8. září 2010 10:48 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Cesta k jezeru aneb Hajtla!!!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Olympijský stadion. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Olympijský stadion. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Moje asi už trochu nudné cyklovýlety po braniborském venkově nyní poněkud zpestřím vyjížďkou ke dvěma významným památkám nacistické éry, jichž Německo nabízí dost, neboť Němci už jsou takoví, že se činí v jakémkoli ohledu a v jakémkoli režimu.
Berlín.

Tak tedy jsem si jednoho srpnového dne z východu vyjel do západní části již dvacet let sjednoceného Berlína. Vystoupil jsem na stanici Stresow, ale byl jsem vyrovnaný a dobře naladěný, den byl hezký, trochu sice podmračený, ale především jsem měl volno, tak jsem se nestresoval.

Stresow.

Nebylo tam ale kromě jména nic zajímavého, narozdíl od Spandau – Spandavy, jež se má k Berlínu asi jako Zbraslav k Praze, je to městečko, které tam formálně patří, ale už je to přece trochu jiné. Je myslím dokonce starší než Berlín, který je dosti mladý, něco přes sedm a půl století. Návštěvou špandavské pevnosti tu unavovat nebudu, i když bych klidně mohl, například bych mohl poučit, že tam nebyl uvězněn Rudolf Hess, jak si hodně lidí myslí a pořád se ve Špandavě turisté na to ptají a místní to prý docela otravuje. Však také to asi ani nevědí, oni totiž tu věznici hned po Hessově smrti v roce 1987 zbořili, aby se jim tam neslézali náckové. Tak já jsme se o to taky nestaral.

Citadela Spandau.

Ze Špandavy to není daleko k olympijskému stadionu, který leží na západním okraji Berlína, od Braniborské brány je takových dvacet kilometrů. Já jsem tam jel z druhé strany, než 1. srpna 1936 jistý Hitler a nestál jsem ve voze Mercedes-Benz, nýbrž šlapal na své vélu, ale nakonec jsem oba stanuli na stejném místě, tady na Platz am Glockenturm čili před zvonicí, kterou od stadiónu dělí obrovská travnatá plocha Maifeldu čili Květnového pole, které tam nechal postavit na přehlídky a kam se vešlo čtvrtmiliónové stádo. A na rozdíl od něj, jsem já musel zaplatit vstupné, abych se na tu zvonici dostal a viděl to z výšky, protože on, když ve čtyři hodiny (já tam byl v poledne) křepce vystoupil z mercedesky, nejdřív přehlédl čestnou jednotku, která tam stála připravená a pak prošel tou branou a vešel na ono pole, kde stály nastoupení sportovci zúčastněných zemí, i naši, a on prošel v naprostém tichu pevným rychlým krokem následován mezinárodními olympijskými funkcionáři, kteří se mohli podělat snahou lézt mu do řiti, špalírem těch sportovců, kteří na něm mohli oči nechat a na některé nepochybně šly i mdloby, a to zdaleka nejen na Němce.

Olympijský stadion.

A pak ten zkurvysyn, bez kterého svět mohl vypadat úplně jinak a věřím, že přece jen líp, vyskákal na ochoz stadiónu, který je zapuštěn dvanáct metrů pod zem, takže z vnějšku vypadá menší než je ve skutečnosti, a v tu chvíli, když se objevil, začali všichni na tom stadionu řvát jak pominutí to jejich hajtla!!!!! A on šel kolem toho kotlíku na olympijský oheň, což byl vynález téhle náckovské olympiády, stejně jako běh z Řecka s ním, ale oheň tam ještě neplál, a pak sešel za stálého řevu hajtlááááá! a Wagnerových fanfár dolů na plochu a nakonec došel k svému sedadlu, načež orchestr spustil Deutschland über alles a pak náckovskou Horst Wessel Lied. Pak znovu řvaní. (Tak to líčí historická literatura, třeba Berlínské hry. Olympijský sen ukradený Hitlerem od Guy Walterse.)

Stadion, kde hraje normálně Hertha BSC.

Když jsem tam byl já, bylo ticho, začalo jemně mžít, ale bylo teplo. Koupil jsem si tedy ten lístek, prohlídl si výstavu a vyjel výtahem na věž a díval se na stadion, který už vypadá dosti jinak než před těmi lety, je nepochybně krásný a příjemný a přátelský. Už je to dávno odkouzlené místo, mši tam sloužil i papež, a to náckovské, co tam zbylo, je už spíš dekorací, takovou kunsthistorickou zajímavostí, na kterou člověk s jistým perverzním zájmem dívá, ale bez pohoršení, no ano, zůstaly tu stát ty nacistické sochy, nazí svalovci se zataženými zadky...

Svalovci se zataženými zadky.

...a těžkými pytli v popředí, nadlidé, které vytesal Arno Breker nebo Joseph Thorak a další; zůstala tu ta zvonice, jejíž součástí je pietní místnost Langemarckhalle pojmenovaná po vesnici v Belgii, kde svedly litou bitvu německé dobrovolnické oddíly za 1. světové války, a ta hala vypadá skutečně jak krematorium pro Niebelungy; ale to už je všechno jen atrakce a muzeum, pečlivě zakonzervované kuriózum, opatřené vysvětlivkami a instrukcemi, jak tomu rozumět.

Nazí svalovci se zataženými zadky.
 

Koupil jsem si další vstupenku a vešel na stadion, kde hraje normálně Hertha BSC. A říkal jsem si, že bych sem na ni možná i chodil. Možná ale, že takhle to vypadá ještě lépe. Pode mnou byla dráha, kde tehdy běžel své nejslavnější závody života Jesse Owens, po kterém je teď pojmenována alej podél stadionu, a z lóže ho sledoval ten sráč a i na filmu, který tu jako posedlá točila ta příští nesmrtelná babice Riefenstahlová, je vidět, jak se ten zmrd šklebí, že der Neger vyhrál a tak radši ta stvůra hned potom zmizela, aby nemusela podčlověku gratulovat, i když jsou i jiné verze, že totiž Hitler po prvním dnu negratuloval nikomu, neboť to neodpovídalo protokolu, ale stejně... Ale stejně jsem pocítil radost a zadostiučinění z toho dávného děje, z toho asi nejdůležitějšího atletického závodu v dějinách.

Stadion, kde hraje normálně Hertha BSC.

Mezitím se udělalo opět hezky a já si uvědomil, že přece tady musí být také koupaliště tedy olympijský bazén, Schwimmstadion, který znám právě z filmu Leni Riefenstahlové. A skutečně, je hned kousek za stadionem, a za chvíli jsem tam už stál, v plavkách střihu trenkového, ba jsem i plaval v té vodě, jež se modře odrážela od šedého betonu zajímavě konstruovaného bazénu. Plaval jsem rozvážně a zcela neolympijsky.

Schwimmstadion.
 

V tom jsem si uvědomil, že vidím něco, co opět znám dobře z toho filmu o olympiádě, že to je vlastně můstek velmi slavný a do dějin kinematografie zapsaný, protože na něm ta čúza Leni prováděla různé technické kameramanské pokusy, aby ta těla padající ve výkrutech či střemhlav do vody natočila v originální úhlech a pohledech a že se od té doby všichni filmoví formalisté z toho můžou podělat, jak to bylo tehdy novátorské a avantgardní, což asi bylo. Teď po té věži lozila pubertální mládež, zastoupena byla i turecká menšina, a s výkřiky a jásotem skákali do vody, přičemž někteří prováděli i dosti akrobatické kusy. Pojal jsem touhu skočit též. Chvíli jsem sbíral odvahu a pak vyrazil. Zařadil jsem se mezi mládež do fronty a s mírně sevřeným hrdlem vystoupal na druhou platformu věže. V jistou chvíli jsem se chtěl otočit a vzdát to. Ale mládež mi udělala volno, dokonce mě jeden chlapec pustil zdvořile před sebe, asi ho zajímalo, co ten plešatý a zavalitý chlap chce provést. Nešlo se již vrátit. Udělal jsem pár kroku k hraně rampy, pohlédl dolů do té hlubiny – a zatočila se mi hlava, i žaludek šel vzhůru. Bylo to sice jen pár metrů, ale zdálo se mi to, že stojím ba střeše věžáku. Panebože, do čeho jsem se to pustil? Ještě, že nikdo neví, že jsem Čech. Ale právě proto jsem po se po chvíli zaváhání usebral, nedechl se, zavřel oči... a hupsnul tam. Sletěl jsem jak balík po nohách do vody, zdálo se mi, že padám neskutečně dlouho, ale už jsem byl s velkým rachotem pod vodou a jako by omámen vyplouval na hladinu. Ufff. To by Leni koukala, to by se kamera zavařila. Triumfálně jsem vylézal z bazénu. Cítil jsem se zcela pochroumaný, dolámaný a intenzivní bolest jsem cítil na místech, která tu nebudu popisovat. Ale byl jsem na svůj kousek hrdý. Čech slavně zvítězil ve vodním chřtánu bestie. Riefenstahlka byla pokořena.

Schwimmstadion.

Pokračoval jsem v cestě. Kousek od stadionu se nalézá jedna z Le Corbusiérových velkokrabic na bydlení, blok Unité d´Habitation, který tady, na hranicích britského a francouzské sektoru, ale už v tom francouzském (olympijský stadion patřil Britům) byl postaven v první polovině padesátých let. Vejde se do něj asi jeden a půl tisíce obyvatel, město na stojato, cité radieuse, jak tomu Le říkal. Opravoval se. Beton asi moc nevydrží. Nejhezčí mi na něm připadají ty barevné balkóny. Jinak by to bylo hotové peklo.

Blok Unité d´Habitation.

Jel jsem pak na kole hlubokým lesem grunwaldským, jenž je zvlněný, samý hup a hop jak tu písčitou půdu tady ztvárnily ledovce a tok řeky Havel, jež se tady do široka rozlévá, takže nevíte, jestli jde o jezero nebo o ten Havel. Česky se ta řeka jmenuje Havola, ale já jsem si ji pro sebe nazval Václav. Němci vyslovují háfl, tak ovšem říkají i Havlovi, domnívajíce se možná, že má jméno po této řece. Nevím, jestli k ní má pan Václav nějaký vztah, ale bylo by pěkné, kdyby měl. Je to ostatně pěkná řeka, vlévá se do Labe na západ od Berlína, kousek od Tangermünde, kde to měl rád zase Karel IV. a na stará kolena se tam dokonce chtěl odstěhovat. To bych ale zabíhal, třeba se k tomu dostanu někdy příště.

Řeka Havola.
 

Nedalo mi to a sjel jsem se podívat ke břehu. Právě vylezli z vody místní otužile založení obyvatelé i s domácím zvířectvem. Vztah Němců k zvířatům je pověstný. Já si po zbytek dne broukal píseň Alle meine Enten schwimen auf dem See, schwimen auf dem See, Köpfchem in das Wasser, Schwänzchen in die Hoh... Je to moc pěkná písnička.

Místní otužilci.

Blížil jsem do Wannsee. Wannsee, to je něco jako naše, já nevím? Černošice? Jevany? Asi ne. To myslím u nás není, protože ani ta buržuasie nebyla nikdy tak velkoburžuasní jako tady. Prostě je to velmi luxusní čtvrť na břehu jezera, k němuž se od konce 19. století stahovali, ti co si mohli dovolit postavit velmi luxusní vily, tedy průmyslníci, bankéři, kapitalisté, plutokrati a vykořisťovatelé. Mezi nimi byli početně zastoupeni i Židé, jak by ne. Po příchodu nacistů jim ty vily vzali a nastěhovali se do nich esa režimu, bydlel tady Goebbels, Albert Speer, Hitlerův doktor Morell a další kreatury. Tu strašnou proslulost získalo Wannsee vlastně taky díky vile.

Wannsee.

Nachází se v ulici Am Grossen Wannsee, vedou k ní cedule a vlastně by to do ní nikdo neřekl, typická kosmopolitní vila. Je z ní nádherný výhled na jezero, kolem krásná zahrada, jak to u vil bývá. Určitě to oceňovala i ta velká svině Heydrich, který sem svolal na na 20. ledna 1942 své hosty, ty žertující a prý v dobré náladě se nacházející menší svině, které se tu, prý v dobrém rozmaru, za pokuřování doutníků a popíjení brandy, dozvěděli, jaké velké úkoly na ně čekají. Konečné řešení židovské otázky – Endlösung der Judenfrage. Věc, která ovšem už byla v plném proudu. Tady dostala jméno, eufemismus.

Vila ve Wannsee.

Jak čtu v knize Marka Rosemana Setkání ve vile u jezera, tak toho 20. ledna sněžilo a vládlo pravé zimní počasí. Jistě měli zatopeno v tomto krbu a občas si sem třeba přišla nějaká ta svině nahřát nacistickou prdel, i když vila, která patřila Heydrichově SD – Sicherheitsdienst, bezpečnostní službě SS, byla vybavena ústředním topením a byla jak jen si lze představit útulná. Svině Heydrich hodinu a půl mluvil, pak ty menší svině chvíli diskutovali, mezi nimi Adolf Eichmann, ale už vlastně nebylo o čem, všechno byl dohodnuto, možná, že ani slovo vražda a zabití tam nepadalo, o tom se historici dosud, přou, to bylo nahrazeno tou slavnou formulací evakuace na Východ a zvláštní zacházení. Pak tam ty svině ještě chvíli postávali, zase doutník a brandy, byli to většinou mladíci, jen málokomu bylo přes čtyřicet, většinou právníci, slušné kariéry před nimi. Možná, že to nebyli ani v pravém slova smyslu antisemiti. Prostě jen dostali úkol, který pak měli cio nejlépe a nejsvědomitěji vyplnit.

Krb ve vile ve Wannsee.

Tady jsem žádné vstupné platit nemusel. Prohlédl jsem si muzeum největšího zločinu, kterého se Němci dopustili, bylo samozřejmě uděláno s německou důkladností a precizností. Chvílemi jsem pohledy na fotografie všech těch hrůz nemohl unést a uklidňoval si oči pohledem na krásné jezero pod vilou. Sešel jsem pak k němu a vydal se hledat Kleistův hrob, O tom jsem tu však už před třemi týdny psal. Pak začalo pršet.

Krásné jezero pod vilou.
  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz