5. prosince 2012 20:16 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Besídka s Horňáky
aneb Advent u Rychlíků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Jednou do roka musim napsat o Rychlikovi Bretislavovi a jeho neutuchajici praci na „naroda poli dedicnem“. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jednou do roka musim napsat o Rychlikovi Bretislavovi a jeho neutuchajici praci na „naroda poli dedicnem“. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Jednou do roka musím napsat o Rychlíkovi Břetislavovi a jeho neutuchající práci na „národa poli dědičném“. Beru to jako svou povinnost a zároveň způsob, jak naznačit, co považuji za vlastenectví. Považuji za něj to, když člověk drží nějaké kořeny, ale tak, že jimi nemlátí druhé po hlavě, nýbrž se jimi přidržuje své země, které zase zpátky něco vrací. No, prostě: když už je vlastenec, tak aspoň má vědět proč.

Loni jsem touto adventní dobou s ním a s Vaculíkovými jel do Českých Budějovic, kde se v divadle hrál v jeho režii Mrštíkových Rok na vsi (viz Výlet s paní Vaculíkovou). Teď jsem musel za Rychlíkem do Brna, kde pořád ještě bydlí – on totiž občas říká, že s tím Brnem už praští, což bude pro Brno těžká ztráta, i když pro nějaké místní šíbry úleva. „Tož opovaž se nepřijet," řekl mi den před tím, když jsem v telefonu ještě hledal nějakou výmluvu. Tak jsem tedy jel.

Šlo totiž o to: Břetislav je svým založením lidový principál. On sice dělal v životě různé věci, byl a je hercem, dokumentaristou, fejetonistou, příležitostným zpěvákem a samozřejmě aktivistou a autorem různých petic, ale ze všeho nejvíc je asi tím lidovým principálem – nebo také by se mohlo říci manažerem. Myslím, že největší radost mu dělá dávat dohromady nějaké lidi za účelem zpěvu, podupávání, objímání a drobného popíjení, jež se někdy může zvrhnout i v řádnou chlastačku, což se obvykle stane.

Stálou záminkou k tomu je skutečnost, že pochází z mimořádně zpěvného a k výše popsaným věcem náchylného koutu Moravy, tedy z Horňácka, jež je, jak známo součástí Moravského Slovácka. Tedy, on se narodil v Uherském Hradišti a na gymnasium chodil ve Strážnici, což je, jak známo, Dolňácko, ale líbí se mu to víc na Horňácku, kde je to myslím divočejší, drsnější, pravější a méně zasažené takovou to folklórní rozbředlostí, což myslím nesnáší. Kromě toho má kousek od Velké nad Veličkou skromnou chalupu, kde jsem se jednou pokoušel vyspat na peci, přičemž kousek ode mě cifrovali a různé kvílivé zvuky vydávali až do rána muži, kteří druhý den zase vypadali jak po bitvě, ale spokojeně. Břetislav neboli Breťa, jak mu tam říkají, všechny ty muže a ženy zná, a oni znají jeho; zná všechny možné písničky a i jejich varianty, ví, co tam co znamená a jaké tam jsou narážky sexuálního charakteru a ví, kdo co umí kdo zahrát a zazpívat. Zná dopodrobna ty muzikantské rody, nad některými drží cosi jako patronát, jak jsem viděl před lety, když nás s přáteli jednou vzal do rodiny potomků slavného romského primáše Jožky Kubíka (1907 – 1978), kde i za Breťovi pomoci se jeho, tedy Jožkovi Kubíkovi, vnuci znovu vrátili k muzice. Břetislav je tedy cosi jako spiritus agens horňáckého lidového obrození, které se tam na začátku 90. let událo a které ve své reálnosti vypadá tak, že tam tradice skutečně žijí, nikoli jako nějaká turistická atrakce, ale jako žitá potřeba, tedy samozřejmě ne všech, ale těch, kteří na to mají vlohy a nebo aspoň zájem, tedy jak říká Ludvík Vaculík, lepších lidí.

Před čtyřmi lety měl v létě Břetislav padesátiny. K tomu jsem napsal takovou zdravici, kterou jsem otiskl v časopise, kde jsem byl zaměstnaný. Dám ji sem znovu, aby vyšlo jasněji najevo, o jaký případ se jedná: 

Tímto sloupkem bych rád udělal radost Břetislavu Rychlíkovi, kterému je za pár dní padesát, což znamená, že u toho budu muset být. Ve skutečnosti se mi to vůbec nehodí, protože mi bude špatně ještě dva dny potom. Breťovi téměř nikdy špatně není, protože se už takový narodil, je namíchán jaksi horňácko-slovácko-valašskotatarsky s příměsí krve arménsko-maďarské, o čemž svědčí jeho dlouhý nos a huňaté obočí přecházející plynule ve fousiska. Odolnost vůči všem druhům jedů je ostatně jeho výrazná vlastnost, jinak by byl už dlouho na prkně nebo alespoň pěkně otrávený, přičemž Breťa je člověk, který se otrávit nedá. To je, myslím, jeho základní tělesná i duchovní výbava.

Připomínám tu, že Břetislav Rychlík je asi nejvytrvalejší českomoravský kverulant, rozvratník, sepisovač petic, potížista a pravdoláskovec, při jehož jméně se některé osoby začnou chvět či skřípat zuby. Kde je Rychlík, tam hned vidí nějakou podvratnou akci, i když on jde jen tak kolem.

Alergie na Rychlíka je zvláště rozšířená v kruzích těch, kteří si myslí, že všichni jsou jako oni, tedy ti, kterým jde o moc a peníze. Rychlík je jiný, jemu, jak jsem ho poznal, jde hlavně o ženu Moniku s dcerami a o to, aby se na Horňácku nepřestalo zpívat a každý, kdo tam přijede, z toho něco měl. Pak mu jde možná ještě o Ludvíka Vaculíka, před kterým nechce mít ostudu. Vlastně si myslím, že nejvíce mu jde o klid duše, která je právě proto pořád tak neklidná a činorodá.

Pokud vím, byl Breťa vším možným: skautem, máničkou, hlídačem dobytka, hercem v HaDivadle i ve filmech, zpěvákem lidových písní, paličem a znalcem slivovice, místním dobrodincem, vesničanem, Brňákem proti své vůli, fejetonistou... a už řadu let je výborným režisérem dokumentárních filmů a občas ho bolí zuby. Ví kdeco, zná kdekoho a s každým prožil několik let někde v podnájmech, na cestách, v divadelních šatnách, z čehož čerpá nekonečné historky, které znovu a znovu mistrně vypráví. Jednou jsme ho museli vysadit z auta, protože nás už brněly uši. Bylo to uprostřed polských rovin, jeli jsme do Gdaňska na oslavu výročí Solidarity a tak... Vysadili jsme ho a naoko odjeli. Po hodině jsme se pro něho vrátili a on tutéž historku vyprávěl polským vesničanům, kteří se kolem něho udiveně shromáždili. Zamával na nás, nasedl a povídal bez přerušení dál. Kdepak, Breťa, ten se nenechá otrávit.

Tak. Důležitá je tam zmínka o Monice a dcerách Apoleně a Julianě, které jsou pro Břetislavův život klíčové. Bez Moniky by Břetislav byl velmi jiný Břetislav – a možná, že by ani nebyl.

Ale k té věci. Protože Břetislav pojímá své zájmy jaksi odborně a zajímá se o pozadí jevů, našel - nebo ho na to upozornil některý z jeho odborných poradců, tipuji na největšího znalce moravského folkloru, profesora Dušana Holého, že 20. listopadu roku 1892 se v Brně konal koncert, který stojí za to po sto dvaceti letech zopakovat. Na onom koncertě, které pořádal brněnský odbor Národopisné výstavy, byli totiž brněnskému publiku vůbec poprvé představeni lidoví muzikanti a zpěváci, tedy hudci z Horňácka, což bylo tehdy na kraji světa, i když už tam vedla železnice. Za pomoci místního učitele a sběratele hudby, Martina Zemana, je pozval do Brna tehdy osmatřicetiletý Leoš Janáček. To jsou léta jeho nejintenzivnějšího zájmu – ostatně celoživotního – o lidovou hudbu. Tehdy skládá Lašské tance (1891) a připravuje se na Její pastorkyňu (1894). K lidové kultuře, tehdy ostatně už pomalu zanikající, ho vedla tehdy velmi sdílená představa, že jejím studiem, dotykem s ní, pod její inspirací, se dostane k „pratvaru“ či „prakořenu“, z něhož měla vycházet jakási univerzální, původní forma, melodie, tvar – o něco podobného se tehdy snaží v architektuře Dušan Jurkovič – má z toho ty chalupy v Luhačovicích a na Pústevnách... Janáček na Horňácko několikrát zajel, obcházel tam muzikanty a hudce, sbíral nápěvy a písně. Konkrétní podobu koncertu dal dohromady onen Martin Zeman, který také výlet hudců do Brna organizoval, což znamená, že je přemluvil, aby sedli do vlaku a jeli kamsi na kraj světa.

Lidový koncert, jak se představení tehdy jmenovalo, se konal ve velkém sále Besedního domu na brněnské Ringstrasse - a nemohlo to být pro vesničany kontrastnější prostředí. Besední dům čili Beseďák si nechala dvacet let (otevřen byl 1873) předtím postavit česká část Brna (tehdy uprostřed města mezi Němci stále menšina) jako projev svého sebevědomí, svého vzestupu ekonomického a kulturního. Ve stylu italské renesance jim ho navrhnul uznávaný vídeňský architekt Theophil von Hansen (1813 – 1891), který předtím v Brně na Okružní třídě navrhoval domy pro Němce. Mimochodem, od tohoto architekta pocházejí tak proslulé stavby jako je parlament ve Vídni nebo Akademie v Athéhách. Jak o něm píše profesor Pavel Zatloukal ve své krásné knize Příběhy z dlouhého století: „Uprostřed vzmáhajícího se nacionalismu opíral architekt svou tvorbu až do konce života o nadčasové, všemi akceptovatelné hodnoty. Hansenovo úsilí můžeme chápat jako hledání ráje na středomořském jihu. Především jeho zásluhou se dosavadní vesměs vágní sebeidentifikační snahy rakouského prostředí obohatily a prohloubily o podněty antické civilizace.“ Do tohoto paláce, jehož zlaté římsy, sloupoví, maskaroni a karyatidy měly demonstrovat, že Češi v Brně už nejsou jen proletariát, čeledíni, podruhové a služky, ale stává se z něho živel, s nímž je nutné počítat, přijeli lidé, kteří na to hleděli nejspíše jak z jara. A onen buržoasní český živel tak hleděl zase na ně.

Dobový recenzent o tom koncertu psal: Tedy takto vypadají ti praví Slováci! – Tváře bezvousé, výrazné, výrazu poněkud melancholického, obzvláště u starších, postavy svižné, větší, a pohybů takových nějakých dětsky neuvědomělých, na pohled neohrabaných. – Ó je, jak to falešně zadrhuje. Ty drsné zvuky špatných nástrojů – a nyní vpadají nevytříbené, neumělé, křiklavé hlasy zpěváků. – A nyní zadupaly těžké boty o podlahu. I pohyby při tanci na pohled tak nemotorné. Obecenstvo trne – ja na rozupacích. „Má se nám to líbit, či máme se smát?“ – hledí odevšad tázavé zraky velkoměšťáků.
A přece cítí každý instinktivně. To že není nějaká snad masopustní maškaráda. V těch jedenácti, jež nesměle, sklíčeně provádí před zraky zvědavců své národní zvyky, cítíme všichni svou minulost – tak neskonale poetickou, výraznou, originelní minulost, na kterou vzpomenouti se nám ani více neudá.“ 
(Citováno z programu, který po Horňácké slavnosti v roce 1992 připravil Dušan Holý).

No, tak kvůli tomu jsem přijel v sobotu do Brna. Protože dny jsou krátké, už byla tma. Na Svoboďáku stál strom jako hora. V ohrádce se chvělo zimou několik koziček, které voněly jako kozí sýr. Hlavně ale tam byl cítit nasládlý punč, který se rozlil po celé zemi. Tím jsem se ale nezabýval, protože jsem pospíchal do onoho Besedního domu, kde jsem před tím ještě nikdy nebyl.

Bylo plno. Brněnské obecenstvo se jevilo i po sto dvaceti letech jako vzdělané a kultivované. Na rozdíl od měšťanstva z devatenáctého století již vědělo, co se mu bude předvádět, a rovněž hudci, kdyby nebyli v krojích, vypadali by a chovali by se stejně jako oni. V tom je ten podstatný rozdíl, že nyní se věci už přece jen spíše předvádí, než že se skutečně žijí. S tím se ale nedá nic dělat: ani Horňáci nežijí v rezervaci a nejsou Indiány na pozorování, nýbrž jde o lidi, kteří veskrze mají slušné vzdělání a vychování. Já jsem vešel do sálu a litoval jsem, že nejsem lépe oblečen. Sem tam jsem někoho potkal a zdravil se s ním. Například fotografa Tomkiho Němce, který implikuje výskyt Karla Schwarzenberga, neboť fotí jeho kampaň. Na něj jsem během koncertu občas pohlédl a dosvědčuji, že spal jen občas a spíše to hrál, aby se neřeklo. Ministr zahraničí převzal na koncertem záštitu, takže jsem byl klidný, kdyby hořelo, že by organizoval evakuaci sálu. Byla tam též čerstvá senátorka Eliška Wagnerová, dále Milan Uhde s doprovodem, několik brněnských básníků, vzdělanců a profesorů a samí jinak milí lidé. Také několik mých velmi vzdálených příbuzných, aniž by to tušili, neboť z dědovy strany su taky z Brna. Z Prahy kromě mě dojel též Josef Janíček, člen Plastic People. I jeho zajímá folklór, na jehož nových formách rozvoje se sám jako člen slavné skupiny podílel. Dalším Pražákem byl Ondřej Havelka, který ale během koncertu vystupoval, takže o něm úplně nelze mluvit jako o publiku.

Obzvláště milé bylo vidět po letech pana Jaromíra Nečase, brněnskou folkloristickou legendu, rozhlasového redaktora a cimbalistu. Břetislav mi ho před lety představil jako “kulhavého ďábla“, což je titul, který Jaromír Nečas nese s hrdostí. Oč je po dávném úrazu jedna jeho noha nepohyblivější, o to je vitálnější duch a zbytek těla, které je devadesátileté, ale stále křepké. Když jsem mu teď řekl, že vypadá výborně, odpověděl mi: „Tož musim na tu dlóhó cestu, kteró mám pře sebó, dobře vypadat.“ Letos na jaře ještě Jaromír Nečas podnikl právě s Břetislavem dlouhou cestu do Albánie, kde na konci padesátých let prováděl etnografický výzkum. Já jsme původně měl jet taky, ale pak z toho z nějakých důvodů sešlo. Jak mi vyprávěl Rychlík, bylo to „úžasné“, což je z jeho pohledu většinou pokaždé, ale tady tomu věřím. Jaromír nosí vždy na krku pletenou kapsičku, v níž má ampulku se slivovicí a nůž, určený pravděpodobně ke krájení klobásy či špeku, ale dosti dlouhý na to, aby se mohl bránit i v albánských horách.

Koncert organizačně měla v rukou paní Monika Rychlíková, která mě usadila a pak se věnovala další organizaci. Byla to též ona, která dala pokyny Břetislavovi, že může začít. Břetislav seděl po celou dobu u stolečku a komentoval koncert, jako by to byl koncert výchovný a pro školy. Od toho se odlišoval tím, že před sebou měl lahev s vínem, které během koncertu vypil. Když už nic v lahvi neměl, mohl koncert skončit. Trvalo to asi čtyři hodiny a skoro nikdo neodešel. Nakonec se tleskalo vestoje. Potom to mělo obvyklý průběh.

Byla první adventní neděle, probudil jsem se včas, abych zašel k minoritům na mši: mešní barva byla fialová, to jest barva pokání. Tím zasažen jsem se opět vrátil s vědomím, že musím napsat sloupek do našich novin, který jsem začal pod vlivem koncertu i té mše takto:
 
Všickni lidé zemrít musí... zpívalo na pódiu šest mužů, kteří chvíli předtím radostně nastoupili s písní, kde znělo: Vesele, muziko, vesele ně hrajte. Ale teď ti samí pánové sundali klobouky s barevnou stuhou, nicméně stále ve vyšívaných gatích zapěli s kostelní vážností chorál, v němž zněla ta základní pravda, kterou začíná lidské uvědomění si sama sebe – život má konec, co bude po něm, nikdo neví, ale starost o něj máme mít po celý život: Memento mori.

V podání těch zpěváků znělo uznání smrti tak přirozeně a nebolestně, že vlastně to člověk přijímal s porozuměním až povznášejícím. Ano, všickni musí umřít a to je ta největší spravedlnost, která nás spojuje se všemi lidmi, živými i mrtvými, s našimi předky, se všemi. Jsem si skoro jistý, že to si se mnou nějak uvědomoval při poslechu té duchovní evangelické písně z Horňácka každý, kdo v sobotu seděl v plném sále brněnského Besedního domu. Koncert Horňácké muziky Petra Mičky se jmenoval Eště hudci hudú a byl pořádán k zvláštní příležitosti. Před sto dvaceti lety, 20. listopadu 1892, se totiž konal na stejném místě koncert horňáckých lidových muzikantů, které do Brna nepozval a z kopanic nepřivezl nikdo menší než – Leoš Janáček.

Besední dům, který si v poněkud demonstrativně velkolepém stylu nechala postavit brněnská česká buržoazie, byl tehdy svědkem události, na kterou nebyl každý „vzdělaný“ Brňan připraven. Lid, který se jim tu ukazoval, byl hodně jiný než malebný a romantický obrázek: na dobové fotografii skupiny hudců primáše Pavla Trnaz Velké nad Veličkou vidíme hrubě tesané tváře, postavy tuhé a jaksi „indiánsky“ stavěné, divochy, jimž ale na ušlechtilosti dodávala jejich hudba. Čeští Brňané tu pohlédli do nedávné vlastní minulosti a nemuseli tím být jen nadšeni. Recenze, které po koncertě vyšly, se zmiňují o rozpacích publika a vysvětlují, že prostředí lidových muzikantů je přece jen jinde než ve zlatem ozdobeném sále.

Po sto dvaceti letech se horňáčtí muzikanti do Besedního domu vrátili. Nepřivedl je sem Janáček, ale Břetislav Rychlík. Když pozval na pódium největší žijící znalce moravské hudby, Jaromíra Nečase a Dušana Holého, byly dojaty snad i ty pozlacené karyatidy v sále. Možná si vzpomněly, že před sto dvaceti lety tu viděly předky těchto mužů a žen a i jejich netečných gypsových tváří se dotklo cosi jako pohnutí. Všickni lidé zemrít musí. Ale předtím ještě: Vesele, muziko, vesele ně hrajte.

Když jsme dopsal, seděli už Rychlíkovi s Pepou Janíčkem na obědě v restauraci Plzeňka a Břetislav se právě chlubil permanentkou na hokejové zápasy Komety. Já jsem řekl, že kdybych bydlel v Brně, chodil bych taky. Ale jistý jsem si úplně nebyl.

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz