A pak je to samozřejmě skutečný automat, či spíše v těch dobách dosti zaplivaný bufet v Libni, kam to měl Hrabal z ulice Na hrázi takových sto metrů a kam tedy zašel i se svými přáteli, Boudníkem, Bondym a dalšími na pivo na stojáka nebo si pro ně posílali, ale to i do jiných hospod, k Hausmanům, k Horkým, když slavili "svatby v domě".
Zrovna v úvodu filmové povídky, kterou do Perliček na dně natočila Věra Chytilová, vpadne do bufetu Hrabal, venku je psí počasí, předtím se na ulici ještě málem srazí s cyklistou, u dveří, na nichž lze číst, že otevřeno měli od osmi ráno do jedenácti večer, si sundá hučku a takovým typickým způsobem z ní vymáchne vodu a jde rovnou k výčepu. Tam mu paní výčepní hned natočí pivo, Hrabal se zakloní a dlouze se napije. Pak ze scény mizí a začne děj: paní výčepní najde v kumbále oběšenou dívku, dosti chladnokrevně ji odřízne nožem od salámu, hodí si ji přes rameno, odnese do alkovny, vyhodí hosty, zavolá doktora a SNB, přichází Boudník, ten vypráví, že mu utekla snoubenka, nahoře je svatba, jenže nevěstě zatkli ženicha, nevěsta nakonec odchází s Boudníkem do větrné noci za příslib, že jí udělá posmrtnou masku... Automat svět se točí dál.
Palác Svět, ten reálný, nikoli metaforický, ani literární, ani filmový, se patnáct let mění v ruinu: omítka a obklady z něj opadávají, stromy na něm rostou, stěny praskají, zdi jsou počmárané a polepené špinavými papíry. V čísti bloku se ještě bydlí, ale z té větší je rumiště a rejdiště krys, páchnoucí pahýl, kam se opilec bez výčitek vymočí etc. Stavba, která měla být původně chloubou moderní Libně, je teď její ostudou a trapností - aspoň doufám, že to tam tak cítí. Já samozřejmě vím, že za to zase nikdo nemůže, že je za tím nějaká nešťastná privatizace a že všichni se snažili, co mohli, ale nějak se to nepovedlo, jak to u nás chodí v tisíci jiných případech.
Je zatím nějaký nekalý "investiční záměr", také as usual: před těmi patnácti lety to koupila firma jistého pana Crispina, muže rodu italského, měla velké plány, ale kde nic tu nic, do toho přišly v roce 2002 povodně, kdy byla zatopená celá Libeň, tady, na Elsnicově náměstí, pojmenovaném po komunistickém odbojáři popraveném nacisty, stála voda tři metry vysoko, dosahovala až do prvního patra, a od té doby, co opadla, se už nestalo nic. To byla ještě lepší varianta, protože majitel požádal o demolici, čemuž bylo zabráněno vyhlášením objektu za kulturní památku.
Existuje snad nějaký plán, že by to odkoupila obec a něco s tím provedla, snad dokonce i jakési Hrabalovo muzeum by tam mělo vzniknout, ale podle posledních zpráv se v Libni bude spíše stavět za miliardu radnice, to myslím záleží i podle toho, jak dopadnou volby. Nejprincipiálněji a nejaktivněji se ve snaze zachránit Svět chovají as usual Zelení a pak snad také TOP 09, tak se uvidí.
Ještě ale k tomu jménu Svět: to prosím není jméno reklamní, čili něco jako Globus nebo Vesmír nebo něco takového, jak se často hospody trochu lepšího typu jmenují, tak se jmenoval stavitel Svět (někde se píše Ladislav, jinde Jan), který nechal v letech 1932 až 1934 postavit podle plánů architekta Františka Havlena komplex činžovních bytů, restaurace, herny, onoho automatu a kina. A ulice, která vede hned za palácem, se jmenuje Světova, nikoli Světová, jak by si člověk přirozeně myslel.
Kino se ovšem po únoru 48, možná hned po válce, jmenovalo Dukla a byl to premiérový biograf, takže jaksi lepšího typu. V Perličkách na dně, v závěrečné epizodě Romance, kterou režíroval Jaromil Jireš a je, myslím, nejméně povedená, je vidět v úvodních záběrech jeho průčelí a pokladna: takové socrealistické mozaiky tam jsou...
Mladý Gaston Košilka (hraje ho Ivan Vyskočil) se prohlíží v zrcadle, dívá se na fotosky s Gerardem Philipem, a v tom kolem něj vlnivým nomádským krokem projde mladá cikánka. "No nazdar hodiny!"
V tom filmu je to velmi živé místo, předpokládám, že takové mohlo být i ve skutečnosti, lidé proudící z kina, zastaví se na jedno v bufetu nebo si možná zajdou nahoru do restaurantu, 60. léta, přece jen už se dýchá volněji, v kině dávají Fanfána Tulipána...
Největším problémem toho kina byla spodní voda z nedaleké Rokyrky, která způsobovala, že do podzemního sálu, který byl pro tři sta lidí, tedy velkosál, občas tekla voda. Prý se jednou muselo obecenstvo evakuovat přímo během promítání polského filmu Potopa, což asi není možné brát vážně...
Takhle to tedy vypadá dnes: vyfotil jsem to skrz několikacentimetrovou štěrbinu v zabednění. Mozaiky jsou fuč.
Mám pocit, že jsem v tom kině nikdy nebyl. Možná i k vůli tomu názvu, který mě odpuzoval a trochu pletl, protože Dukla přece hrála v Dejvicích na Julisce, a pak hlavně asi proto, že Libeň byla pro mě z ruky.
Když jsem přišel do Prahy, tak jsem dlouho neopouštěl základní linii koleje Větrník – Filozofická fakulta – přilehlé hospody na Starém městě, nanejvýš s odskokem na Žižkov. Hrabala už dávno bylo možné potkat spíš, jak si to, baťůžek na zádech (byl to možná první pražský baťůžkář), adidasky na nohách (to byla vzácnost), pěkné vyprané džíny, kšiltovka a barevná bunda (Hrabal vždy dbal na fešácké oblečení, to nebyl žádný sanktusák), rázuje přes Staromák k Tygrovi, kde jsem ho byl párkrát očumovat, ale skutečně asi jen tak dvakrát a jen na pár vteřin, jen jsem se nenápadně podíval z výčepu.
Byl pro mě samozřejmě legendární postavou a když si jednou náhodou sedl ke stolu v Krušovické hospodě - Brčálce, u něhož jsem seděl taky já, ani jsem nemuknul a raděj se na něj ani moc nedíval – vytáhnul si z baťohu lovecký salám, který si krájel nožem a zapíjel ho pivem.
Pak v 90. letech jsem už věděl, i od lidí, kteří mu byli nejbližší, že je lepší ho nechat na pokoji. Byl jsem na vrcholu blaha, když mi Tomáš Mazal kdysi říkal, že si Hrabal četl nějakou moji začátečnickou recenzi na jeho knížku, musel to být jeho cyklus listů Dubence, a když to dočetl, řekl prý: ten kluk nebude úplně pitomej...
Tak jsem ani nikdy neviděl ten slavný dům č. 24 Na Hrázi, kam se přistěhoval se ženou Eliškou – Pipsi 1. října 1950, kde bydlel do června 1973, kdy se Hrabalovi odstěhovali do sídlištního bytu v Kobylisích, čímž se slavná libeňská éra uzavřela.
Definitivní ranou do vazu pak bylo jaro 1988, kdy byl Hrabalův dům zbořen. To bylo ryzí barbarství a hovadismus, mimo jiné proto, že tady vidíme, co místo toho stojí dnes. Dům stál po levé straně, tedy na místě té betonové zdi, která nemá žádný význam, stanice metra Palmovka je o padesát metrů dál a autobusové nádraží je třikrát tak větší, než by muselo být, prostě vandalismus.
Koncem 90. let tam aspoň nechali vymalovat zeď, autentický barák to zpátky nevzalo, aspoň ale něco... Tehdy v tom roce 1988 o tom vyšla zmínka, myslím, že v Kmeni, což byl takový časopis, který jsem četl, abych věděl, jak jsou spisovatelé podělaní, možná tu glosu psal dokonce Karel Sýs, protože si tak opatrně jako by povzdychával nad tím, že čas běží a pokrok nezastavíš a tedy i ten barák, ve kterém žil Hrabal, musí ustoupit moderní době a že se nedá nic dělat, ale přece jenom je to trošku škoda a tak. No, bylo to k podělání.
A ještě více k podělání je, že se podobně píše a myslí a koná dneska, jenom se to balí do jiných keců, ale boty barbarství a vandalismu kráčí neochvějně dál.
A proto podpořte petici Chceme záchranu paláce Svět, kterou vyvolala v život paní Eva Tomková, o jejímž boji napíšu do čtvrtečních nebo pátečních tištěných LN. Tady jen ukážu, jak taková petice vypadá. A tím se loučím s hrabalovským pozdravem: Nazdar hodiny!
