6. července 2011 10:30 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Biblický komiks
aneb Slavonická renesance

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Do Indie a do Slavonic nikdy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Do Indie a do Slavonic nikdy | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Do Indie a do Slavonic nikdy, říkaly v polovině 90. let časté postavy těchto útvarů, Jan Macháček a Zbyněk Petráček. Chtěli tím dát najevo, že nepodlehnou módním vlnám, které v pražských kavárnách oněch let velely putovat právě těmito směry.

Myslím, že v Indii skutečně zatím nebyl ani jeden z nich, aspoň ne kvůli duchovnímu osvícení, ale ve Slavonicích jsou pečení vaření, neboť tam mají jezdit za kým. To je vždy důležité. Jezdíme tam za Viktorem Stoilovem, slovutným nakladatelem a našim přítelem.

Jezdíme tam za Viktorem Stoilovem

Ten důvod poněkud předstírané odtažitosti ve vztahu ke Slavonicím byl v tom, že konkurenční parta na ně přišla dřív. Od začátku devadesátých let doléhaly i k nám na Klamovku a okolí zprávy tom, jak Sklepáci, čili z pohledu poslední generace undergroundu (já jsem byl přidruženým členem) zhýčkaná zlatá mládež z prominentních rodin (ve skutečnosti jsme jim záviděli ty holky, kterých se kolem nich vždy dost točilo), jezdí kolektivně do Slavonic, kde snad koupili i nějaké baráky, které opravují a dávají dohromady podle svého postmoderního pokleslého vkusu.

Pověst o renesančních Slavonicích, bájném městečku u samotných rakouských hranic, kam se stahují pražští snobové, bohémové a jiní umělci a kde je každý dům ateliér, se rychle šířila, byť stejně tak existovala i kontra-legenda o zaplivaném sudetském zapadákovu na konci světa, o vybydleném městě duchů a jeho zešedlých historických kulisách, obývaných lampasáky, nasranými po Listopadu, že už nemohou se svými vlkodlaky chránit ostnatou hranici.

Ani jedna legenda není myslím zcela pravdivá, ale není ani zcela nepravdivá…

Ani jedna legenda není myslím zcela pravdivá

Kus toho slavného ostnatého plotu, který lemoval naši vlast od Aše po Bratislavu, zůstalo kousek za Slavonicemi, u usedlosti Kadolec, zachováno na ukázku, co to bylo za stát, který se takhle omotal.

Mimochodem zrovna, když to píšu, vidím, že za pár dnů budou komunisté a šovinisté moci slavit šedesát let (11. 7. 1951) od vyhlášení totalitního "zákona o ochraně hranic". To budou upíři a vampýři z Klubu českého pohraničí etc. pořádat jistě nějaký sabat.

Kus toho slavného ostnatého plotu zůstal kousek za Slavonicemi

Slavonice jsou samozřejmě zvláštním a výjimečným městem, spolu s blízkou Telčí (a snad ještě Dačicemi) klenotem toho podbřišku (když si představíme naši milou vlast jako ležící tělo), na němž přechází Čechy v Moravu.

Hraniční kámen, nijak zvláště výrazný, je asi pět kilometru před Slavonicemi směrem na západ, takže by Slavonice měly ležet na Moravě. Úředně jsou však součástí kraje Jihočeského, přilípnuty k okresu Jindřichův Hradec.

Obyvatelstvo po válce přišlo z různých koutů, je tedy smíšené a mluví všelijak, hlavně ale jak v televizi. Pražáci tvoří poslední vrstvu, nevím, do jaké míry oblíbenou.

Starý hraniční kámen je asi pět kilometru před Slavonicemi

Také je tam na slavném renesančním náměstí několik vietnamských prodejen všeho možného. Od zeleniny, melounů a trenýrek s Mickey Mausem až po luky a šípy.

Chvíli jsem přemýšlel, mám-li jeden luk koupit malému Viktorovu synovi Kryštofovi, pak jsem si ale představil, co takový dobře mířený šíp umí vykonat v oku kamaráda, a koupil jsem nějaké ovoce. Že by měl Kryštof zas tak hroznou radost, se říci nedá.

Chvíli jsem přemýšlel, mám-li jeden luk koupit

Největší chloubou Slavonic jsou ty renesanční domy s bohatě vyrýpanými sgrafity. To musela být v tom šestnáctém století zajímavá móda, udělat si z domů komiks.

Takto vyzdobené obrázkové domy jsem viděl též v Gmündu a ve Weitře (Vitoraz) na rakouské straně, takže předpokládám, že po celém kraji to měla na starosti jedna vlašská sgrafiťácká firma, neboť Italové takové věci kolem designu vždy uměli nejlépe.

To musela být v tom šestnáctém století zajímavá móda, udělat si z domů komiks

Nápisy jsou však německé, neboť, co naplat, od 13. století, kdy tu s nimi Přemysl Otakar II. založil město, až do roku 1945 tu žili, ať se to komu líbí, nebo ne – Němci rakouského kmene, Čechů jen pár.

Městu, které skutečně bylo původně slovanskou osadou, říkali Zlabings a Slavonicko se jmenovalo Zlabinger Ländchen, což znělo hezky jako Slavonická zemička.

V naprosté většině německé obyvatelstvo – na rozdíl od Dačic a Telče, což byla města smíšená – vůbec nebylo v listopadu 1918 nadšeno, že se má státi občanstvem československým: musela jim k tomu pomoci armáda, která město obsadila, dokonce pár výstřelů při tom padlo.

Po pětačtyřicátém šli všichni do Rakouska, tehdy ovšem obsazeného Rusy, kam to měli opravdu kousek. Sotva padesát metrů za hraniční čarou, stojí pomníček vyhnaným Slavoničanům.

Stojí tam, že ze Slavonicka (Zlabinger Ländchen) bylo v červnu 1945 vyhnáno 12 500 obyvatel, "weil sie Deutsche waren". Padesát z nich zemřelo násilnou smrtí.

Hned za hraniční čarou stojí pomníček vyhnaným

Vyhnání obyvatelstva, jakkoli barbarskému, předcházela však zločinná likvidace židovského obyvatelstva. Po nich tu zůstalo pár domků v poboční ulici s hlavní osou náměstí a slavonická synagoga.

Na ní je drobná plastika místního sochaře jiřího Netíka. Ze synagogy je obytný dům.

Ze synagogy je obytný dům

Na jednom sgrafitovém výjevu je nápis Der gerecht dienet auch recht dem Ungerechte, což bych si dovolit přeložit jako že dobrák zůstane dobrákem, i když na něm dříví štípají.

Je to samozřejmě výjev biblický, z knihy Genesis: Jákob pase ovce u Lábana, který mu vnutí Leu místo Ráchel, která se mu líbila víc, protože byla mladší, a tak to vyřešil tak, že vcházel do obou, ale Hospodin otevíral lůno jen Lee, která dala Jákobovi čtyři syny, zatímco Ráchel, ke které takto vcházel, pořád nic.

Tak řekla Jákubovi, aby vcházel do její otrokyně, což on tedy dělal, takže Hospodil otevřel také lůno jí, která pak porodila na Ráchelina kolena, ale pořád ještě toho nebylo dost, tak Jákob vcházel pořád znovu a znovu do Ley a pak zase do Ráchel a nezapomínal ani na jejich služky…

Uznejme, že komiks má docela dobrý scénář, nebo libreto se tomu myslím říká. Hned by si to člověk nechal natřít na stěnu.

Je to samozřejmě výjev biblický

Slavonická renesance zůstala zachována díky tomu, že město padlo po třicetileté válce do krize a zaostalosti a z té již se nevyhrabalo.

Větší rozkvět, než za renesančního velmože Zachariáše z Hradce (1526 – 1589) už pak město stejně nepoznalo, proto je dobře, že zůstalo tak, jak je.

Přispělo k tomu i moudré rozhodnutí Marie Terezie (nemusela to být konkrétně ona, ale za její vlády to bylo), jež přeložila cestu z Vídně do Prahy a zpět kousek východněji, tedy přes Znojmo, asi kvůli okurkám.

Tím byly Slavonice – už dávno zvané obyvateli Zlabings – zcela odříznuty od pokroku a mohly retardovat v renesanční podobě.

Slavonická renesance zůstala zachována

Musím se někdy Viktora podrobně vyptat, proč si vybral na své stará kolena a pro výchovu svých malých tří dětí právě Slavonice, vždycky jsme to jen tak nakousli, ale mám pocit, že velkou roli v tom – kromě jeho ženy Michaely – hrála historička umění a grande femme české a evropské fotografie Anna Fárová, která tu žila od 90. let až do své smrti loni v únoru.

Myslím, že přátelství s touto legendární (někdy se to slovo může použít) ženou, to bylo velké Viktorovo životní štěstí, byl – a je – na to patřičně hrdý a také pro to něco udělal.

Byl vlastně jejím vydavatelem, důvěrníkem a Eckermannem (poznámka pro mladší: J. P. Eckermann byl Goethův tajemník, který s ním sepsal knihu rozhovorů).

Viktor sepsal s Annou Fárovou velký rozhovor, který vydal i jako samotnou knížku, ale hlavně je součástí velké monografie, která váží pár kilo a je jednou z těch knih vydaných Torstem (to je Viktorovo nakladatelství), jež vstoupí do historie české knihy.

Musím se někdy Viktora podrobně vyptat

Za Annou Fárovou chodil Viktor sem, do renesančního domu s arkýřem s grafitovou arkádou, který Fárová koupila a v roce 1996. To bylo pořád ještě v době, kdy Slavonice byly Potěmkinovou vesnicí podivně zachovalých renesančních fasád a bordelu, chaosu a zmatku za nimi.

Zvnějšku pitoreskní povrch, uvnitř zmrzačené tělo. Anna Fárová je spolu, či spíš za pomoci architekta Romana Kouckého, rekonstruovala do podoby, který se už stal klasickým příkladem soužití starého s novým.

Interiér byl mnohokrát předváděn v příslušných časopisech, získal hlavní cenu Obce architektů – a byl to při tom útulný, vzdušný a elegantní, byl to byt k bydlení, pracovna k práci a archiv k archivování. (Já tam tedy nikdy nebyl, ale znám ten interiér z fotografií a z Viktorova podání.)

Dům pak Anna Fárová pojmenovala na Fárův dům, po svém muži, výtvarníkovi a scénografovi Liboru Fárovi (1825 – 1988), se kterým neměla právě lehký život, ale stál jí za to. Dům měl sloužit jako jakýsi jeho památník, archiv, přitom živý prostor pro výstavy, sympozia etc. Tak mi to aspoň Viktor podal.

Za Annou Fárovou chodil Viktor sem

Jenže po Annině smrti dům osiřel a osaměl. A zdá se, že nikdo neví, co s domem dál.

Viktor se obává, že dům může třeba i delší dobu být bez "pána" a může začít postupně, třeba nenápadně pustnout. Nebo se třeba dostane do rukou, které nebudou vědět, co s ním, na Annin záměr se zapomene.

Bavili jsme se o tom, že Fárův dům je evidentně to, čemu se říká kulturní dědictví, že v dbalejších zemích, třeba v takové Francii, Německu, hned za rohem v Rakousku, by už byl připraven projekt na nějaký Nadační dům Anny a Libora Fárových, kde by se počítalo s muzeem, výzkumným střediskem, archivem, s rezidenčními pobyty.

Ministr kultury už by měl na stole plán a už by dávno běžela jednání. Už by se o tom psalo v celostátním tisku a ve Slavonicích by každý věděl, jaká významná věc se u nich nachází a jak to Slavonice zase proslaví.

Jenomže zatím to jaksi nevypadá. Neboť my žijeme tady a věci cenné a hodnotné se rozplývají v dým a rozpadají v prach.

Fárův dům je evidentně to, čemu se říká kulturní dědictví

O tom jsme se tedy bavili v hotelu a restauraci Besídka, kde slavonická nová renesance vlastně začala, neboť to je ten dům, který obsadila (řádně ho koupila) úderka ze Sklepa už snad v roce 1988 a pak ho léta, opět za pomoci architekta Kouckého a samozřejmě Davida Vávry etc. uvedla do stavu, v němž je nyní – myslím, že majetnické vztahy se pk různě měnily, ale bez krveprolití a sklepní pieta byla zachována.

Jedna z prvních věcí, kterou při otevření restaurace provozovatelé udělali, byla instalace skromného neonu do jednoho z oken. Byl to první a dlouho jediný svítící bod v temném a ponurém městě renesančních duchů.

Byl to první a dlouho jediný svítící bod

Nevím, jak je to s životností a pevností sklepácké jednoty nyní, kdy už přece jen jde o starší pány a paní, ale muselo to být pěkné a věřím, že si Slavonicemi život obohatili a ony by jim měly být vděčné.

Visí tam fotografie té zábavné a talentované society z doby opojné i opilé renesance celé společnosti, tedy asi z první poloviny 90. let. Špatně jsem ji ofotil, tak pardon…

Poznáváme tam samozřejmě Davida Vávru, Aleše Najbrta, Lenku Vychodilovou. A ten muž v podřepu s velkými brýlemi a ve slamáku, to je Kryštof Trubáček, nepřehlédnutelná postava té umělecko-společenské subkultury, výtvarník, tanečník ze Křeče a zakladatel keramické dílny Maříž, což je vesnice pár kilometrů za městem.

Mohu-li to posoudit, pěkný muž. A vzácný talent, což snad posoudit můžu. Zemřel v roce 2000 na rakovinu, bylo mu pouhých 42 let. Maříž funguje dál a barevné hrnky odtamtud jsou standardní výbavou kuchyní všech umělecký cítících mužů a žen.

Poznáváme tam samozřejmě Davida Vávru, Aleše Najbrta, Lenku Vychodilovou

Soumrak byl koncem června ještě daleko a my jsme zašli pozdravit proslulého filosofa Petra Rezka, další místní pozoruhodnost a fenomén slavonický.

Jeho dům, tisknoucí se ke kapli farního kostela, je příbytkem ducha, o čemž svědčí i existence šesti záchodů různého druhu a jakosti. Provedl nás jimi důkladně a vždy nám, ovšemže jen symbolicky, předvedl možnost jeho použití.

Měl rozpracovaný překlad jakéhosi díla Aristotelova a studii o předmětnosti a věcnosti ve starém egyptském sochařství.

Měl rozpracovaný překlad jakéhosi díla Aristotelova

Vyšli jsme pak na zahradu, která se co by salla terrena vypíná nad dvůr renesančního domu. Viktorův syn Kryštof vytvořil s filosofovými trpaslíky ladnou kompozici, do níž se vešel i domácím a jaksi heideggerovském (ty pumpky) úboru.

Forma našeho hovoru pak byla rozmanitá a v jistém bodu - a osobě – nakonec i drobně konfliktní. Kdo Petra Rezka zná, dovede si možná představit, v jakém. Ale ubezpečuji, že spisy oné analytikovy celoživotní štvané oběti stojí na čestném místě v jeho knihovně, sám jsem to viděl.

Ty spisy zelené barvy vydal ostatně také Stoilov. A přes rozdílné pohledy jsme se shodli, že jejich autorovi držíme palce a neztrácíme víru v jeho uzdravení. Je to už jasné?

Viktorův syn Kryštof vytvořil s filosofovými trpaslíky ladnou kompozici

Příště to bude o výpravě, kterou jsem ze Slavonic podnikl směrem do Rakous. Na kole, samozřejmě.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!