřejňuje.
Pavel Bobek: Pojď stoupat jak dým
Pokud se vůbec kniha zmiňuje o těžkých chvílích, jsou to několikerá varovná zastavení ve chvíli, kdy Pavla Bobka zradilo zdraví. Šlo mu o život a musel se ztěžka propracovávat k nové aktivitě. Podařilo se asíla vůle a osobnosti přišla opět ke slovu. Pavel Bobek je šťastný muž: ničeho nelituje a nic by nevracel: „Nevrátil bych se do žádného dne svého života. Dokonce ani do toho, kdy se před nedávnem rozhodovalo, že na tom budu zdravotně špatně, a mohl jsem určitě něco udělat, aby se to nestalo…“ Takovou vyrovnanost lze dvaasedmdesátiletému zpěvákovi jen závidět. A nepotřebuje k ní ani ta vždy trochu křečovitě obdivná slova, která jsou pro knihy o slavných typická; nechybí ani tentokrát v kapitole Očima jiných… Kdopak by napsal něco negativního do knížky o kamarádovi?
