21. července 2010 8:40 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Cesta k Bobří řece
aneb Hoši po letech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
31 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 31 | foto: Zbyněk Petráček, 1999
Přesně před jedenácti lety jsme s hochy podnikli výpravu do Foglarovy Sluneční zátoky k Bobří řece, tedy Sázavě. Netvrdím, že to byla událost historického významu, svou váhu však v našich životech měla a dosud má. S přibývajícími lety možná stále větší.


V sobotu jsme ji v redukované podobě a z části pozměněné sestavě zopakovali. Vůdcem byl tak jako před těmi lety Zbyněk Petráček, přidali se Jáchym Topol, editor a překladatel Ludva Bednář a filozof Zdeněk Vašíček. Náš průměrný věk se blížil spíše k tomu, v němž Jaroslav Foglar byl již na odpočinku a psal paměti. Oslovení "hoši", které jsme používali, znělo proto nepřipravenému uchu dosti nezvykle a skuteční hoši, které jsme potkávali cestou, nám s jistým úlekem a bázní uhýbali z cesty a v jejich očích se zračilo přesvědčení, že takhle oni nikdy vypadat nebudou. Jenže naše srdce však byla mladá, krok pevný a zrak jarý.

0023

Ona výprava sestávala především v sezení ve vlaku. Dojeli jsme do Světlé nad Sázavou, tam si dali na nádraží první kofolu a pak přestoupili na Posázavský pacifik. Nepřijel však žádný romantický vlak, jenž by dělal čest svému jménu, ale tato ošklivá krabice, která v člověku vyvolávala stesk a nechuť už před pětatřiceti lety, kdy se tyto krychle objevily na českých tratích. Já tu ale nebudu skuhrat na poměry, důvodů by bylo dost, nutno vlaku přiznat, že nás na své místo dovezl, i když jakmile jsem u počmárané boudy s nápisem Vilémovice vystoupili, pokazilo se cosi na motoru, takže vlak dál nejel, což zase způsobilo jistý problém, neboť Zdeněk Vašíček jel z jiného směru, od Čerčan, takže jeho vlak stál v Ledči nad Sázavou a musel čekat, že tento bude odvlečen do stanice a udělá místo tomu, který ho měl dovézt z druhé strany.

0037


Ve Vilémovicích jsme pak strávili asi dvě hodiny čekáním na našeho přítele Zdeňka, což tu však líčit nebudu. Slíbil jsme totiž Jáchymovi Topolovi, že mu nechám do sloupku historku se "stromem smrti", jedovatým tisem, který tu stojí v zahradě u malého zámečku a je prý nejstarším stromem ve střední Evropě, ba jak tvrdí cedule u něj, i v celé Evropě, což bude asi obojí pěkná blbost.

0056

Když jsem byli kompletní, začala skutečná výprava. Spočívala v sestoupení k řece Sázavě, překročení mostu a k dojití do Sluneční zátoky. K mostu se váže významná historka ze života Jaroslava Foglara. Seznámil nás s ní samozřejmě Zbyněk Petráček. Zde se totiž za okupace setkal Jaroslav Foglar s vojenskými četníky. Potíž byla v tom, že Foglar měl plný kufr zabíjačky, kterou si nesl o známého z Vilémovic. A to bylo tak říkajíc o hubu, možná by to řekl i Foglar. Jak to však zvládl Jestřáb? Zastavil se na mostě a s předstíraným klidem z něj plival do řeky. Hlídka přešla kolem něj. Jestřáb vzal kufr a šel dál.

0071


Po chvíli chůze podél břehu Sázavy jsme došli do Sluneční zátoky, což je taková louka ve tvaru podkovy, jež se skutečně výborně hodí k tomu, aby se tam utábořila nějaká tlupa. Foglar čili Jestřáb sem jezdil se svým oddílem, slavnou Dvojkou, od roku 1925 do roku 1945. Tak to stojí na šutru, který sem dovalili v ještě ze jeho života v roce 1997 a přitesali k němu měděnou plastiku s jeho profilem, nápisem a čímsi, co snad má být totem. V lednu 1999 zemřel, my jsme sem tedy poprvé dorazili poprvé pár měsíců po jeho smrti. Z toho prvního výletu sepsal reportáž tehdejší účastník Viktor Šlajchrt, k němuž často během naší nynější cesty zalétaly naše vzpomínky a pozdravy. On ji tehdy zavěsil na serveru Neviditelný pes, který již tehdy byl v provozu. Já ji tu zavěsím též a doplním fotografiemi, které tehdy pořídil Zbyněk Petráček.

23. 7. 1999 Hoši od Bobří řeky (reportáž z výletu)

Řada mých mladších kolegů neobyčejně uctívá Jaroslava Foglara a důvěrně o něm hovoří jako o Jestřábovi. Zčásti jde o generační záležitost, Foglar začal znovu vycházet, když už jsem na něj byl moc starý, ale stejně by mne asi neokouzlil. V onom iniciačním věku kolem dvanácti jsem hltal spíš literaturu faktu či cestopisy a pak jsem rovnýma nohama skočil do kalných vod vysoké literatury. Na Foglara jsem koukal jako Kvakin na Timura. Mladší kolegové jej jako chlapci četli v cynických letech normalizace, kdy foglarovský kult znamenal přimknout se se k osvědčeným mravním zásadám, nelhat, nekrást, ctít svobodnou soutěž talentů, šetřit přírodu a nebát se zdánlivé naivity, která sklízí výsměch. Nejmocnějším protivníkem hochů od Bobří řeky byl Švejk.

9

Poznámka JP: Toto je naše tehdejší podoba: zprava Zbyněk Petráček, Tomáš Kafka, Viktor Šlajchrt, Viktor Stoilov a já.


Minulý týden mne mladší kolega Zbyněk Petráček pozval na výlet do Sluneční zátoky na Sázavě, kde Jestřáb léta stanoval se svými chlapeckými oddíly. Uskutečnili jsme jej toto pondělí a úterý, zúčastnil se také překladatel Tomáš Kafka, nakladatel Viktor Stoilov a kritik Jiří Peňás (spisovatel Jáchym Topol, známý foglarovec, s nímž Zbyněk také počítal, se na cosi vymluvil a nejel). Po redakční poradě v Respektu jsme se odebrali na vlak a za necelé dvě hodiny se ocitli ve Světlé nad Sázavou. Zbyněk se nám cestou svěřil, s jakými rozpaky si den předtím znovu přečetl kultovní knihu o Bobří řece.

"On to je, hoši, tak trochu návod pro pederasta," stěžoval si. Svazek pak koloval a obzvlášť vydařené věty jsme si nahlas předčítali.

Ve Světlé nás čekalo překvapení. Cesta po červené značce, kterou jsme si zvolili k proniknutí do bájného kraje nevinných chlapeckých her, se oficiálně nazývá "Naučná stezka krajem Jaroslava Haška". Území, v němž se kdesi na maličké louce Jestřáb pokoušel pěstovat v srdcích hochů smysl pro čest, suverénně opanoval monumentální netvor českého humoru. Dovedu si představit záchvaty ďábelského smíchu, jaké by v něm četba foglarovek vyvolala. Nedalo se však nic dělat, a tak jsme v odpoledním úpalu vyrazili za Jestřábem po haškovské cestě. Brzy jsme došli k venkovskému hostinci a svlažili hrdla dobrým pivem. Hospodský nám vyprávěl, že tu posledních pár desítek let svého života vysedával Haškův kumpán Zdeněk Matěj Kuděj. I netvor sem prý ve 20. letech často zašel.

"A co Foglar?" zeptal se Zbyněk dychtivě.

"Ten se tu ani neukázal," odfrkl hostinský pohrdlivě.

Před Sluneční zátokou se nalézá přírodní rezervace Stvořidla. Prošli jsme romantický úsek, kam se prý Foglar s hochy chodíval rád koupat, jenže hned za ním se rozkládal velký kemp s hlučnou krčmou plnou přiopilých rekreantů a na březích řeky planul bezpočet táboráků.

"Takhle jsem si to tady nepředstavoval," zaúpěl Zbyněk.

"Jako by se sem přestěhovalo celé Jižní město," žasl Jiří. "I ty stany jsou rozmístěny podobně jako paneláky na sídlištích. I ty děti tady lítají stejně."

"To je opravdu silný zážitek. Musím si dát pivo," pravil Zbyněk.

Zašli jsme do přístřešku u výčepu a usedli k pobryndanému stolu, kde se v plechovce od pečenáčů vršily nedopalky zřejmě už od začátku sezóny.

"Inu, Haškův kraj. Tomu by se tady líbilo," prohlásil jsem.

Dál jsme pokračovali až po setmění za svitu měsíce. Asi po dvou kilometrech jsme našli u břehu Sázavy docela pěkné tábořiště. Rozdělali jsme oheň, vykoupali se v mělké řece a zalehli do spacáků. Chvíli jsme ještě znaveně vtipkovali na různá velice dospělá témata. Hoši od Bobří řeky si před spaním jistě vyprávěli úplně jiné příhody a taky určitě neupíjeli z láhve fernetu. Měnil bych s nimi? Představoval jsem si, jak bych s foglarovskou čestností a pravdomluvností čelil bolševikům. Haškovská lekce mi v tu chvíli připadla jaksi praktičtější

Do Sluneční zátoky jsme dorazili na druhý den. Ten prostor působil podivně magicky. Řeka tu kolem louky opisuje téměř pravidelnou půlkružnici, nad níž se zvedá souvislý a stejně vysoký pás zalesněných svahů. Ve středu předpokládané kružnice ční několikatunový kamenný obelisk s bronzovou deskou na Foglarovu počest. Zalezl jsem do stínu za pomník, otevřel krabičku camelek, kterou jsem si pro tuto slavnostní příležitost koupil, a ulizoval z láhve zbytek fernetu. Zbyněk na louce našel dva červenobílé praporky na signalizování a předváděl nám v plném slunci, že dosud nezapomněl praporkovou abecedu. Vypadal jako z Lhotákova obrazu.

31

Do toho náhle vstoupil štíhlý, opálený, asketický šedesátník v plavkách, kterého provázela mladá žena v bílých letních šatech. Možná to byla náhoda, možná na nás číhal, ale v každém případě začal podrobně vyprávět o Jestřábových táborech. Zdálo se, že o nich věděl víc, než Pekař o Žižkovi. Když tu byl téměř stoletý Foglar naposled, varoval prý několik stovek účastníků odhalení obelisku před kouřením a pitím alkoholu. Skryt za obeliskem, kouřil jsem a popíjel, poslouchal zanícenou řeč a pozoroval profil jeho mladistvé družky. Tvářila se nesmírně otráveně. Foglar o ženských věděl své a vstup do Sluneční zátoky jim přísně zakázal.


33

Ve vlaku nazpět do Prahy jsem si od Zbyňka na chvilku půjčil výtisk "Hochů od Bobří řeky". V okamžiku, kdy jejich dobrodružná výprava dorazí do Sluneční zátoky, pronese vůdce Rikitan pozoruhodnou myšlenku: mladé stromky, které v divočině dusí hnijící velikáni, je třeba vykácet.

"Ja, das ist ganz mein Leben," povzdechl jsem si německy nad tímto nezvyklým pojetím selekce. Znovu se mi vybavila nepřirozená geometrie Sluneční zátoky: živé ploty kolem koncentráku. Foglar zřejmě ducha 20. století vycítil stejně geniálně jako Hašek či Kafka, dospěl však ke zcela jiným závěrům.


0076

Poté, co jsem naši současnou skupinu u obelisku vyfotil, šli jsme si prohlédnout louku. Divil jsem se, že ji někdo neobsadil a nezřídil si tam třeba camp nebo ranč. Že by to bylo z úcty k jejím slavný a dávným nájemcům, se nám nechtělo věřit. Spíš je to záplavovém pásmu. Ale to za Foglara bylo jistě taky.

0079

Obhlíželi jsme řeku. Ta líně, téměř nehybně stála mezi travnatými břehy a vypadala jako dosti nechutná bílá káva, skoro by si do ní člověk nalámal rohlík. Chuť na koupání nás přešla, nohy tam strčil jen Ludva, který toho pak litoval, neboť tvrdil, že z toho chytil vyrážku. Drbal se celou zpáteční cestu.

0073

Hovor se stále stáčel k Jestřábovi, přičemž nejvíce k němu měl co říci Zbyněk a za ním hned Jáchym. Předháněli se, kdo z nich si pamatuje více bizarních detailů, třeba, kdo z oddílu měl jakou přezdívku nebo kam tehdy kdo šel a proč a koho u toho potkal. Já jsem k tomu měl málo co říct, mě Foglar začal zajímat až v pozdním věku spíše jako psychologická zvláštnost, ale s tím jsem tady nechtěl otravovat ani provokovat. Zatímco Jáchym je žrout veškerých možných knih, z nichž si pamatuje obrovské množství detailů bez větší hierarchie, Zbyňkův přístup je spíše systematický a fenomenologický, jestli chápete, co tím chci říct. Foglar je mu obrazem světa, systémem, v němž je možné najít nespočetně odkazů k fungování makro i mikrokosmu, je mu stálým zdrojem mravního poučení a příkladem hodným k následování. Jako relikvii přechovává jeho knihy, ty, do nichž se mu Mistr podepsal, nedá nikomu ani do ruky, ty nanejvýš tak ukáže jako v tomto případě.

0107

Cesta pak vedla po prašné vozovce stále podél Sázavy k Ledči nad Sázavou. V jednu chvíli Jáchym nasál vzduch a pravil, že je to tady cítit smrtí. Myslel jsem si, že je to jeho typická halucinační představa, ale pak jsem málem zakopl o krtčí mrtvolku. Působila něžně, do ruky ji však nikdo nevzal. Takové sklony u nás nečekejte.

0086

Blížili jsme se jako před jedenácti léty k Ledči. Tanuly mi na mysl vzpomínky na to, o čem jsme tehdy mluvili, přičemž jsem neměl pocit, že bychom učinili nějaký myšlenkový pokrok. Změnila se však podoba synagogy na kraji, která byla tehdy zpustlá, a nyní je opravená. Rozdíl byl patrný pouhým okem. Poznáte ho i vy?

38

0094

Hrad v Ledči vypadá z dálky lépe než zblízka. Na tom hradu je zajímavé třeba to, že tam začátkem 16. století spadl strop na ženu majitele hradu, jistou Žofku ze Sovince. V 19. století pak vyhořel, z čehož už se asi nevzpamatoval.

0110

Ledeč je městečko, které by mohlo být hezké, kdyby se tam o něj trochu lépe starali, ale to se opakuju. Náměstí je podlouhlé, je na něm Mariánský sloup i socha Jana Husa v pateticko-bílkovském stylu ale Bílek to není. Chvili jsme hledali hospodu pro další kofolu, jedna byla herna, druhá, která by se nám díky svému jménu (viz foto) velmi zamlouvala, byla zavřená, zalezli jsme tedy do třetí, kde bylo tak horko, že jsem nakonec našli čtvrtou u řeky.

0109

Hotel Sázava, kolem kterého jsme šel na hrad, je zavřený a vzpomíná na lepší, prvorepublikové časy. Takové hotely stojí snad v každém menším městě v Čechách a skoro bez výjimky jsou zavřené a pustnou. Ruka trhu

0111

Postupně jsme každý zvlášť vylezli na hrad. Bylo hrozně dusno, takže když se tam člověk vydrápal, připomínal mycí houbu. Vnitřek byl majestátně zpustlý, díky čemuž je hrad vyhledáván filmaři, když potřebují nějakou obzvlášť oprýskanou ruinu.

0143

Vešel jsem také do muzea, kde shromažďují různé zajímavé haraburdí.

0121

Pak jsem vylezl na věž a stejně jako před těmi jedenácti lety hledal a našel Haškovu Lipnici, která je vidět jako taková malá dětská kostka. Na fotografii by nebyla vidět vůbec, proto tady dám raději pohled na město.

0136

Potom už nám nezbývalo než se vydat na nádraží. Kníže Karel na nás pobaveně hleděl a pobafával.

0148

Ve vlaku se každý chlubil suvenýry. Jáchym si pořídil turistickou známku. Tvrdil, že Jaroslav Foglar má na ní rysy Franze Kafky. Neodporovali jsme mu.

0152


Tato fotografie se nemůže jmenovat jinak, než Kam pojedeme příště?

...Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré
a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic?
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí hlavy stromů.
Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech
a vůně pryskyřice tě omámí.
A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí
a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší..

0149

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz