19. srpna 2010 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Děs v lese oderském
aneb Braniborské kolo I.

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Frankfurt nad Odrou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Frankfurt nad Odrou. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Člověk míní, ale Deutsche Bahn mění. Můj úmysl vypravit se se svým velocipédem vlakem na sever od Berlína a pak pokračovat k Müritzkých jezerům se pět minut před odjezdem zhroutil, když hlas na hypermoderním Hlavním nádraží oznámil, že vlaky z Berlína severním ani jižním směrem nejedou v důsledku jakési komplexní poruchy. A že se cestujícím omlouvají a budou je informovat.

Zbývaly tedy směry dva, hodil jsem si jednoeurovkou, padla říšská orlice, to mi evokovalo Drang nach Osten, jel jsem na východ.

Hodil jsem si jednoeurovkou a jel na východ.

Za hodinu jsem už stál na nádraží ve Frankfurtu nad Odrou a čekal, zda se dostaví nějaká evokace, nějaký signál v paměti. Sem jsem přijel kdysi dávno, panebože, před dvaadvaceti lety, když jsem cestoval s podvratnými úmysly do Polska a hranice přes východní Německo byly přece jen propustnější. Zatímco u nás jste musel mít do Polska pozvání, východoněmeckým celníkům stačilo většinou ukázat pas, mávli rukou a nechali vás jít. Tedy většinou. Pamatuju si, že jsem sem přijel v noci z Drážďan, měl jsem naplánováno, že tu někde v parku přespím a pak ráno přejdu pěšky most přes Odru do Slubice, chytím stopa a když to dobře půjde, jsem večer v Gdaňsku. To jsem taky udělal, přespal jsem hned před nádražím pod stromem, pak vstal, prošel městem, přešel most, celníci si vzali můj pas, chvíli do něj hleděli, mně se zatajil dech, vrátili mi ho - a byl jsem v Polsku, což na mě tehdy, v tom roce 1988, působilo jako když přijdete do země króla Miroslawa. Nic víc si z té doby a z toho města nepamatuju: měl jsem sice fotoaparát, ale asi mě ani nenapadlo plýtvat film na nějaké dederonské město. Prostě, všechno se mi vymazalo z paměti a já teď čekal, jestli se v ní něco nerozsvítí.

Nádraží.

Vlastně jednu jedinou věc si vybavuju: zaprášenou vitrínu u nádraží s jakýmisi předměty, obrázky a články odkazujícími k tomu, že se tu roku 1777 narodil Heinrich von Kleist, což jak každý ví, je asi největší dramatik zrozený z německé krve (Rozbitý džbán a Katynka z Heilbronnu, občas se to hraje i u nás, v Německu pořád). Tak jsem si možná už tehdy, jako dvaadvacetiletý mudrc říkal, že NDR má aspoň něco, když se jim Goethe narodil sice taky ve Frankfurtu, ale dosti jiném, nad Mohanem, a Schiller v Marbachu někde ve Švábsku. No ale mně to tu nyní hrálo do noty ještě v jedné věci. Během čtyřiadvaceti hodin jsem byl přítomen na počáteční a konečné stanici Kleistova života, protože den předtím jsem dojel ke Kleistovu hrobu v lesíku u berlínského Wannsee, kde se se svou milenkou Henriettou Vogelovou společně rozhodli skoncovat se světem, což se stalo 21. listopadu 1811: Kleist nejdřív zastřelil ji, pak sebe, oba napsali dopisy na rozloučenou. K těm dvěma skromným náhrobků jsem dojel v podvečer, už se smrákalo, sedl chvíli na lavici před nimi a myslel na Hrabala, který se sem prý nechal dovézt, když tady v blízkém Literárním kolokviu (o tom, a o Wansee bych rád napsal v dalším Fotoblogu) měl v 90. letech, pár let před smrtí čtení, a já si říkal, co asi ho na německém romantikovi tak přitahovalo, že chtěl mermomocí vidět jeho hrob. A teprve tady mi to došlo, no co asi?: sebevražda!

Kleistův hrob ve Wannsee.

Tak jsem se druhý den šel podívat do muzea v Kleistově rodném městě na jeho posmrtnou masku, jejíž autenticita je však sporná, jak stálo na cedulce vedle.

Kleistova posmrtná maska v muzeu.

To Kleistovo muzeum také není autentický Kleistův rodný dům. Ten se nezachoval, jako devadesát procent toho města, která bylo srovnáno se zemí během dubna 1945. Před pětašedesáti lety se tudy převalila jedna z nejmohutnějších a nejničivějších válečných vln snad vůbec v dějinách. Rusové (asi by se mělo napsat všechny ty národy, ale veleli Rusové: Žukov i Koněv byli Rusové) s nesmírným nasráním, odhodláním, brutalitou, neúprosností, lačností i do jisté míry oprávněnou krvežíznivostí, hecovanou telefonáty z Kremlu od Stalina a provázenou zvěrstvy a pohrdáním životy vojáků, civilistů, všech se tady hnali do posledních krvavých jatek. Celý pás země východně od Berlína po Odru byl během těch posledních týdnů mnohonásobně převálcován, rozryt, rozbombardován a prosycen krví. A tady se Němci nejurputněji bránili, však věděli proč. A nejvíc tady, mezi Frankfurtem a Kostrzynem, ležícím čtyřicet kilometrů na sever, tady bylo nástupistě a tady se to valilo nejsilnějším proudem. Přiznám se, že jsem tím jaksi fascinován od dětství, já jsem sice bytost zcela nemilitární, ale jinak založená poněkud mysticky, která cítí mrazení z dotyku dávného děsu. Vlastně ne tak dávného. Byl jsem rád, že jsem tady mohl stát, i když původně proti své vůli.

Kleistovo muzeum.

Ale nejdřív jsem se v tom Frankfurtu nechal výtahem vyvézt do dvacátého čtvrtého patra tady toho polovičního mrakodrapu, který se jmenuje Oderská věž (Oderturm) a který tu stojí od roku 1992, takže bych řekl, že ho mohli za starého režimu ještě začít stavět a já šel tehdy kolem staveniště.

Oderská věž.

Nahoře je restaurace takového pozápadnělého enderáckého typu, takže mě nelákala, ale výhled byl výborný, i když kromě řeky jen na město, ze kterého nic moc nezbylo. Tam za tím mostem, je Polsko, ale teprve od roku 1945, ža ano. Do té doby byl Frankfurt městem ležícím hluboce v německém vnitrozemí a polské město Slubice na druhém břehu, tam vpravo, bylo jednoduše frankfurtské předměstí – Dammvorstadt.

Frankfurt.

A pak jsme obešel těch pár zajímavostí, které ve městě jsou, ale kterým jsem tu před těmi dvaadvaceti lety buď nevěnoval pozornost, nebo možná ani nestály. Neboť třeba tato renesanční radnice s nádherným štítem byla taky po válce postavena skoro celá znovu.

Renesanční radnice.

A u té jsem si dal na počet sovětských vojáků a jejich kaťuší, které to tu srovnaly se zemí, soljanku, polívku, která se udržela ve většině východoněmeckých hospodách, čímž se podporuje identita Ost a Ossis. Až teď jsem se dozvěděl, že to jméno nemá od soli (je přitom dosti slaná), nýbrž od selja čili vesnice, je tedy vesnická nebo také mužická polívka. Asi spíš ale kulacká, když tam je i klobása a maso.

Polévka soljanka.

A pak je tam krásný pozdně gotický kostel Panny Marie (Marienkirche), který mě udivil ještě víc, že jsem si ho tehdy nevšimnul, ale bůhví jestli to vůbec šlo, jestli byl totiž vidět a neschovávali ho za lešení, neboť až do devadesátých let to byla ruina, ze které zůstaly jen obvodové zdi. Byl to jeden z nejskvostnějších gotických kostelů této části Německa, tedy Branibor, jahož hanzovní město Frankfurt byl nejbohatším přístavem na Odře, ve středověku mnohem důležitějším než třeba Berlín, který byl vesnicí. Teď je Frankfurt synonymem pro východoněmeckou depresi: když se prý točí nějaký film o deprivantech, asociálech se sklony k extermismu levému či ještě spíš pravému, použije se Frankfurt an der Oder jako nejvhodnější lokace.

Kostel Panny Marie.

Chrám Panny Marie je znovu pod střechou až po převratu a sjednocení, teprve před pár lety také Rusové vrátili skleněné části vitráží, které odvezli jako uměleckou válečnou kořist do Petrohradu. Už tam ta sklíčka zase sedí a proniká jimi spektrální svit Boží přítomnosti.

Chrám Panny Marie.

Na skok jsem si zajel přes most do Slubice. A hned byl v jiném světě. První zásadní věc je, že jste najednou skoro doma. Není to samozřejmě jen slovanskými tvářemi a šišlavými zvuky polštiny, ale jaksi i pocitově, vizuálně a smyslově. První je okamžitý náraz jakési živelnosti, neuspořádanosti a chaotičnosti. Neřekl bych přímo nepořádku, mně se dokonce zdá Polsko, tedy aspoň ulice a chodníky, uklizenější než ty v Čechách, ale oproti Německu je tam najednou mnohem více řvavých reklam, cedulí, nápisů, vizuálního dreku všeho druhu. Všechno je to jaksi křiklavější, podbízivější a ano, vulgárnější. Nemluvím o centrech velkých měst a nočním životě, ale o obyčejném přechodu z jednoho průměrně velkého města do druhého. Najednou jako když se tu ulice obléknou dosti strakatě a tak trochu to přepísknou s kosmetikou a líčením, tak jak to mají ostatně často ženy z Východu ve zvyku. A samozřejmě okamžitě skončí podélná cyklostezka a vy si musíte opět začít dávat majzla na slovanské řidiče, pro které jste švábem a jiným hmyzem. To je jak u nás. Rozdíl oproti poměrům na české straně německých hranic jsem našel tyto: nejsou tu asijská tržiště s trpaslíky (nebo jen v symbolické míře) a zcela chybí kurví zóna. Tedy aspoň jsem si jí nevšimnul, ani nevyhledal. Vrátil jsem se do Německa.

Slubice.

Už ale konečně opouštím Frankský brod na Odře a šlapu do pedálů směrem na sever s úmyslem dojet do večera do Kostřína, což je město, po kterém jsem leta toužil, neboť se tam odehrála jedna zajímavá epizoda, kterou vylíčím v příštím díle. Zprvu jsem zaskočen tím, že podél Odry se táhnou kopečky. Já jsem byl po dnech berlínské a barniborské placky zhýčkán a mé městské kolo, z kterého na pahorcích smíchovských trochu potupně slézám, též. Úhledná cesta pro cyklisty vedla po návrší, které se zvedá na levém břehu Odry. To byla pro Rudou armádu poslední překážka před dobytím Berlína. Zase jsem na to myslel.

Stezka pro cyklisty kolem Odry.
Stezka pro cyklisty kolem Odry.

V každé vesnici po cestě jsem sesedal z kola před těmito tyto pohřebišti, která jsou v Německu udržována s pečlivostí, která je jednak dána zákonem (ve smlouvě o sjednocení se k tomu Německo výslovně zavázalo), ale věřím, že i jaksi z podstaty německé duše. Jsou to mrtví armády, která je krutě porazila i osvobodila. Obojí je v nerozlučné jednotě. Myslím, že většina Němců to tak cítí. Viděl jsem před pár lety zpustlá pohřebiště Rudoarmějců v bývalém Východním Prusku, nyní Kaliningradské oblasti. Myslím, že tyto kosti jsou šťastny, že došly až sem. Toto je pohřebiště v malém městě Lebus, polsky Lubusz. Tady bylo už v 10. století polské biskupství, které mělo christianizovat slovanské kmeny při Odře. Od 13. století patří k marce braniborské. Po Slovanech tu všude zbyly ta jména vesnic, jinak nic.

Pohřebiště v malém městě Lebus.

A tohle je pohřebiště v městečku Reitwein. Odtud vedl maršál Žukov bitvu o blízké Seelowské výšiny, což byla skutečně už definitivně poslední přírodní překážka. Když jsem tam přijel, byla tam směrovka "Shukow – Befehlsstand", nejdřív jsem si myslel, cha, jaká jim ti Slovani nechali legrační jména, Šukov... Pak mi došlo, že to jest Žukov, a tam odtud Georgij Konstatinovič velel. Puzen touhou spatřit to místo, vydal jsem se po jakýchsi lesních stezkách, které již vůbec nebyly vhodné pro elegantní fahrrad mého typu, neboť půda byla písčita, takže kola prokluzovala a já ho musel často tlačit.

Pohřebiště v městečku Reitwein.

Avšak posilou mi bylo pomyšlení, co asi museli tlačit Rudoarmějci, nebo tedy dobrá, hoši z wehrmachtu, kteří tady bránili v posledním zoufalém boji svou načas tak strašně hroznou vlast.

Co asi museli tlačit Rudoarmějci?

Samozřejmě jsem zabloudil. Ty precizní německé cedule zmizely a já se ocitl v hustém bukovém lese. Skrz mohutné větve pronikalo jen málo světla. Navíc se připozdívalo, pomalu se blížilo večerní šírání. Postupoval jsem se čím dál hlouběji do lesa, i když jsem tušil, že jsem u dávno ztratil cestu. Barva lesa byl jaksi nazelenalá a vyvolávala dojem čehosi pohřebně teskného. Cesta se na už nekolikrát rozdělila a já si dávno nepamatoval, kudy se mám vrátit. Žukovův bunkr mě už pomalu přestával zajímat. Byl jsem v německém lese, kudy prošla hrůza. Nejednou jsem si začal představovat, že jsem uprostřed hvozdu mrtvých, že tady všude leží kosti těch vojáků, jejich na cucky rozstřílená a rozervaná těla prosákla do této půdy, třeba zvednu hlavu a na někde ve větvoví se zachytila jejich lebka... Radši hlavu ani nezvedat. Kdyby tady byl Jáchym, toho by chytal fantas... Nebo Petr a Viktor, ti by drkotali zuby... Ale bylo by to veselejší, s kluky. Jenomže já jsem tady sám... Blbej nápad, jet do válečnýho německýho lesa na kole. Ale klid, za chvíli jsem z něj venku. Uff... teď jsem měl pocit, že jsme viděl nějaký stín. Něco se tam mihlo... v pohodě, to jen asi Žukov kadí za stromem. Už abych byl z toho hrozného lesa pryč. A tady to vypadá jako nějaké náhrobky, ale bez křížů, no jo, luteráni. Dojel jsem blíž, byla to cedule informující o tom,že tam rostou sněženky. Jáchym by zešílel a vyrval je.

Cedule informující o tom, že rostou sněženky.

Téměř s děsem jsem tlačil kolo směrem, kde jsem tušil, že by mohl být konec lesa. S nesmírnou úlevou jsem pohlédl na špičku neogotického kostela. Už dlouho jsem nebyl Němcům tak vděčen, že staví tak špičaté kostely. (Kostel je to mimochodem od významného pruského stavitele Stülera, moji čtenáři na něj už narazili v mém fotoblogu o Teplicích (ale kdo by si to pamatoval), kde postavili podle jeho plánů pěkný kostel, který tam tak bezprizorně chátrá. A tady najednou mi zachránil skoro život. Když jsem přišel k němu vidím, že z něj zbyly je obvodové zdi.)

Neogotický kostel.

Pak jsem již bez větších postupoval po proudu Odry směrem severním. Jel jsem po německé straně, kde se zvedala par metrů od břehu zde již mohutné řeky hráz, jež byla navršena po hrozných povodních v polovině devadesátých let. Na vrcholu hráze vedla rozkošná kolostezka, z níž byl nádherný výhled na pravěce se rozlévající řeku. Co chvíli pleskla na hladině ryba velikosti menšího prasete a s těžkopádným máváním křídel se zvedla z vody volavka, jejíž let byl pak krásný. Já jsem též působil svou jízdou elegantně, ale nebylo nikoho, kdo by to mohl ocenit. Toho jsem v té chvíli již nelitoval. Blížil jsem se k polskému Kostrzynu, který pod jménem Küstrim sehrál významnou roli v braniborských či pruských dějinách. Byl jsem na to město zvědav. Pomalu se smrákalo a já doufal, že hraniční most přes Odru a do ní tady vtékající Wartu překorčím ještě aspoň trochu za světla. Snad to budu moci popsat příště. Pro dnešek by to stačilo.

Rozkošná kolostezka, ze které je nádherný výhled na pravěce se rozlévající řeku.
  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz