18. září 2014 18:33 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Beckov aneb
Nevidel som takých c...

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Od Trenčína až po Beckov (tedy Beckou) nevidel som vetších ceckou | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Od Trenčína až po Beckov (tedy Beckou) nevidel som vetších ceckou | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ale víš, čím jsou Čachtice hlavně slavné? zeptal se mě minulý týden na koncertě k poctě undergroundu v pražské Arše herec a významný bohém Jano Sedal, který četl mé minulé líčení dobrodružství na Báthoryččině hradě.
No, myslíš tím, že se tam v roce 1847 sešli na faře Štúrovci a dohodli se, že nebudou již dále prznit češtinu, ale pustí se do slovenštiny?

No, myslíš tím, že se tam v roce 1847 sešli na faře Štúrovci a dohodli se, že...

"No, myslíš tím, že se tam v roce 1847 sešli na faře Štúrovci a dohodli se, že nebudou již dále prznit češtinu, ale pustí se do slovenštiny?", řekl jsem a pomyslel si, jak je ten Jáno uvědomělý.

– "Ale né, nebo možná taky. Ale hlavně že tam boli falešný filmári! To byl slavný případ, někdy na začátku šedesátých let se to stalo. O tom jsi musel slyšet. Zblbli celou vesnici, předstírali, že natáčejí film o Čachtické paní a nechali se týdny hostit, herečky si vybírali, chlapi jim sloužili, scény s nima nacvičovali, dovedeš si představit jaký: orgie, bičovaní... Pak na ně přišli. Dostali každý asi pět let. Ale ostuda pro Čachtice to bylo ohromná. Ještě dlouho na ně lidi z autobusu dělali, že jako točí film..."

A Jano udělal, jako že u hlavy točí kličkou kamery, a já si v tu chvíli vzpomněl, že to přece znám a že jsem o tom četl a hned i kde! No samozřejmě ve skvělé povídce Petra Placáka Javorina, v níž je vylíčena cesta jeho a jeho přátel tady po okolí, po stopách partyzánských bojů, jichž se účastnil jeho otec Bedřich Placák, hrdina SNP, profesor kardiochirurgie, degradovaný za normalizace na vojína, topič a chartista. O něm jsem se sice minule na Čachtickém hradě zmínil, ale jaksi mi nedocvaklo, že ta ohromně legrační povídka jeho syna Petra, v níž vystupují i mí kamarádi, kteří se vydali v létě roku 1988 na Slovensko, se odehrává právě a ausgerechnet tady, v Čachticích!

Vyšla v prvním legálním čísle Revolver Revue z května 1990 a já se po těch dlouhých letech musel smát, když jsem teď četl to veselé líčení o tom, jak nevěřící Honza Macháček hned vyzkoušel, před čím ho informovaný a vševědoucí Placák varoval.

"Musím vyzkoušet, jestli ten Placák mluvil pravdu," řekl si Macháček. Vyhlížel nějakou oběť, ale po náměstí chodila samá vesnická lamželeza. Rozsvítily se mu oči a radostně poskočil, když zpozoroval staříka o holi. Přitočil se k němu, škodolibě se zašklebil, jednu ruku přiložil k oku a druhou začal točit.

Dědka jako když píchlo. Vyletěl jak péro, levou rukou Macháčka škrtil, pravou ho tloukl holí přes hlavu a křičel o posily.

Hoši nečekali a dali se na úprk. Zpoza rohu na konci náměstí pozorovali, jak se Macháčkovi konečně podařilo z dědkova sevření vyškubnout a jak se dal na útěk směrem k nim.

"Ten idiot běží rovnou k nám!" vykřikl Placák. "Rychle pryč, nebo máme na krku celý stádo venkovskejch mlátiček!"

Hoši vyrazili tryskem.

"Počkejte, kam běžíte!" řval za nimi vrávorající Macháček.

Konečně byli za vesnicí. Schovali se do křoví a čekali, co se bude dít. Za chvíli kolem přesupěl Macháček. Počkali, jestli za ním nikdo neběží. Když se nic nedělo, vylezli ven a zahvízdali. Macháček se udiveně otočil, nachápaje, jak to, že jsou kluci za ním, když byli ještě nedávno před ním.

Co se plašíš, krávo, že ti ale ten vesnickej lid nahnal vítr!" zahulákal na něj Zavadil.

Macháček se přibelhal k ostatním.

"Tobě dá asi hodně práce něčemu věřit," řekl mu Topol.

"Macháček strčí hlavu do sršáního hnějzda, aby vyzvěděl, jestli ti sršáňové maj vopravdu ty žihadla tak zlý, jak se někdy řejká," řekl Placák.

Macháček však zářil. "Hele, vono to fakt funguje, viděli jste to?" šťastně si hladil hrbolatou hlavu.

"Myslíš, že jsem si vycucal z prstu!" vztekle zavrčel Placák.

Tak tedy tímto se také proslavily Čachtice

Tak tedy tímto se také proslavily Čachtice

Tak tedy tímto se také proslavily Čachtice.

Ale já bych se měl pohnout dál... Skončil jsem minule v laciném hotelu Javorina v Novém Mestě nad Váhom.

To jméno trochu klame, neboť Váh teče asi dva kilometry od středu města. To vzniklo, když se po tatarském vpádu původní prastará osada přestěhovala o kousek dál na mírné návrší, kde se obyvatelstvo cítilo bezpečněji. Od poloviny 13. století na něm stojí původně gotický kostel Narození Panny Marie, který je pěkně bílý s barokní věží, kterou podpírají pilíře, takže to vypadá, že se musí opírat o chapadla. Nebo jako by kostel dělal kliky.

Nebo jako by kostel dělal kliky

Nebo jako by kostel dělal kliky

Já si ráno přivstal na mši, která byla i v pondělí docela hojně navštívená. Během ní jsem zvedal zrak k přebohaté rokokové výzdobě chrámu, jež ve mně budila údiv. Štuka měla podobu jakýchsi narůžovělých a nažloutlých chlopní, takže to připomínalo otevřený hrudní koš nějakého velkého tvora – růžové tkáně a žluť tuku kolem bílých či našedlých žeber. Vnitřek kostela vypadal jako starý atlas anatomie, ze kterého si rádi vystřihovali surrealisti kousky vnitřností na koláže. To mi táhlo hlavou při eucharistii, při pozdravení Páně i při otčenáši. Když kněz konečně pravil Ite, missa est, poněkud se mi ulevilo.

Vnitřek kostela vypadal jako starý atlas anatomie

Vnitřek kostela vypadal jako starý atlas anatomie

Kolem kostela je kostelní zídka, která tady nejspíš zbyla z dob, kdy se tu proháněli různí nájezdníci. Zvláště za časů oné Bathoryčky zde bylo veselo: zažili tu Turky (1599) a o pár let později Bočkajovy (nebo Boczkayovy) hajduchy, kteří odtud plenili i přilehlou Moravu, kam je to průsmykem dvacet kilometrů. Pak zase na oplátku sem přitáhli Moravané a Češi, a když sem vtrhlo roku 1624 vojsko Ferdinanda II., stálo to život prý až třetinu obyvatel. A to ještě nebylo všechno, protože o necelých sto let později za povstání Františka Rákoczyho skoro celé město shořelo, takže se muselo postavit nové. To bylo ovšem zbytečné, protože po druhé světové bylo zase skoro celé zbourané, jak se to na Slovensku dělo myslím všeobecně.

Kolem kostela je kostelní zídka

Kolem kostela je kostelní zídka

Na zdi barokní budovy prepozitúry, čemuž v Čechách, pokud bychom taková slova ještě znalli, říkali probošství, prosvítal nápis ČSFR. Vzhledem ke krátkému období trvání tohoto útvaru (duben 1990 – 31. prosince 1992) mají ta písmena historickou hodnotu. Měli by si tam toho vážit. V Čechách myslím taková písmena nikdo na zdi nepsal.

V Čechách myslím taková písmena nikdo na zdi nepsal

V Čechách myslím taková písmena nikdo na zdi nepsal

Nejhezčí část Nova villa iuxta Vag neboli po maďarsku Vágújhely je proto kolem kostela, kde zůstalo pár uliček, skutečně tak asi dvě nebo tři, jež mají jakýsi starosvětský ráz. Jsou vydlážděné drobnými kamínky, které tam možná naplavil Váh, když tu ještě tekl širokým řečištěm předtím, než se uklidnil a než jej svázali do kanálu. Jinak se obávám, že toho v Novém Mestě příliš nezbylo. Tak jako jiná slovenská města, je i toto roztáhnuté do šířky, nakopnuté šedými paneláky, které jsou vraženy do krajiny bez nejmenšího ohledu na její tvářnost. Česká města na tom nejsou o mnoho lépe, ale snad tím, že u nás je krajina mírnější a fádnější (netvrdím, že ošklivější, ostatně krajina není nikdy ošklivá, zošklivit ji může jenom člověk – který je ovšem také může vylepšit...), tak i ten český brutalismus je takový zdrženlivější a jaksi unavenější. Tady se do všeho šlo hrrr a s mladistvou vervou zdravých imbecilů: města, ta hnízda maďaronů a národu cizích židou a iných kosmopolitov zbourat až na kost, tu kost obložit šedým věncem sídlišť, nakouřit dýmem obrovských fabrik, industrializovat, vycementovat, vyasfaltovat, však ona to ta krajina snese, lidé to také snesou, vždyť je to pro ně.

Česká města na tom nejsou o mnoho lépe

Česká města na tom nejsou o mnoho lépe

Židů bylo v Neustadt an der Waag v roce 1920 víc než polovina všech obyvatel (5 510), mluvili jidiš, modlili se hebrejsky, zabývali se obchodem nebo třeba výrobou rumu a likéru (firma Kraus) nebo pálením lihu (pálenice J. Lövinger, G. Herzog, E. Taub), pan A. Friedler vyráběl mýdlo, pan H. Tauber založil továrnu na podkovy. Mezi válkami počet židovských obyvatelů klesal, v roce 1930 jich bylo už jen 1 309, v roce 1938 se k židovskému náboženství hlásilo 1 264 osob. Z těch se brzy stanou obětí slovenské odrůdy holokaustu: ufňukaného, sebelítostivého, bigotně pokryteckého: "Zda prý je to křesťanské, co se dělá se Židy. Je to lidské? Není to loupež?... Já se ptám, je to křesťanské, když se národ chce zbavit svého věčného nepřítele? ...že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat... A udělali jsme to podle příkazu Božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce..." (Projev Jozefa Tisa v Holíči 16. srpna 1942).

Do konce ledna 1946 se do Nového Mesta vrátilo 297 židů. Většina jich během dalších let odešla, většinou do zahraničí, do Izraele. V roce 2001 se v celém Novomestském okrese k židovské národnosti nehlásil nikdo, k židovskému náboženství se přihlásilo sedm osob.

Chtěl jsem původně poklidně sledovat krajinu

Chtěl jsem původně poklidně sledovat krajinu

No, pak jsem si dal ještě v takové kavárenské pekárně u železniční stanice (velmi ošklivé) presso a tvarohový koláč (celkem za dvě eura, šlo to) a nasedl do autobusu, se kterým jsem odlel do blízkového Beckova.

Sotva jsem však požádal řidiče o lístek, přičemž jsem se snažil vyslovit jméno obce pěkně s nosovkou, tedy "beckou", skočila mi do hlavy prostonárodní píseň, které jsem se pak už těžko zbavoval. Zněla asi tak nějak: "Od Trenčína až po Beckov (tedy vyslovujem beckou) nevidel som vetších ceckou." Bohužel vzápětí mě napadla i další sloka, kde se rýmuje město Bytča... Chtěl jsem původně poklidně sledovat krajinu, která se podél Váhu táhne ve vlídném  a širokém korytu, které z jedné strany vroubí Bílé Karpaty, z druhé pohoří Považský Inovec. Sledování bylo však stálo rušeno zpěvem z podvědomí: "...iba jedna také mala, chodník s nimi zametala..." Kde jsem se to naučil, kde jsem k tomu přišel? Od Ludvíka Vaculíka bohužel ne, ten to samozřejmě zná, ale umí lepší... Sám takové skládá. Že by mi to zpívala matka (viz Z červa motýl aneb Ztracená Dubnica) v raném věku? Možná si myslela, že na to zapomenu, že to nevnímám - a ono se mi to ukládalo do hlubin a teď to tedy vyplulo. Tak konečně, to je to slovenské ve mně. Našel jsem to..

Autobus byl poloprázdný, sedělo v něm pár důchodkyň, takových těch milých rozložitých tetek, které si jely něco vyřídit do Trenčína na úřad. Jedna se na mě podívala, jako by věděla, co mi to straší v hlavě.

Byla opět monumentální

Byla opět monumentální

V Beckově stála druhá zřícenina mojí výpravy. Byla opět monumentální, ale na rozdíl od Čachtického hradu byla usazena přímo v obci a hned u silnice. Předtím než tu byl v polovině 13. století postaven královský hrad, se tu rozkládalo velkomoravské hradiště a ještě předtím cosi za časů pozdně laténských čili keltských. Slovenští Keltové se jmenují Kotíni nebo Kotínové, vzpomněl si a pomyslel si, jestli si na ně taky Slováci hrají, jako k tomu mají sklony někteří Češi.

Byla usazena přímo v obci a hned u silnice

Byla usazena přímo v obci a hned u silnice

Zaujalo mě dále, když jsem si přečetl, že hrad se původně jmenoval Blundix čili Bludiště: první zmínka z roku 1208 je o castrum Blundix, ještě dlouho se pak udrželo jméno Blundus, maďarsky Bolondócz. Beckov se jmenovala osada pod ním.

Nejslavnější časy hradu jsou spojeny s Matúšom Čákem, jemuž se tady v tomto kraji nelze vyhnout, ale hlavně se Stiborem zo Stiboríc, česky Ctiborem ze Ctibořic a vzhledem k tomu, že to byl Polák, tak ho tu napíšu jako Ścibor ze Ściborzyc. Ten dostal Beckov (Blundus) v roce 1388 od Zikmunda Lucemburského, za což se mu Stibor odměnil, že ho vytáhnul z vody, snad z Dunaje, když společně utíkali před naštvanými Turky od těžce prohrané bitvy u Nikopole L. P. 1396. Podle jiných zdrojů to bylo jinde a Zikmunda tahal ho z vody také někdo jiný. Skutečností je, že Stibor byl nositelem Dračího řádu, což bylo pěkné vyznamenání ve tvaru draka (polsky šmoka), jehož ocas se otáčí kolem jeho vlastní hlavy a tím ji škrtí. Založil jej Zikmund, který si i tím vydobyl v českém povědomí poněkud démonickou pověst. Zajímavé dále je, že Stibor zemřel roku 1414, takže je to s o dvě stě let později zesnulou paní Erzsi Báthoryovou druhé kulaté výročí. Vlastně jsem byl takový gratulant.

Nebyl to skromný šašo

Nebyl to skromný šašo

Došel jsem tedy na hrad, právě otevírali, lístek stál dvě eura, což mi přišlo snesitelné, v Čechách by to bylo víc. Byl jsem tam zatím sám, tak se mě ujalo mladé děvče, které mi s chutí převyprávělo historii hradu a přidalo pověst o šašovi Beckovi, který prý rozveselil svého depresivního pána nějakým dobrým vtipem. Vděčný pán mu za to navrhnul, že mu splní každé jeho přání. A šašo si přál, aby mu postavil hrad. Nebyl to skromný šašo. Když se tak stalo, hrad se pánovi zalíbil, tak si zase zavolal šaša a řekl mu, že by si hrad vzal, ale že mu za to dá, co bude chtít. Šašo řekl, že chce tolik zlata, kolik sám váží. A pán řekl, tak dobře, a dal mu ho... No, taková historka.

Průhledy se díval se dolů na vesnici, zda tam někdo nezametá

Průhledy se díval se dolů na vesnici, zda tam někdo nezametá

Děvče mi ještě ukázalo střevíce čili škorně, které jsou na šašovu památku přivázány nad vchodem, a nechalo mě samotného v mohutných rozvalinách. Lezl jsem tedy po nich, dával si pozor, abych neupadl a nevymknul si kotník, z čehož mívám fobii. Průhledy jsem se díval dolů na vesnici, zda tam někdo nezametá víme čím, a do širšího okolí. Když jsem měl pocit, že již má potřeba doteku s ruinou byla naplněna, slezl jsem z hradu. Zde upozorňuji laskavého čtenáře, že jsem mohl vyprávění obohatit o efektní líčení, jak jsem na hradě zvaném Bludiště zabloudil (viz minulý díl). Ale neudělám to, nejsem žádný laciný humorista.

Ale to bude náhoda, ovšem pěkná, jako to jméno...

Ale to bude náhoda, ovšem pěkná, jako to jméno...

Scházel jsem z hradního kopce dolů do vesnice. Na úbočí stálo několik náhrobků, jež zbyly z židovského hřbitova. Styl honosný a vkusný, nápisy německé. Čtu, že Kathi Diamant zemřela 25. února 1912 ve věku 68 let. Diamant, tak se jmenovala poslední Kafkova milá, jak známo, Dora. Ale to bude náhoda, ovšem pěkná, jako to jméno, řekl jsem si a šel zastávku. Autobus do Trenčína jel za deset minut. Prostonárodní píseň byla pryč. Na chvíli. Už je tam ale zase...

Příště tedy Trenčín a snad ještě něco.

VŠECHNY DÍLY FOTOBLOGU NALEZNETE ZDE

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz