Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Baroko v jeskyni aneb Jasno v Jasově

Slovensko-cest

  8:31
Byla to rána, že jsem najednou viděl jeskyni jako ozářenou. Jak jen jsem mohl, potlačil jsem výkřik, zavrávoral jsem a chytil se na chvíli temné stěny. Sáhl jsem si na čelo, po němž mi už stékala krev. Rychle jsem si nasadil kšiltovku, dokud tomu pučící boule nezabrání. Lidé, s nimiž jsem sdílel prohlídku jeskyně, si naštěstí ničeho nevšimli. Netušili, že jeden z výpravy narazil hlavou vší silou na krápník a nyní v mukách, avšak tak, aby nevzbudil pozornost, klopýtá setmělou jeskyní a ze všeho nejvíc si přeje, aby už ho z té podělané díry proboha pustili.

Kdo sem chodil na mši, kdo se sem chodil modlit, kdo zde přijímal svátosti? foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Jeskyně navštěvuji však obecně rád.

Jeskyně navštěvuji však obecně rád. Líbí se mi ten chtonický, podsvětní zážitek sestupu do temnot, byť je to sestup organizovaný a proměněný v běžnou turistickou atrakci. Líbí se mi ten teplotní rozdíl, který najednou z horkého dne učiní návštěvu ledničky. Líbí se mi postupně osvětlované sály, síně, haly a dómy, které činí dojem, že jsou tu pro někoho připraveny a že se v nich skrývá nějaké tajemství, byť je nejspíš dávno vyhnané. Snesu i řeči průvodců a poučování o rozdílu mezi stalaknitem a stalagmitem, jejichž srůstem vzniká stalagnát. Představuju si životy netopýrů, jeskynních žab, temnomilných ještěrek a bledých červovitých tvorů, kteří však před výpravou zalezli do děr, z nichž strnule hledí zakrnělými zraky do tmy. Mám rád pak i ten výstup z jeskyně, kdy se najednou Boží svět jeví jako celý ozářený, krásný a naší lásky hodný. Já jsem na něj však vylezl s krvavou hlavou, kterou jsem hned běžel zkontrolovat na wc. No, nebylo to zas tak strašné. Lebka proražena nebyla. Jak dopadl krápník, nevím.

Jasovská jeskyně, abych zde sdělil něco užitečného, je nejvýchodněji položená jeskyně Slovenského krasu, leží tedy na Západ od Košic, kousek od obce Jasov, o jehož obyvatelstvu jsem psal minule (viz PEŇÁS: Na západ od Košic aneb Romský Devla). Díry a ony obří pukliny ve skále tam vykloktala říčka Bodva, jež se v obci jeví jako spořádaný a zregulovaný potok. V průběhu tisíciletí se prostory naplnily krápníky a různými vápencovými kreacemi, které dosahují obřích rozměrů a bizarních podob. Pohled do mírně a střídmě nasvícených prostor budí dojem, že jste vlezli do obrazů Maxe Ernsta, když maloval surrealisticky. Tento estetický rozměr, byť surrealismem ještě nenazvaný, si uvědomovali i mniši z nedalekého kláštera, kteří už v roce 1846 část jeskyně zpřístupnili veřejnosti, čímž se Jasovská kaverna stala nejstarší veřejnou jeskyní v Horních Uhrách. Lezlo se do ní však již mnohem dříve, obývaná byla již jeskynním člověkem, který odsud však musel nejprve vyhnat medvědy, po nichž tu zůstaly úlomky kostí. Po lidech též cosi.

Byl jsem rád, že jsem dovrávoral k východu.

Další zajímavostí je, že se tu dochoval česky psaný a ve středověkém kurentu vyvedený nápis prý z roku 1542, který hlásal vítězství bratřických vojsk Jana Jiskry z Brandýsa nad Jánosem Hunyadim v bitvě u Lučence. Vzhledem k podivnosti nápisu a jeho nejasné motivaci – jaký smysl mělo popsat temnou stěnu velkým nápisem? – si však myslím, že šlo o žert nějakého patrioticky založeného českého profesora dějepisu, ne-li přímo Aloise Jiráska, který na Slovensko jezdil na prázdniny a sbíral přitom materiál o působení bratříků, těch dosti obtížných žoldáků, kteří se po Lipanech přemístili na Slovensko a vytvářeli česko-slovenskou vzájemnost, o čemž pak mistr Jirásek napsal třídílný román Bratrstvo. Já ho kdysi celý přečetl, čehož vůbec nelituju, takže si dovedu představit, že fantazií vznícený, tehdy ještě poměrně mladý, Jirásek vlezl s kyblíkem barvy a štětcem do jeskyně, nechal se v ní tajně zavřít a pak vyvedl onen vlastenecký oslavný nápis. Se zakrváceným čelem jsem ale v závěru prohlídky, když slovenská průvodkyně objasňovala, proč tu mají český nápis, nic nenamítal. Byl jsem rád, že jsem dovrávoral k východu.

Jasovký premonstrátský klášter se nachází na opačné straně obce.

Jasovký premonstrátský klášter se nachází na opačné straně obce. Prošel jsem tedy za letního horka dědinou, ve které do roku 1945 žilo většinou maďarské obyvatelstvo – pomnichovská hranice Maďarska se Slovenským štátem začínala kousek za obcí. Dnes v Jázsó převládají Slováci – a dvakrát měsíčně Romové. Ti se mezitím odebrali do své blízké osady a v městečku se opět rozhostila ospalá atmosféra poněkud orientálního typu, kdy i zvuk mouchy letící z mastného papíru na něžné lejno u cesty, rušil odpolední siestu.

Opět jsem měl pocit, že tady, na východním Slovensku, jsem vlastně stále doma.

Jasovský klášter je však čistá nádhera, i když z vnějšku trochu zanedbaná. Opět jsem měl pocit, že tady, na východním Slovensku, jsem vlastně stále doma, ve své střední Evropě, neboť vlídné baroko konventu a kostela mi nemohlo nepřipomenout Strahov či Želiv nebo můj milovaný klášter v Teplé, kde jsem prožil jedno dávné gymnaziální léto – jednou bych o tom chtěl sem napsat. I za něj jsem vděčný bílým bratrům premonstrátům, kteří tehdy samozřejmě byli z klášterů u nás i na Slovensku vyhnáni a svou misi vykonávali v ilegalitě. Jejich dávní předchůdci, kteří ještě mohli slýchat svědectví o skutcích zakladatele řádu, sv. Norbertu (zemřel 1134, kus jeho kostry máme na Strahově), do těchto končin přišli již v roce 1170 – řád byl založen v roce 1121. Postavili tu první kostel a začali se věnovat duchovnímu a hmotnému zvelebování krajiny i lidu. Klášter přečkal ničivý vpád Tatarů v letech 1241-42, rozrostl se za gotiky, vydržel spanilé loupežnické jízdy husitů (teď si nejsem jistý, jestli se dostali až sem, ale proč ne, když byli až na Baltu...) i reformaci. V polovině 18. století byl kompletně přebudován, na místě starého kláštera a gotického kostela vyrostl barokní komplex, v jehož čele stojí velkolepý chrám sv. Jana Křtitele, jehož architektem byl s největší pravděpodobností Franz Anton Pilgram (1699 – 1761), pilný a zdatný Kirchenbaumeister (stavitel kostelů) zvláště v uherské části Habsburské monarchie s několika odskoky blíže k nám – třeba na premonstrátskou Louku u Znojma.

Nádherný je však především vnitřek kostela.

Nádherný je však především vnitřek kostela. Zde se člověk ocitne v centru explodujícího baroka, jehož výbuch stále jako by pokračuje, jen se zastavil v prostoru a čase. S otevřenými ústy jsem zíral na tu výstřední nádheru, jejíž výskyt mě v té ospalé a omšelé díře, jíž Jasov přece jen je, zaskočil. Komu stálo za to, vytvořit tu takovou opulentní, hýřivou nádheru, která se může rovnat nejkrásnějším chrámům ve Vídni, v Praze, v Prešpurku (Bratislavě), kde stavitel a dekoratér Pilgram působil asi nejčastěji? Kdo sem chodil na mši, kdo se sem chodil modlit, kdo zde přijímal svátosti? Jen pro ty mnichy to přece nemohlo být, jen oni sami tu pro sebe a sobecky takovou skvostnou vizi nebes nezhmotnili. Jistě sem chodili i prostí venkované, sedláci a řemeslníci, ať už mluvili maďarsky, nebo slovensky, usedali do těch lavic a nad hlavami se jim vznášel příběh Jana Křtitele, který je v nástropních malbách doveden až k useknuté hlavě, pro níž tančí ta krásná potvora Salomé. A ti obyčejní lidé se pak vraceli domů, do svých skromných chalup, oslněni tím setkáním s nádherou duchovní i hmotnou, s představou, že třeba to jejich pozemské lopocení má nějaký smysl, který sice nemůže být založen na majetku a možná ani na tomto světě, ale na nějakém vyšším úradku, jehož dotek před chvílí v tom chrámu pocítili.
A pak mě ale také napadalo, zda ti stavitelé a dekoratéři a malíři mohutných nástropních fresek, což byli ostřílení profesionálové, kteří dostávali zakázky po různých místech monarchie, se nezašli podívat též do blízké jeskyně, kam samozřejmě nešlo tehdy vlézt jen tak, nýbrž byla to namáhavá štrapáce, k níž potřebovali lana a hořící fakule k osvětlení, a jestli cosi z těch barokních tvarů nepřešlo z jeskynních forem, kterým tajemný úradek přírody trpělivou prací vyplnil prostory v pusté skále.

Tím malířem, který vymaloval klenbu chrámu, byl rodilý Vídeňák Johann Lukas Kracker (1790 – 1779). Jako Jan Lukáš zanechal ve středním věku své hlavní dílo v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně pražské. Potom vstoupil do služeb biskupa Karla Esterházyho a u něj, v Egeru, tedy ne tak daleko od Jasova, jako János Lukácz, dožil zbytek života. Vykonal tedy životní cestu po monarchii, přičemž za sebou nechal vymalované klenby, stěny a výklenky v chrámech, které zůstaly stát jako signální body té dnes už skoro nesrozumitelné epochy, která bláhově chtěla stáhnout nebesa na zem, což byla skutečná touha baroka.

Provázel mne takový unavený padesátník, kterému občas zvonil telefon.

Prohlédl jsem si chrám i klášter, jenž byl zrušen za Josefa II. (to máme s Uhry společné), pak zase obnoven, znovu zrušen v roce 1950 – to máme společné se Slováky. Provázel mne takový unavený padesátník, kterému občas zvonil telefon a on do něj mluvil maďarsky. Opět jsem obdivoval tu dokonalou bilingvnost části zdejšího obyvatelstva. Šli jsme se podívat do míst, kde premonstráti kdysi zřídili francouzský park. Kus z něj byl zachován a stále krásný. Obešel jsem pak ještě jednou celý komplex, na kterém byl se dalo napočítat celkem 365 oken, za nimiž dnes bydlí sotva několik premonstrátů, kteří se sem vrátili po roce 89. Nepamatuju si už bohužel, zda tři nebo čtyři. Bavili jsme se pak ještě o nějakých věcech, muž znal strahovský klášter a věděl, jak je podobný tomu jasovskému, což v Praze ví, myslím, málokdo. Pak jsem se rozloučili a já šel svou cestou.

Kus z něj byl zachován a stále velmi krásný.

Ta vedla do Medzova. Do něj se dalo dojet autobusem, dojít docela pohodlně pěšky po silnici kolem romské osady, nebo se vydat oklikou přes kopec po turistické značce. Zvolil jsem třetí, nesmírně namáhavou variantu. Výsledkem byla vyčerpávající a tělo i hlavu huntující túra, při níž jsem asi šestkrát zabloudil, několikrát padl do močálu, přelézal spadané stromy a obří větve, čelil stálým atakům bodavého hmyzu a kdybych věděl, to co jsem se dozvěděl později, že tam totiž žije medvěd, šílel bych i strachy. Hned na začátku jsem si znovu potvrdil, že turistické značení, ten skvělý vynález národů s jistým podílem pruské mentality (tady i Čechů), se u svobodomyslnějších a chaotičtěji založených národů mění v prostředek pomsty na důvěřivých turistech. Musím tu bohužel napsat, že Slováci zásadně nechápou, že značka je nejdůležitější na místě, kde se cesty rozdělují. K tomuto poznání na Slovensku ještě nedorostli. Skoro na každém lesním rozcestí značka jednoduše zmizí a objeví se až po takovém půl kilometru, takže musíte nejdřív vyzkoušet jednu, pak druhou cestu, případně je to nutné učinit několikrát.

Musím tu bohužel napsat, že Slováci zásadně nechápou, že značka je nejdůležitější na místě, kde se cesty rozdělují.

Cesta se změnila v mohutné koryto bahna.

Nejhorší však bylo, když se v jednu chvíli cesta, už tak bídná, změnila v mohutné koryto bahna. Projít tudy bylo zcela nemožné, ba nemyslitelné. Cestu přitom lemovaly husté křoviny popínavých a trny obdařených rostlin, celé trsy kopřiv a jakéhosi jed vydávajícího sajrajtu. Dral jsem se vpřed za cenu mnoha škrábanců a píchanců. Mou strastiplnou cestu, během níž jsem se měnil v zabahněný přízrak, provázel zesilující se hluk jakési příšerné motorové entity, která se zřetelně přibližovala. To už jsem tušil, že jde o cosi jako lesní buldozer, který tu tím nejbrutálnějším možným způsobem svážel klády do údolí. Když byl už téměř na dosah, uvízl náhle v bahně, z něhož se za strašného hlomozu snažil pohnout. Sledoval jsem fascinovaně a zlomyslně, jak se to obludné motorové zvíře bezmocně pokouší vyrvat ze zajetí bahna, jež samo stvořilo. Pak se mu to přece jen podařilo, zafrkalo, vydalo čmoud a rozjelo se. Zachránil jsem se skokem do maliní a kopřiv. Utrmácený jsem došel do Medzeva.

Cestu přitom lemovaly husté křoviny popínavých a trny obdařených rostlin.

Medzev je pozoruhodné místo, o němž jsem před cestou neměl tušení. Poradil mi ho kolega v LN Gabriel Sedlák, jehož maminka z něj pochází. Gabo je po ní zčásti Karpatský Němec, po tatínkovi z Jasova Maďar a díky dětství v Košicích slovenský Čechoslovák – jako ostatně já, který jsem díky prvním dvěma rokům v Dubnici nad Váhem mohl být český Čechoslovák. Když mi Gabo svůj Medzev před cestou doporučoval, bylo patrné, jak je na to místo pyšný. A tady jsem snad pochopil proč. Je to zvláštní místo, na kterém není úplně na první pohled nic zvláštního, ale na ten druhý si všimnete, v jak dobrém stavu jsou fasády, jak je upravené náměstí, jak jsou zametenéchodníky a opravený kostel. Zřejmá spořádanost a úhlednost jej odlišuje od běžných slovenských obcí, jež jsem pak cestou viděl, a vynikala by i v českých zemích – na Moravě, hlavně jižní a východní, možná ne tak moc, tam jsou lidi pořádnější.

Je to zvláštní místo, na kterém není úplně na první pohled nic zvláštního.

Medzev, německy Metzenseifen, patřil k těm městům na Spiši, kde žili převážně Němci, Karpatendeustche, Mantáci též zvaní – kde se to slovo „Mantaken“ však vzalo nemám tušení. Jejich dávní předci sem přišli na pozvání uherského krále v druhé polovině 13. století, když kraj byl zničený a vylidněný po tatarském vpádu. Přivezli si sebou magdeburské městské právo, gotické umění (Pavol z Levoče čili Paul von Leutschau), hornické technologie, progresivní hospodaření a ovšem takové ty věci jako je píle, houževnatost, střídmost, spořádanost... Jejich historie je podobná, ale ne zcela stejná jako v případě našich sudetských Němců: přece jen jich bylo méně, kontext byl jiný, poměry byly trochu jiné, mateřské Německo bylo dál a ne tak ku pomoci – či ke svodu. Samozřejmě, že ani oni koncem třicátých let neodolali svému Krysaři, se kterým přitom měli tihle zbožní a skromní lidé málo co společného. To, co pak následovalo, je postihlo krutě, stejně jako sudetské Němce, nikoli však všechny a beze zbytku. V tom byl osud zdejším Němcům přece jen shovívavější.

Ale o tom napíšu něco příště.

V tom byl osud zdejším Němcům přece jen shovívavější.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!