To se ovšem dá říci o každém větším, globálním tématu, nejen o letitých představách pana Chomského. Česká republika opravdu není za našich časů pupkem světa, což má ale i své výhody. Navíc je přirozené, že o věcech se debatuje tehdy, když je k tomu nějaký podnět, někdo téma otevře a tudíž to jiným nedá – a vysloví se.
Tak se to stalo i u nás. Berme to jako projev svobody, která nebyla v této zemi v minulém století zdaleka samozřejmou věcí. Jenže na to se zapomíná, což je ovšem přirozené, když svobodu si uvědomují nejsilněji ti, kteří zažili, co to znamená žít bez ní. A svobodu navíc potřebuje jen ten, který ji potřebuje. Což je tautologie, kterou formuloval jeden český spisovatel v knize, na niž jsem během causy Chomsky vícekrát myslel.
ČTĚTE VÍCE |
Ta kniha se jmenuje Příběh inženýra lidských duší a napsal ji samozřejmě Josef Škvorecký. Jejím centrálním námětem je právě svoboda, respektive nemožnost (či základní obtížnost) zkušenost nesvobody zprostředkovat do prostředí, v němž je tak samozřejmá, že přestává být vnímána jako hodnota. Zestárlý profesor Smiřický se na svých seminářích v severomerickém kampusu neustále setkává s nemožností, jak těm mladým, nevinným – a také naivním - lidem ze svobodné společnosti vůbec vysvětlit obsah onoho pojmu. Oni tomu nerozumí, nechápou, o co tomu reakcionáři jde, dokonale se s ním míjejí. Nevážit si vlastní svobody, ba tou svou – v jejich případě – americkou pohrdat, je jakási daň za její reálnou samozřejmost. Je to zaslepenost, ale nějakým způsobem samozřejmá.
Myslím, že Josef Škvorecký by souhlasil, že se hluboce týká jeho kolegy Noama Chomského a jeho obdivovatelů. Už i těch českých.
