12. května 2010 7:29 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Amsterdam pure aneb
Na kole po grachtech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Amsterdam.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Amsterdam. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Na začátku nemohl Jáchym najít svoje nové kolo. Není divu, neboť v Amsterodamu je kol odhadem třikrát víc než lidí, přičemž na rozdíl od aut se do města všechny pěkně vejdou. Kolnatost Holanďanů je jedním z projevů jejich vysoké civilizace, i když český sportovně založený zaostalec jako pražský starosta by nad úrovní jejich velocipédů ohrnul nos a na takový krám by ani nesedl.

Kolo je jako boty a já když vidím třeba ty holandské holky, jak na tom pěkně sedí a jejich figury vytvářejí velmi sexuální pozici, si říkám, kdyby u nás podobné holky věděly, o co přicházejí, když na kole po městě nejezdí.

A Jáchym, který je v Amsterodamu na spisovatelském stipendiu, se prohraboval mezi těmi bicykly, které tam stály před domem, kde už měsíc bydlí, opřené o sebe, už jich i pár povalil, svalily se s třeskem jak domino, a pořád ne a ne ten svůj najít. Všechny byly stejně otřískané a omlácené a všechny vypadaly, jako to které Jáchym koupil před pár dny za pár euro. Vyzkoušel asi pět zámků, jeden skutečně i povolil, pak ale zjistil, že to není jeho kolo, protože to mělo na štangli nápis Locomotive.

Jáchym Topol

Pak ho přece jen našel, sundali jsme zámek, já na něj sedl – rozjel se a za chvíli jsem byl málem pod koly tramvaje, neboť jsem předpokládal, že taková herka musí mít zadní brzdu, ale neměla, bylo to kolo s volnoběhem a ruční brzdou, na což jsem přišel ve chvíli, kdy jsem málem způsobil na Spui nehodu a své zmrzačení.

Jáchym Topol

Spui je ono místo, kde Jáchym bydlí. Je to v samém středu města, vyslovuje se to asi jako "spaej", přičemž to nejde napodobit. Od Holanďanů, kteří umí česky, jsem se dozvěděl, že je to něco jako "malý splav u hráze řeky, který se za přílivu samostatně zavírá". Moc to nechápu, ale mám obdiv k tomu, jak se tenhle národ vyzná ve vodě a ve všech způsobech, jak s ní žít. Nizozemci jsou hydrofilní géniové a ve způsobu, co se svojí vodní zemí po tisíc let prováděli, jsou asi nedostižní, už proto, že to dělali víceméně dobrovolně, spořádaně a uvědoměle. Nikdo je nemusel nutit karbáčem, ten vlastně tahle země nikdy na delší dobu nepoznala, vše tu spělo k vyššímu cíli dohodou a spoluprací a přitom každý vždy velmi dbal toho, aby z věci měl i osobní prospěch, přičemž věděl, že ten bude tím zaručenější, když prospěch z jeho prospěchu budou mít i ostatní. Ale o tomhle "holandském zázraku", o tom zrození zodpovědného individualismu, kapitalismu a občanských ctností, které vzešly z těch holandských grachtů, se už napsalo stovky knih, já to mám taky hlavně z nich, i když mám pocit, že v té zemi je okamžitě i bez nich poznat, že stojíte na místě, kde to není jenom tak "stát", protože tady tak mohlo být moře nebo bažina a on je tu místo toho ten - zázrak.

Spui

Počasí bylo ovšem mizerné, studeně pršelo a byla zima, že i otužilí Holanďané se divili. Musel jsem si pořídit čepici, kterou jsem koupil v jedno krámku, kde všechno nějak souviselo s canabisem, takže měla na kšiltu logo konopných listů. Zapomněl jsem se bohužel s ní vyfotit, nechal jsem ji pak Jáchymovi, který zítra letí do Londýna, kde mu vychází kniha Gargling with Tar, která se česky jmenovala Kloktat dehet, jistě jste ji četli, když už jí čtou i za Kanálem.

Jáchym Topol a kořeny

Ten den, v sobotu, v Amsterodamu startovalo Giro d´Italia, čemuž jsem se nejprve jako by divil, ale vzhledem k oné náchylnosti lidu ke kolům, ne zas tak moc. Spočívalo to v tom, že jednak bylo ve městě plno Italů, kteří na sobě měli něco růžového, což bude barva nikoli homosexuální menšiny, nýbrž sponzora. Mnozí Holanďané byli naopak navlečeni do oranžového, což je barva monarchie, zatímco stát má stejné barvy jako my nebo Francouzi, ale i Rusové, tedy bleu-blanc-rouge. Ale všichni to mají všichni od Holanďanů, kteří s tím přišli první už za války o nezávislost na Španělech koncem 16. století. Oranžový pruh byl pak na námořních vlajkách nahrazen červeným kvůli lepší viditelnosti. Tak si tu vlajku pak do Ruska přivezl Petr Veliký, který se tady civilizoval, a my jsme ji převzali v 19. století v domnění, že jde o barvy slovanské. Ale ne, jde původně o barvy rodu nasavsko-oranžského. To je co...

Giro d ' Italia

Samotný závod byl prostým okem nepostřehnutelný. Kolem hrazení, které obepínalo kolem dokola střed města, stáli lidé a tvářili se vzrušeně. Pozorovat Holanďany je zajímavé, protože jsou vysocí, zdravě vyhlížející a zábavní. Holanďanky jsou mnohé pěkné, dobře rostlé, i když některé až moc, nosí dlouhé vlasy, které zbytečně netupírují a nebarví, nýbrž nechávají přirozeně působit, což se jim vyplatí. Řeč, o které se říká, že je chrochtáním, je po chvíli poslechu libozvučná. Myslím, že milují zábavu a slavnosti, ale tento pocit mám na Západě skoro vždycky, což bude tím kontrastem s Čechy, kteří se většinou tváří na jiné jako kakabusové.

Holanďanky jsou pěkné.

Závod zatím pokračoval. Spočívalo to v tom, že se nic nedělo, aniž by to ale lidem vadilo, ale jednou za deset minut se objevily dvě motorky, pak něco rychle prosvištělo, a za tím jelo pestře vymalované auto. Lidé na tuto kolonu vždy reagovali voláním, tleskáním, troubením a klapáním na klapačky. Co z toho měli, nevím, ale bavilo to i našeho kamaráda Edgara de Bruina, který je bohemista a literární agent a díky němu (a jeho ženě Magdě) tu v nizozemštině vyšel nejen Topol, ale i Miloš Urban, Emil Hakl, Petra Hůlová a snad ještě někdo a on sám (anebo manželka Magda) přeložil Viewegha, Škvoreckého, Zuzanu Brabcovou... Vlastně by se dalo říct, že vedle tradičního Německu jsou tady v této důležité věci o nás nejlépe informovaní. Edgar by měl dostat od tohoto státu nějakou cenu.

Národ na kole.

Já jsem se občas snažil nějakého závodníka vyfotografovat. Dopadlo to třeba takhle: šmouha mezi lidmi.

Závodník projel

Na Damu (holandsky "hráz") - což je centrální náměstí s královským palácem a národním památníkem obětí nacistické okupace - byla jiná atrakce. Vyzáblý Angličan tam prováděl kejkle s ohňovou kuličkou. Nejdřív ale strašně dlouho mluvil a popisoval, co všechno předvede a jak je to náročné a nebezpečné a jak přitom riskuje a nastavuje svou vlastní potetovanou kůži a že by tedy mu měli lidé dobře zaplatit, neboť na rozdíl od kina, tohle je rýly. A pořád se do toho ale nepouštěl a lidé byli tedy čím dál tím napjatější a dychtivě čekali, co tedy bude.

Ohnivá produkce

Pak konečně zapálil železnou kuličku, která hořela jasným plamenem a počal si ji převalovat po svém rachitickém těle, přičemž vykřikoval, že to není cinema, ale really. S tím většina lidí souhlasila a po skončení produkce zaplnila jeho klobouk europenězi.

Po představení

Královský palác (Het Koninklijk Palais) na Damu se opravuje a byl celý obalený lešením. Původně si ho zdejší měšťané postavili v nejlepších letech 17. století jako radnici, ale od roku 1808 ho používá královská rodina, dneska myslím jen symbolicky, neboť jí stačí palác v Haagu. No a na té radnici visel v 18. století obraz, který se jmenuje Posádka kapitána Franse Banninga Cocga a Willema van Ruytenburcha, ale právě tady, na té radnici se mu začalo říkat jménem, pod kterým ho znají všichni: Noční hlídka, protože byl vystavený v nějaké chodbě, kde na něj čadily svíčky a pochodně, navíc byl po stranách seříznutý a vůbec s ním zacházeli, jako by si ho nevážili, což se ale změnilo. (Fotografie obaleného Damu je z nedělního rána, proto tam skoro nikdo není.)

Damm

Tak jsem po deseti letech, kdy jsem byl v Amsterodamu naposledy, před ním chvíli dopoledne postál v Rijksmuseu, které se také opravuje. A odpoledne, po té ohňové produkci jsem se jel podívat do Jodenbreestraat (Široká židovská ulice), kde je Rembrandtův dům čili muzeum, neboť tam prožil asi nejlepší roky svého života: nastěhoval se sem roku 1639 a odstěhoval se v roce 1658, kdy se dostal do dluhů a musel jít na horší.

Rembrandtův dům

Nejlepší neznamená asi nejšťastnější, neboť jak známo, Rembrandt byl nešťastná povaha, prchlivec, náfuka, fanfarón, hulvát a sobec se sklonem k páchání nespravedlností a křivd. Třeba to, co provedl té služebné, se kterou spal a které slíbil manželství, ale pak si našel mladší Hendrickje a tu Geertje bez milosti vyšoupl na ulici a pak, když se bránila u soudu, ji ještě křivě obvinil z cizoložství, takže chudák ženská šla do vězení, to tedy nebylo hezké. A to jak na jedné straně peníze rozhazoval a na druhé byl na ně škrt, že by si nechal pro gulden koleno vrtat, až se mu smál kdekdo a žáci ho zesměšňovali tím, že malovali na zem mince a Mistr se pro ně shýbal a oni z toho měli legraci, tak to také není nijak imponující. Ale stačí se podívat na jediný jeho autoportrét, stačí se podívat na to, jak maloval staré lidi, jak namaloval svou matku a její vrásčité ruce na tom obraze Věštkyně Anna, který visí v Rijksmuseum, aby člověk byl z něj, z toho nepříjemného muže, který možná lehával v této posteli (i když to bude asi replika), hluboce dojat. Tou chvějivou a do hloubky zasahovanou lidskostí, která v umění už nikdy nebude překonána.

Rembrandtova postel

Večer jsme pod vlivem všech dojmů navštívili s přáteli, Jáchymem, Viktorem a Pavlem, krátce jeden z mnoha kavárenských podniků (coffee shop) v okolí Jáchymova bydliště. Stačilo jedno "pure" a dělalo to s námi pěkné věci.

Pure

Nejlepší čas na cestu po cizím městě je nedělní ráno. Kolem osmé hodiny nebyla kolem grachtů skoro ani noha, ať již chodící či kolo šlapající.

Neděle na kanálu 

Amsterdamské grachty jsou jedním z divů světa, jak známo. V knize Malé dějiny Amsterodamu od Geerta Maka (překlad vyšel v roce 1999 v edici Cinemax, knihu mi půjčil Edgar, moc rád bych ji vlastnil) čtu, jaký to musel byl ohromný čin, když se s tím v roce 1613 začalo: nejdřív vyhloubit samotné grachty, kárami a kolečky navršit slatinní půdu a neustále odčerpávat vodu, zarazit tisíce kůlů pro valy, vyzdít kilometry nábřeží, postavit prvních čtyřicet mostů, na lodích a vozech přivézt z dun obrovské množství písku. A pak postavit domy. Tady, na Herengrachtu (panském), Keizergrachtu (císařském) a Prinsengrachtu (princovském), se usadili boháči a postavili si ty pozoruhodně úzké, střídmé, ale přesto luxusní domy, které tu stojí dosud. Za nimi bylo místo pro malé zahrady s exotickými stromy a tulipány, zde bydleli ti muži a ženy, kteří se nechali portrétovat od Rembrandta a Franse Halse. Ti robustní a brunátní měšťané, kteří sice mysleli hlavně na obchod a zisk, ale muselo v nich přece jen být tolik smyslu pro krásu, že se odsud nikdy nemůže vytratit.

V té knize čtu střízlivější hodnocení onoho developerského podniku: "stavba věnce grachtů byla velkolepým projektem a regenti, kteří si na ni troufli, předběhli svou dobu o několik staletí. Přehledné, matematické propojení cest a soustav grachtů v oblasti kanálů s extrémně velikášskými rozměry toků, nábřeží, ulic a pozemků kontrastuje s jinde dodržovanou metodikou protažení a rozšíření existujících pěšin a struh. Tím vznikla podoba města, jež je svým způsobem unikum ve vývoji měst republiky. Věnec grachtů je zkrátka výplodem městských správců, kteří se chopili bytového nedostatku ve středu města především proto, aby se si pro sebe vytvořili co možná nejpřitažlivější obytnou čtvrť. Tento plán znamenal konec města jako místa, kde se pracuje, bydlí a žije současně. Od té doby se obyvatelé různých městských částí vydali svou vlastní cestou."

Most přes gracht

No, to nemohu posoudit, ale vzpomněl jsem si, že když jsem byl v Amsterodamu poprvé před dvaceti lety (byla to moje první delší cesta na Západ), můj čecho-holandský kamarád Otakar mi říkal, že tady žije buržuasie a zavedení umělci, především intelektuálové a spisovatelé, a vlivem toho se tu odehrává celá současná nizozemská literatura, které je o tom, jak tady všichni mezi sebou navzájem šoustají. Teď, když jsem šel kolem, tak asi ještě po té noční šoustačce vyspávali. Ale za chvíli vstanou, sednou k psacímu stolu, podívají se na vodu do grachtu, a začnou o tom psát.

Císařský gracht

A pak jsem ještě na tom kole dojel k pomníku, o kterém jsem zprvu nevěděl, co představuje, ale kolem visely plakáty se zvětšeninami fotografií dětí a já jsem pochopil, že to jsou malí židovští obyvatelé Amsterodamu, kteří zahynuli během holocaustu. A ten břichatý chlapík s vyhrnutými rukávy, to je jeden z účastníků stávky, která vypukla v Amsterodamu 25. února 1941 jako protest proti raziím v židovské čtvrti a byla to asi jediný hromadný projev odporu, kterým kdy nežidovské obyvatelstvo dalo v okupovaných zemích najevo: během několika hodin ovládla stávka celý amsterodam (hlavní roli, to je nutné jim přiznat, měli komunisté, kteří byli jako všude dobře organizovaní a akceschopní), začali tramvajáci, přidali se popeláři, veřejní zaměstnanci, pak i fabriky: "Žádejte bezprostřední propuštění uvězněných Židů! Uchraňte židovské děti nacistického násilí, přijměte je do svých rodin!" Kronikář města Mak píše: "V jistém smyslu byla Únorová stávka ztraceným bojem. Ale z psychologického hlediska byl 25. únor 1941 významným okamžikem. Touto stávkou byla nastavena norma: slušný Amsterodam nastavil za utlačované vlastní kůži, a utlačovaní byli v tuto chvíli Židé. A ti věděli, i když to bylo jen na chvilku, že je všichni nenechali na holičkách".

Z Amsterodamu zmizelo osmdesát tisíc Židů. Žila zde jedna z největších diaspor západního světa.

Stávka 25. 2. 1941.

Dojel jsem k Westerkerku (Západnímu kostelu), který byl postaven jako luxusní kostel nové čtvrti grachtů na začátku 17. století. Kolem něj byl hřbitov, kam byl pohřben Rembrandt, podobně u Mozarta, se neví, kam. Když prý před padesáti lety odkrývali jeho údajný hrob, našli lebku, která se po vyjmutí okamžitě rozpadla v prach. Těžko říct, zda patřila Rembrandtovi.

Westerkerk

Před kostelem je socha děvčete, které tady nedaleko, v domě na Prinsengrachtu žilo od 6. července 1942 do 4. srpna 1944, kdy do domy vnikly policejní jednotky a malou Annu Frankovou s celou rodinou odvlekli. Kdyby někde poblíž mělo otevřené květinářství, dal bych tam tulipán. Tak aspoň takhle.

Anne Frank

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz