13. června 2014 11:13 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Bohumín aneb Maryááá Pannnóóó

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Naměstí je také jiné. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Naměstí je také jiné. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Nebylo ještě takové strašné vedro, jako bylo tenhle týden, takže vystoupit z vlaku a jít se projít do města bylo příjemné. To město se jmenovalo Bohumín. Z Ostravy, kde jsem ráno do toho vlaku nasedl, je to asi patnáct minut.
Ten Starý skutečně leží u Odry.

Ten Starý skutečně leží u Odry.

Nádraží v Bohumíně je významné, neboť kvůli němu vlastně Bohumín vznikl. Tedy Nový Bohumín, neboť Bohumíny jsou dva, Starý a Nový, což jsem dosud nevěděl. Oba se německy jmenovaly Oderberg, což dávalo smysl u toho Starého, neboť ten skutečně leží u Odry. Zajímavě se klikatící řeka tam tvoří asi osm kilometrů hranici s Polskem, ale to až od roku 1945. Předtím tam od válek slezských bylo Prusko čili Říše, Polsko začínalo o kousek dál. Takže byly Bohumíny dva, Starý a Nový, který se do roku 1924 jmenoval Šunychl, což byla vesnice poblíž. V obou žili před sto lety především Němci a o trochu méně Poláků. Češi tam převládli až po druhé válce. Nutné je dotat, že to vše je Těšínské Slezsko, o něž se v lednu 1919 vedla týdenní válka s Polskem. Češi vyhráli.

Nádraží v Bohumíně je významné, neboť kvůli němu vlastně Bohumín vznikl.

Nádraží v Bohumíně je významné, neboť kvůli němu vlastně Bohumín vznikl.

Obhlédl jsem nádraží (v docela dobré stavu, ale umýt okna a setřít prach by mu neškodilo) a podíval se, kdy mi to jede dál. Zeptal jsem se na informacích, zda by bylo možné dojet do Katowic a vrátit se ještě ten den do Prahy. Paní řekla: vy jste asi nějaky mylovnik drahy... – Já řekl: tak trochu a paní mi našla, že bych se musel vrátit ve čtyři hodiny z Katowic, protože pak už nic nejede. To nemělo smysl. Rozhodl jsem se proto, že pojedu do Karviné. Díky tomu jsem měl ještě čas prohlédnout si oba Bohumíny.

Obhlédl jsem nádraží (v docela dobrém stavu, ale umýt okna a setřít prach by mu neškodilo) a podíval se, kdy mi to jede dál.

Obhlédl jsem nádraží (v docela dobrém stavu, ale umýt okna a setřít prach by mu...

Nový Bohumín byl postaven na Ferdinandově dráze čili Ferdinandce, plným jménem c. a k privilegovaná Severní dráha císaře Ferdinanda (německy k.k. privilegierte Kaiser Ferdinands-Nordbahn, zkratkou KFNB). Tím Ferdinandem je samozřejmě míněn císař Ferdinand Dobrotivý považovaný mylně za slabomyslného. Ve skutečnosti to byl vzdělaný a mírný muž, který podporoval železnice a ovocnářství, což byla pěkná kombinace. Dráha vedla (a vede) od jihu na sever a spojovala Vídeň s uhelnou Ostravou a Slezskem a pak z jedné strany s Berlínem a z druhé s Krakovem a Haličí. Bohumín byl právě na rozdvojce těchto dvou významných linií, proto to velké nádraží.

Takže před takovými sto lety by si člověk, jenž by zatoužil odsud jet třeba do toho Berlína, koupil lístek přes Ratibor, Oppeln čili Opolí a Breslau a pak by tam elegantně dojel. Teď musíte do Prahy, protože směrem na Polsko to jede jen do těch Katowic. Samozřejmě existuje eventualita, že jezdíte autem, takže vlaky jsou pro vás anachronismem, ale to není případ můj a můj náhled na věc. Já bych byl s úrovní železnice před sto dvaceti lety docela spokojený. Jsem ostatně přesvědčen, že by na nádraží v Bohumíně byla slušná kavárna s evropským tiskem a možná i oficína, v níž bych si nechal navoskovat knír. Teď je tam dosti drsná hospoda a na kávu automaty.

V Novém Bohumíně jsou nejzajímavější červenocihelné budovy, které tu zanechalo německé etnikum koncem 19. století.

V Novém Bohumíně jsou nejzajímavější červenocihelné budovy, které tu zanechalo...

Ale dobrá. V Novém Bohumíně jsou nejzajímavější červenocihelné budovy, které tu zanechalo německé etnikum koncem 19. století. Pěkný novogotický kostel je stejný jako kostely po polovině Polska, což vytváří falešný dojem, že Poláci mají rádi malé červené cihly a novogotiku. Ve skutečnosti to byl styl severoněmecký a prušácký, jímž se stavěly nejen kasárna, ale též školy, nemocnice a kostely a který nějak vyhovoval vkusu těch romanticky založených pedantů.

Šel jsem si na chvíli sednout do katolického kostela s pěkným zasvěcením Božského srdce Páně.

Šel jsem si na chvíli sednout do katolického kostela s pěkným zasvěcením...

Šel jsem si na chvíli sednout do katolického kostela s pěkným zasvěcením Božského srdce Páně. Bylo tam asi pět starších žen na mariánské pobožnosti a ta šestá předzpívávala vysokým hlasem: Maryááá panno, ty bez hřychu počatáááá, oroduj za nááááás. A ty ženy to po ní opakovaly. Předzpěvačka přitom vyměňovala v kněžišti květiny, vylévala starou vodu, lila tam novou, chodila s konví a aniž tyto činnosti přestala vykonávat, zase spustila: Svatá Maryááá, Matko Bóóóžíííí... Ženy to opakovaly.

Poslouchal jsem to se zájmem a s dojetím. Kostel byl původně součástí církevní školy Kongregace chudých školských sester de Notre Dame, jež se staraly a vychovu malých Bohumíňanů, ovšemže v němčině. Jeptišky byly Němky, což jim po příchodu wehrmachtu na podzim 1938 nepomohlo, ze školy musely odejít. Místo nich a žáčků tam úřady ubytovaly německé repatrianty z Balkánu, kteří byli rádi, že se o ně Říše a Hitler tak hezky starají. Jak to s nimi dopadlo později, bůh ví. Po roce 1945 se tam již řádové sestry učitelky nevrátily – jak se pěkně píše na bohumínském portálu: „nepřála jim doba“. Ted je tam učňák.

Pak jsem ještě chvíli bloumal po Bohumíně, které se koncem 19. století stalo díky železnici významným průmyslovým městem.

Pak jsem ještě chvíli bloumal po Bohumíně, které se koncem 19. století stalo...

Pak jsem ještě chvíli bloumal po Bohumíně, který se koncem 19. století stal díky železnici významným průmyslovým městem. Byly tady železárny, drátovny, továrna na minerální oleje a na barvy, rafinérie a bůhví co ještě. Do roku 1945 to bylo okresní město.

Bylo dopoledne a ulice bohumínská  se postupně zalidňovala obyvatelstvem, které netušilo, kdo se tu mezi nimi nachází. Ani neměli důvod. Došel jsem k sousoší smutné rodiny, kde začínají paneláky, a šel zase zpátky.

Došel jsem k sousoší smutné rodiny, kde začínají paneláky, a šel zase zpátky.

Došel jsem k sousoší smutné rodiny, kde začínají paneláky, a šel zase zpátky.

Hledal jsem v tom Bohumíně pamětní desku Milanu Šimečkovi, který se tu 7. dubna 1930 narodil. Šimečka byl uvážlivý a charakterní muž, reformní komunista z roku 1968, disident, jeden z mála chartistů na Slovensku, kde žil se svou rodinou – v Bratislavě. Jeho Obnovení pořádku je myslím stále nejlepší knížka o normalizaci. Zemřel v září 1990, bylo mu šedesát let. To byla jedna z největších ztrát pro tehdy ještě společný stát se Slováky, mezi nimiž a Čechy mohl být Šimečka něco jako styčným důstojníkem. Možná i vědomí toho, že se spoje rozzkližují, ho stálo život – umřel na infarkt. A narodil se tady v Bohumíně...

A tak mě napadlo, že se zeptám jeho syna Martina, novináře z Respektu, mého kamaráda, smím-li to tak říct, kde se tady jeho otec vzal. Nebral to, tak jsem mu napsal. Za chvíli mi odpověděl. Byl totiž právě v Mongolsku a zrovna se připojil na wi-fi...

Můj otec se opravdu narodil v Bohumíně, strávil tam dětství a chodil tam i na gympl - myslím dokonce, že tam něco jako desku s jeho jménem na té škole možná i mají, v každém případě si dost považovali, že tam studoval, byl to asi jejich nejslavnější student. Otcova rodina pocházela z Ostravska jak z maminčiny, tak z otcovy strany (jeho maminka se jmenovala za svobodna Papugová a Papugové jsou v Bohumíně dodnes), kořeny jsou někde v okolí v obci, která se myslím jmenuje Stará ves (nebo Nová ves, už si nevzpomínám) a kdysi jsem trochu pátral po jejich rodu - byli to v 18. a 19. století většinou "domkaři", chudá vrstva. Otec rád vzpomínal na své dětství, protože v široce rozvětvené rodině se pohyboval úplně svobodně, mezi strýci a tetami, byl to benjamínek, tak ho všichni hýčkali. Mimochodem, jeho dobrý kamarád byl jistý spisovatel Lubomír Man, který napsal knížku pro děti (či spíše pro kluky na způsob Foglara) - jmenovala se Vysoký cíl. Je o klukovi, co běhá a vzorem byl Manovi právě můj otec (byl v mládí skvělý sprinter).

V Bohumíně (nebo v sousedním Záhřebu) jsou pochováni jeho rodiče. Ale to by bylo na dlouhé povídání, jeho maminka zemřela koncem války v sutinách baráku, kam padla bomba (nejsem si jist, ale byla tuším americká) a otec tehdy unikl smrti o vlásek, protože maminka ho poslala právě k příbuzným kvůli bombardování a řekla, že přijde hned za ním jen co dopeče buchty. Už je nedopekla. Otec o tom píše i ve svých Dopisech z vězení.

Buď jak buď, Bohumín vždy považoval za městečko svého dětství a mládí a měl k němu mnohem bližší vztah než k Ostravě, kde ovšem také žila část jeho rodiny, například bratr. Starší sestra Ilona (vdaná se jmenovala Škutová), která se o něj po smrti matky starala, však zůstala v Bohumíně žít do smrti.

Tož tak. Mimochodem, běžec je i Martin. O tom, jak běhá, napsal kdysi i zajímavou knihu, Žabí rok se jmenuje. Velmi sugestivně tam popisuje, jak se musí vyhýbat při svém běhu bratislavskými parky malým žabám, jež se tehdy přemnožily. To mi silně utkvělo v paměti.

Do Starého Bohumína jsem pak dojel městským autobusem, který cestou přejede po mostě dálnici D 1, která za chvíli skončí a pokračuje v Polsku. Píšu to sem jako takovou zajímavost – je to město rozdělené dálnicí, takže když chcete z jednoho do druhé, musíte po tom mostě přes dálnici.

Naměstí je také jiné.

Naměstí je také jiné.

Na pohlednici, kterou jsem stáhnul z internetu, je patrné, že byly doby, kdy sem jezdilo cosi jako tramvaj. Asi to nebyla šalina (Elektrische Linie), to by tam byly troleje, ale koleje jsou jasné. Tak to už tam nejezdí. Naměstí je také jiné: domy spíše polorozpadlé, ošuntělé, nepříliš vábné. Na některých primitivní nápisy Obchod alkoholu. A též polsky Sklep: Piwo – Alkohol, tedy to, co u nás můžeme Polákům nabídnout. Uprostřed náměstí stála májka a chlapi tam stavěli stánky, bohužel nevím, k jaké záležitosti. Pomník, který byl myslím určen původně někomu jinému, o čemž svědčí ten nečesky vypadající kříž a letopočet po straně 1914 – 1918, byl počeštěn štítkem se lvíčkem a opatřen třemi jmény, za nimiž může být nějaký osud, kdo už ví jaký...

Uprostřed náměstí stála májka.

Uprostřed náměstí stála májka.

Nejhezčí je ve Starém Bohumíně okolí bílého katolického kostela Narození Panny Marie. V zahradě stojí lidová socha sv. Josefa, jejího platónického manžela, a nová socha právě svatého Jana Pavla II. Pro jistotu je u ní cedule, že „socha je nekovová a pro sběratele kovu bezcenná“. Z čeho je, jsem nezkoumal, nejspíš ze sádry.

V zahradě stojí lidová socha sv. Josefa, jejího platónického manžela.

V zahradě stojí lidová socha sv. Josefa, jejího platónického manžela.

Byla sobota dopoledna na tom smutném náměstí nebylo nic, jen dva vietnamské krámy, které jsou u nás všude stejné a ve všech sedí takový malý asijský muž, kterému kváká nějaká počítačová hra, kterou hraje i během kasírování. Někdy žena, ta telefonuje přes skype do Saigonu, ale spíš muž. Mám pocit, že dřív byli takoví zdvořilejší, ale po letech si řekli, že to v Čechách stačí.

Most přes Odru a tedy Polsko je hned za rohem. Přešel jsem jej a byl jsem v Rzeci Pospolitej. To je vždy pěkná chvíle. Polsko tu ovšem začíná stejně, jako začínají hranice u nás, ovšem ve směru západním. Krámy a boudami s petrobarevnými hadry, s ručníky s divokými výjevy, botami pro hordu nájezdníků. Zboží čili towar šuntového charakteru prodávalo však na rozdíl od orientálního bazarů našich zdejší slovanské obyvatelstvo. Také jsem si tu nevšimnul žádných lehkých žen, jež jsou obvyklé u nás. Nepřičítal bych to však větší mravnosti obyvatelstva.

Most přes Odru a tedy Polsko je hned za rohem.

Most přes Odru a tedy Polsko je hned za rohem.

Šel jsem dlouhou ulicí s domy, které se mi zdály přece jen v trochu lepším stavu než na české straně: občas jsem viděl i cosi jako vilu. Nevkusu, různých těch sádrových zídek, balustrád, bizarních zahradních nesmyslů a vyložených kravin bylo ale spíš více, neboť Poláci jsou v něčem podnikavější a okázalejší, takže si domy hyzdí s větší vervou. Ale to sem píšu se sympatiemi k tomu bratrskému národu, na němž si všímám, jak se mu podobáme – v tom bordelářství – a v čem jsme přece jen jiní. Nejupravěnějším domem v polské obci je samozřejmě kostel a pak obchod s auty.

Hned za řekou stojí barokní zámek, kolem něj park.

Hned za řekou stojí barokní zámek, kolem něj park.

Ta první obec čili gmina se na polské straně jmenuje Chałupki, Němci jí říkali Annaberg. Hned za řekou stojí barokní zámek, kolem něj park. Zámek, o němž jsem si na ceduli přečetl, že patřil do roku 1936 Rothschildům (Solomon Mayer Rothschild ho koupil začátkem 19. století), je předělaný na hotel, rothschildovský znak s pěti šípy sevřenými v pěsti zdobil vchod. Těch opět šípů, to je pět zakladatelů rodu, který tak silně poznamenal zdejší kraj. Pojal jsem úmysl dát si v tom rothschildovském hnízdě polskou kávu, případně i polední bigos. Můj úmysl však narážel na fakt, že jsem neměl žádné zloté. Pokračoval jsem dál do gminy.

Budova byla, ani jsme se tomu nedivil, zavřená a zabedněná.

Budova byla, ani jsme se tomu nedivil, zavřená a zabedněná.

V kantoru jsem si vyměnil dvě stě korun, za něž jsem dostal něco přes dvacet zlotůvek. S těmi jsem ale došel nejdřív k nádraží, jehož červenocihelná budova nesla solidní pruský ráz. Budova byla, ani jsem se tomu nedivil, zavřená a zabedněná, ale zdálo se mi, že nějaké vlaky by tam přece jen mohly dosud jezdit. Znovu jsem oživil svůj plán proniknout trochu do Polska, dojet aspoň do Ratiboři, která je odsud asi třicet kilometrů. Vlak však jezdil jen jednou za čtyři hodiny, čekat bych musel dvě a půl.

Byla sobota dopoledna na tom smutném náměstí nebylo nic.

Byla sobota dopoledna na tom smutném náměstí nebylo nic.

Vracel jsem se k zámku s úmyslem utratit oněch dvacet zlotých za bigos a herbatu. Zámek byl však obsazen svatebčany... Vracel jsem se kolem stánků s polskými klobásami a salámy, jež si tam kupovali lidé, kteří mluvili češtinou slezsko-ostravského typu. Uvažoval jsem, že bych si jednu kolbasu na cestu koupil, ale pak jsem si to rozmyslel v naději, že těch dvacet zlotých se mi bude hodit příště. Přešel jsem zpět řeku a byl zase ve vlasti. U mlčenlivého Vietnamce, jenž nezvedl ani hlavu a jen nastavil ruku, jsem si koupil tatranku a za chvíli mě autobus vezl zpět do Nového Bohumína a na vlak do Karviné.

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

Socha je nekovová a pro sběratele kovu bezcenná.

Socha je nekovová a pro sběratele kovu bezcenná.

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz