16. listopadu 2011 18:38 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Chvála koz
peloponéských aneb Moře!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
vzpomínky mé se vrací do kraje pod věčně modrým nebem, do svaté Hellady. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy vzpomínky mé se vrací do kraje pod věčně modrým nebem, do svaté Hellady. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Zatímco nad českým lavorem leží už mnoho dní poklice šedého hnusu, vzpomínky mé se vrací do kraje pod věčně modrým nebem, do svaté Hellady.

Tam slunce na své pouti zasílá své blahodárné i neúprosné paprsky na rozeklaná skaliska, jež táhnou se v nekonečných zástupech, jak poutníci by vzdali čest bohům olympským. Tam jen pár vyhublých koz sem tam naruší mekotem či bobky svými nehybnou strnulost a velebnost, jež tu vládne od věků. Tam vydá se smrtelník jen rozumu zbavený, neb vyzývat pány a vládce těchto koutů jest pošetilost a troufalost, jež bývá často krutě ztrestána.

Jež bývá často krutě ztrestána.


Ano, v tomto díle se po jistém váhání vrátím ještě ke svým řeckým zápiskům a doplním je vylíčením dobrodružné pěší cesty, kterou jsem podnikl v domnění, že půjde jen o takovou kratší nenáročnou procházku. Mýlil jsem se, přesto ji doporučuji, kdybyste třeba měli někdy čas a chuť a byli zrovna poblíž.

Doplním je vylíčením dobrodružné pěší cesty, kterou jsem podnikl v domnění, že půjde jen o takovou kratší procházku.

Tak tedy v touze vidět něco jiného než jen mořské pobřeží, odjel jsem do vnitrozemí Peloponésu, do malého města Kalavryta. To je místo pro řecké dějiny významné a každým Řekem uctívané, neboť k tomu mají dva velké vlastenecké důvody. Nedaleko odsud se totiž nachází klášter Agia Lavra, v němž na samém začátku protitureckých válek za nezávislost, v březnu 1821, patriarcha Germanos z Patry vztyčil - či snad s ní zamával nebo ji zapích na kopec –  řeckou vlajku. Ta se však nepodobala ještě té nynější, nýbrž šlo o velmi bohatě a složitě vyšívanou liturgickou textilii s mnoha náboženskými výjevy, které by se velmi složitě obkreslovaly. Já ji v tom klášteře viděl, mají ji tam vystavenou ve skleněné vitríně, Řekové se k ní blíží s úctou a pokorou, jak k svaté relikvii, přičemž si, možná stejně, jako před těmi stoosmdesáti lety mumlají Ελευθερία ή θάνατος, tedy Eleftheria i thanatos, Svobodu, nebo smrt což zní ovšem nyní přece jen trochu jinak. Ale do tohoto líčení nebudu vtáhovat politiku ani cípkem.

odjel jsem do vnitrozemí Peloponésu, do malého města Kalavryta.


Tím druhým důvodem národní úcty je mučednictví tohoto města, neboť zde provedli okupanti jednu ze svých nejhorších řezničen v Řecku: v prosinci 1943 tu nacisté povraždili na čtrnáct set mužů, starců a chlapců. Mělo jít o odvetu za osmdesesát příslušníku wermachtu, které předtím zajali a posléze postříleli partyzáni. Němci se pomstili na obyvatelstvu, jež přitom hodnoty většinově komunistické organizace ELAS příliš nesdílelo, bylo bohabojné a konzervativní, byť samozřejmě německou okupaci se cítilo uraženo a poníženo do hloubky své hrdosti. Třináctého prosince 1943 německé komando obklíčilo městečko, obyvatelstvo se nejprve muselo shromáždit v kostele, muži pak byli odděleni a odvedeni do skal dva kilometry za obec a tam povražděni. Ženy měly být upáleny v kostele, z něhož se jim však za pomoci jednoho rakouského vojáka podařilo dostat. Brzy pak objevily hromadný hrob se svými muži.

Brzy pak objevily hromadný hrob se svými muži.

Na tom místě je dnes působivý památník. Ve městě, jež jsou vlastně řeckými Lidicemi, je pak dobře zařízené a neodbyté muzeum. Ztráty Řecka za druhé světové války a během okupace, na níž se vedle Němců podíleli Italové, Bulhaři a svůj podíl mají i domácí kolaboranti, byly kolem tří set tisíc. Německým „odvetným“ masakrovacím akcím padlo za oběť kolem třiceti tisíc lidí. Velká část z oněch tří set tisíc jde ovšem na vrub občanské válce Řeků proti Řekům, jež se, podobně jako v Jugoslávii, vedla paralelně s bojem proti cizákům a s krutostí, která jej možná ještě převyšovala. Skončila až v roce 1949 porážkou komunistů, kteří by z Řecka udělali něco na způsob Bulharska v lepším nebo Albánie v horším případě. Takto Řecko, s mohutnou i také ozbrojenou pomocí Západu (zvláště Winston Churchill se v tom angažoval), doklopýtalo mnohem dříve než my k relativně slušnému životu v nijak sice příkladné, ale fungující demokracii a nakonec i k tomu Euru, jež by, v případě vítězství komunistů, nemělo ani náhodou, čímž by samozřejmě mnoho věcí bylo nyní jednodušších. Taková je dialektika.

Ztráty Řecka za druhé světové války a během okupace, na níž se vedle Němců podíleli Italové, Bulhaři a svůj podíl mají i domácí kolaboranti, byly kolem tří set tisíc.


Ovšem naivní úvahy neměly být tématem tohoto líčení. Měl jím být nervydrásající popis životu nebezpečné cesty, na kterou jsem se neohroženě vydal jednoho krásného letně podzimního dne. Ona cesta vlastně nebyla ani cestou. Byly to kolejnice. Pravda je taková, že jsem se vydal po kolejích. Nikdy v životě jsem tak dlouho po kolejích nešel a nikdy v životě jsem po nich neprošel tolika riskantními a hrůzu nahánějícími úseky.

Ona cesta vlastně nebyla ani cestou. Byly to kolejnice.

Zatímco na zbytku Peloponésu byly železniční tratě zrušeny, z oné Kalavryty jezdí čtyřikrát denně malý, úzkorozchodný vláček směrem k pobřeží, do města Diakopto, jež je vzdálené asi třicet kilometrů. Je to především turistická atrakce, neboť vlak se po většinu cesty šine po jedné straně úzkého kaňonu, jež tam vymlela horská říčka Vouraikos. Pohledy způsobují závrať, jež je však z bezpečí vlaku příjemná. Koleje tam kdysi, už na konci 19. století, nechali položit italští inženýři a od té doby to spravují řecké dráhy. Já bych řekl, že dobře, neboť můj život v jistou chvíli závisel na tom, zda dodržují jízdní řád. 

Pohledy způsobují závrať, jež je však z bezpečí vlaku příjemná.

Ještě předtím tu však musím krátce ocenit druhý klášter, jenž jsem na Peloponésu navštívil. Mega Spileon čili Velká jeskyně se nachází asi deset kilometrů od Kalavryty a dostanete se tam právě tím úzkorozchodným vlakem. Vypíná se asi dvě stě metrů nad nádražím, takže je k němu nutné vyšplhat po kamenitých kozích stezkách. (Méně nápadití cestovatelé a především domácí poutníci jezdí k němu auty či autobusy a používají silnice.  Při té příležitosti tu poznamenám, že zatímco na antických památkách jednoznačně převládají cizinci a Řeka tam spatří člověk spíše jen jako personál, domácím obyvatelstvem jsou hojně navštěvovány památky z éry křesťanské, tedy především kláštery, ty jsou totiž jejich pravým kulturním a národním dědictvím, k němuž cítí vřelý vztah. Vždyť ani onen boj proti turecké nadvládě nebyl veden ve jménu Dia či Apollóna nebo spartského Leónida a athénského Perikla, jak by si filheléni představovali, ale ve jménu ortoxních svatých a nejmilovanější Bohorodičky.)

Had podobný lochnesce se tam svíjí po zásahu..


Klášter, který v prosinci 1943 vypálili Němci, zdálky připomíná reproduktor rozhlasu po drátě, který je přilepený k obrovskému skalnímu masivu. To je poválečná novostavba, která nejspíše slouží jako cely pro mnichy, vlastní klášter se nachází v komplexu skalních chrámů, z nichž nejcennější je ve skále vyvrtaná jeskyně, v níž před příchodem křesťanstva sídlil hnusný drak či had nebo jiná potvora, možná podobná onomu Pythonovi v Delfách (viz příslušný fotoblog). Plaz, symbolizující zajisté pohanství, byl ve čtvrtém století pokořen mnichy, kteří obludě ukázali obraz Panny Marie, jenž prý vymaloval sám evangelista Lukáš, načež had bolestivě zasyčel, splaskl a zůstala z něj jen slupka. Výjev je znázorněn v oné jeskyni, přičemž had podobný lochnesce se tam svíjí po zásahu laserového paprsku, jenž vychází ze zázračného obrazu.

Z dálky připomíná reproduktor rozhlasu po drátě, který je přilepený k obrovskému skalnímu masivu.


Posílen na duchu návštěvou kláštera, občerstven spánkem ve skromném, ale čistém penzionu na nádraží a rovněž dostatečně najezen v staniční restauraci, vydal jsem se druhý den na pochod po pražcích. Následkem zřejmě špatného pochopení v místním průvodci jsem se domníval, že cesta pro pěší bude vésti paralelně s kolejemi. V tom jsem se zmýlil. Příštích patnáct kilometrů jsem šel pouze po kolejích.

Vydal jsem se druhý den na pochod po pražcích.


Výhodou bylo, že cesta stále klesala. V jistých úsecích se vlak musel zaháknout a stal se tzv. zubačkovým. Z toho je patrné, že šlo o horskou železnici.

Výhodou bylo, že cesta stále klesala.

Další předností bylo, že člověk po této cestě nemůže zabloudit. To je velká výhoda chůze po kolejích, že pokud neuděláte chybu, někam dojdete. Tou chybou může být přehlédnutí projíždějícího vlaku. Já jsme si toho, který jel proti mně, naštěstí všimnul.

To je velká výhoda chůze po kolejích, že pokud neuděláte chybu, někam dojdete.


Nevýhodou chůze po kolejích naproti tomu je, že cesta je poněkud únavná a pokud nechcete zakopnout, musíte se napojit na rytmus pražců, což se zhruba po hodině takové mechanické chůze stává dosti oblbujícím, takže hrozí, že při nepatrném vychýlení zakopnete a přerazíte si o ty pražce nos.

Větší potíž však spočívala v tom, že koleje vedly velmi často jen po úzkém náspu, z nějž nebylo kam, v případě projíždějícího vlaku uhnout. Na jedné straně čnělo skalisko, z druhé se otevírala propast.

Na jedné straně čnělo skalisko, z druhé se otevírala propast.


Duchapřítomně jsem si opsal jízdní řád, takže jsem zhruba věděl, kdy se mi za zády vynoří vlak jedoucí z Kalavryty, a tušil jsem též, že za nedlouho bych se měl střetnout s vlakem, který jede směrem opačným.

Duchapřítomně jsem si opsal jízdní řád.


Tento problém jsem usilovně řešil ve chvíli, kdy jsem stanul před tunelem a bylo jasné, že do něj budu muset dříve či později vlézti. Podle mých propočtů by vlak měl jet zhruba za dvacet minut, což by mohla být doba vhodná proto, abych stačil tunelem projít. Vešel jsem do tunelu, rozsvítil jsem zapalovač  a po takových dvaceti metrech jsem měl pocit, že slyším jakési hučení. Vyděsil jsme se z představy, že řecký strojvedoucí má laxní vztah k jízdnímu řádu nebo jsme to spatně propočítal. Rychle jsem se otočil a pelášil z tunelu na světlo. Tam jsem vyčkal do příjezdu vlaku. Jel spolehlivě a už z dálky usilovně troubil.

Vešel jsem do tunelu.

Nyní jsem do tunelu vstoupil s větším klidem, byť úzkost mne zcela neopouštěla. Tunel měřil asi padesát metrů, což není moc, avšak klonil se do strany, takže na chvíli v něm zavládla úplná tma. Já však srdnatě si svítil zapalovačem plaše tím netopýry a přidal jsem do kroku, takže za chvíli opět jsem stanul pod sluncem Hellady.

Já však srdnatě si svítil zapalovačem.


To však ještě neznamenalo konec nebezpečenství. O nic méně hrozivé jevilo se překonávání mostů, které se co chvíli klenuly na dravými vodami řeky Vouraikos. Podél kolejnice táhnoucí se ve středu těchto můstků vedl jen dosti pochybný chodníček pro pěší, který byl složen ze železných plátů, mezi nimiž však byly takové mezery, že by jimi i statný muž jako já klidně prolétnouti mohl. Vstupoval jsem na ony mosty vždy se zavřenýma očima, pevně se držel zábradlí a jen intuitivně jsem našlapoval očekávaje, že co chvíli propadnu. 

Vstupoval jsem na ony mosty vždy se zavřenýma očima.

Když jsem občas otevřel oči a pohlédl dolů, měl jsem pocit, že ony kameny nejsou kameny, nýbrž vybělené kosti dávných Achájů, kteří zde svedli boje s hordami Dórů tlačícími se ze severu. Představil jsem si, jak i já budu tisíce let ležet vedle nich, až se zřítím jim v ústrety. To mi dávalo jistou útěchu a nadhled.

Ony kameny nejsou kameny, nýbrž vybělené kosti dávných Achájů.

Věděl jsem sice, že zvolání ΔΕΜΟΣ, ΒΟΗΘΕΙΑ!!! čili Lidé, pomoc! by bylo možné v kritické chvíli též použít, ale nikde nebylo ani živé duše, ba dokonce i ty kozy, jež hopsají i po zdánlivě zcela nepřístupných úbočinách, se vytratily.

Dalo by se říci, že jsem i chvílemi litoval, že jsem se na tuto cestu dal. Pokud jsem si zprvu představoval, že z toho sepíši třeba pěkný článek do tohoto útvaru, tak v těchto chvílích jsem již na to vůbec nemyslel. Hlavně jsem  toužil vyváznout živý a celý.

Hlavně jsem toužil vyváznout živý a celý.


Krajina, kterou jsem šel, byla však nepochybně překrásná. Jižní hory v sobě nemají tu melancholii hor našich nebo severních a nebo přísnou a chladnou strohost alpských masívů. Vypadají jaksi surrealisticky, jako obrazy Maxe Ernsta nebo třeba Františky Muziky, jejich povrch je drsný a krabatý, vyrytý a drúzovitý, sporá vegetace z nich činí něco hladového a smrti blízkého. Smiřoval jsem se s tím.

Vypadají jaksi surrealisticky, jako obrazy Maxe Ernsta nebo třeba Františky Muziky.

V nejkritičtějším okamžiku však svitla naděje. První znakem lidské přítomnosti byly právě ony kozí chlívky, které Řekové staví dovedně z jakéhokoli materiálu, přičemž schopnost navršit na sebe cokoli a učinit to jaksi stabilním a pro kozu v hodným, je nepřekonatelná. Když jsem pak spatřil první skutečné a živoucí kozí stádo, a pak ho i ucítil, mé srdce poskočilo radostí.

Prvním znakem lidské přítomnosti byly právě ony kozí chlívky.


Netrvalo dlouho a já mohl po vzoru starých Argonautů zvolat Θάλασσα!  Θάλασσα!  neboť moře bylo skutečně již na dosah. V něm jsem za chvíli smyl prach z beder svých a vykročil vstříc novým dobrodružstvím.

Moře! Moře!




  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.