Už krátce po poledni jsem se, nenamalovaná a oháknutá tak, aby se co nejvíc snížil počet chlápků, kteří mě v noci budou zdržovat od byznysu neutuchajícím vyznáváním lásky a nabídek manželství, jsem usedla do modrého oře, natankovala plnou nádrž, zkontrolovala zásoby blicích pytlíků a vydala se na základnu. Věděla jsem, že se dalších patnáct, šestnáct, možná osmnáct hodin nezastavím, že domů dorazím utahaná jak zvíře, nadýchaná výparů města i alkoholu, s hlavou pulzující bolestí od řevu dispečera, ale se spoustou peněz a neunuděná. To byl panečku rozdíl oproti běžným dnům, kdy člověk strávil víc času čekáním, než jezděním. Pátky jsem milovala. Pak mi ale auto ukradli, já s taxikařením přestala, a od té doby si vždycky v pátek říkám:
Konečně nemusím každý den do bazénu. Náš místní swimming pool, ve všedních dnech příjemně prázdný, se o víkendech promění v talíř lidské polévky, ve kterém se možná můžete vykoupat, ale plavat se v něm nedá. Ale co, říkám si, sobota uběhne, neděle pomine a v pondělí ráno mě bazén uvítá klidem, tichem, odérem čistoty a vymezenými lajnami, ze které budu mít jednu jen pro sebe.
Konečně i Picasso přece každou ze svých kreseb, vytvořených v neděli, označil datem a slovem „dimanche“. V každý jiný den udával jen datum, ale neděle na něj měla zvláštní vliv. Možná mu přišlo nepatřičné, že jako křesťan v neděli pracuje, možná na něj jen působila nedělní atmosféra, tolik odlišná od atmosféry všech ostatních dnů. Někdy na něj myslívám, když se v neděli – tak jako skoro každý den – pokouším něco psát. Aspoň dávno slíbenou povídečku, se kterou se matlám už kolik neděl. Aspoň blog na téma, které mi už dlouho leží v hlavě. Neděle má na mou pracovní morálku obvykle pozitivní vliv. I když se, přece jen, už těším na pondělí.
