Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Ej, ztepilí šuhaji aneb Kyjovské citáty

Názory

  22:10
„Na Moravě je zkrátka všecko lepší“, citoval jsem každých pět minut přátelům sedícím v automobilu našeho běloruského přítele Vladislava Jandjuka, jímž jsme se rychle blížili k městu Kyjovu, větu z fejetonu Ludvíka Vaculíka U nás na Moravě, který napsal roku 1988 do rakouské čítanky pro české děti. Neříkal jsme jim ovšem, že jde o citát, neboť jsem si jednak říkal, že by to měli vědět, což nevěděli, a za druhé si to taky myslím.

Vždy veselo bývalo v Kyjově foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Důvod k cestě na Moravu by si měl člověk vždy nějaký najít, ale ten náš byl opravdový. Jeli jsme tam na odhalení pamětní desky našemu skvělému příteli, účastníku vlastivědných výletu (viz fotoblog Návštěva u filosofa nebo Cesta k Bobří řece), velkému ironikovi Zdeňkovi Vašíčkovi. V dubnu to byl rok, co nás opustil. V Kyjově Zdeněk vyrůstal, k čemuž se zdrženlivě hlásil. Já mívám k cestě do Kyjova jednou za čas ještě ten osobní důvod, že tam bydlí se svou rodinou můj bratranec Petr čili Peťa (žádný Péťa!), kterého tímto zdravím.

Jeli jsme tam na odhalení pamětní desky našemu skvělému příteli.

Kyjov je malé město s pozoruhodným množstvím významných rodáků či skororodáků. Vedle bratrů Vašíčkových se tu v židovské čtvrti, z které nic nezbylo, narodil v roce 1883 třeba německy píšící básník, tulák, osvětimský vězeň, trockista a vyvrhel Hugo Sonka-Sonnenschein, jehož neobyčejně dobrodružné osudy vylíčil v pěkném románě Hugo (vyšel v roce 2004) spisovatel Jiří Kamen. Ten v té knize, napsané v první osobě, popisuje město takto: „Kyjov na mě působil jako indické město: Cikáni, Židé všech typů včetně čínských negrů se procházejí večer po ulicích. V mé vzpomínce kyjovské ulice neustále ožívají zástupy Židů a Cikánů. Ghetto, nádhera katolicismu a orientální lenost Cikánů v té nehrdinné rovině. (...) V Kyjově se vždycky všechno míchalo. Moravští Slováci z Kyjova se nikdy nehlásili ke Slovákům uherským z Horní země. Svým dětem vyprávěli, že jsou potomky Slovanů a Keltů, že jsou potomky první slovanské říše – Velké Moravy. Naše kořeny možná sahají ještě hlouběji a pěkně daleko: v jižní Indii znamená slovo maravan svobodného lovce, bojovníka, náčelníka. Z Indie přece nemusí pocházet jen Cikáni. Přišli na to patrioti z kyjovského gymnazia.“

To gymnazium je mimochodem pojmenované po Josefu Klvaňovi (1857 – 1919), přírodozpytci a vlastenci z časů národoveckých zápasů, spočívajících třeba v tom, že se zde v posádce odmítali čeští záložáci při nástupu hlásit obecně srozumitelným „hier“, nýbrž volali „tady“ nebo též „zde“, někteří možná „tu“, z čehož povstal zmatek, takže se monarchie rozpadla. Hned nás napadlo, zda pan řídící Klvaňa nebyl nějaký předek Tomáše Klvani, kolegy z naší branže.

Svým dětem vyprávěli, že jsou potomky Slovanů a Keltů, že jsou potomky první slovanské říše, Velké Moravy

Někdy v té době, kdy profesor Klvaňa vybojoval v Kyjově české gymnazium, sepsal na počest města a jeho horkokrevných obyvatel báseň Kyjov Petr Bezruč, pokud ji tedy sepsal on. Já ji tu ocituji celou, neboť je krátká.

Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
Ej, děvčata v suknici rudé,
Vždy veselo bývalo v Kyjově,
Vždy veselo v Kyjově bude.

Tak jako to táhne z vonných rév,
Tak jako ty kypíš má sloko,
Tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
Tak ret pálí a srší oko.

Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
My nevíme o pánu žádném,
Jak vesele dovedem žít a pít,
Tak vesele na poli padnem.

Vždy veselo bývalo v Kyjově

V básni je implicitně naznačeno jisté sociální a nacionální pnutí, které se obracelo často právě proti Sonnenscheinovým souvěrcům. Stejně tak báseň naznačuje sklon prostého lidu k bujarosti, podpořené pitím vína, které tu má ale ušlechtilou podobu, neboť tu tomu mnozí skutečně i rozumějí, ne jako my v Čechách. Já jsem se o tom mohl přesvědčit v sobotu po ceremoniálním odhalení desky, kdy se šlo do radničního sklepení. Seděli jsme tam pak s Petrem Placákem nějakou chvíli s panem starostou Františkem Luklem a jeho spolupracovníky, a zatímco oni se velmi zasvěceně o vínu bavili, já k tomu tématu neměl skoro co říct a Placák, jindy v tolika věcech tak suverénní, taky ne. Jen pořád říkal takové to ééééé. Kdo ho zná, ví. Dobré to víno samozřejmě bylo, ale to jsme pořád opakovat nemohli. Tak jsme ho aspoň pili, ale ne zas tak příliš, já jsem ostatně ještě byl pozvaný k bratrancovi, tak jsem musel trefit...

To však předbíhám. Když jsme přijeli do Kyjova, byla ještě pamětní deska zakrytá plachtou a náměstí zcela prázdné. Všimnul jsem si, že od mé poslední návštěvy je nově vydlážděné a uprostřed je nová kašna pyramidálního tvaru, která se velmi líbila Zbyňkovi.

Nová kašna pyramidálního tvaru se velmi líbila Zbyňkovi.

Ludva Bednář s Petruškou Šustrovou by rádi šli do cukrárny na zmrzlinu (Ludva navíc na palačinku, jichž sní během dne třeba pět a k tomu tři řízky), ale to už nás vítal Zdeňkův bratr Pavel Vašíček, který se nám nabídl, že nám ukáže kyjovské pamětihodnosti.

Vítal nás Zdeňkův bratr Pavel Vašíček - vlevo

Vzal nás tedy přirozeně na hřbitov, k hrobu svých rodičů a svého bratra. Já jsem zalitoval, že jsem sebou nevzal knihu „mistrových divertiment“ Slavoj český, která vyšla krátce před Zdeňkovou smrtí. Z ní bych nepřečetl ani tak některý z jeho skvělých článků, nýbrž zde rovněž otištěnou povídku Zdenky Čamrové Ze srdíčka do srdíčka, která vyšla na podzim roku 1939 v dětském časopise Srdíčko. Vystupuje v ní chlapeček Zdeneček Vašíčků, jenž by chtěl být ušlechtilým, moudrým, vzdělaným, poctivým a pracovitým, zkrátka tím nejlepším chlapcem na světě. Jde o povídku iniciační, neboť se odehrává krátce před tím, než Zdeneček začne chodit do školy. Nyní tedy knihu otevírám a kus ocituji: „Ještě dříve než Zdeneček Vašíčků chodil do první třídy, byl pyšný na to, že se narodil na Moravě a že je Moravan. I když jeho mamička a tatíček byli rození Češi (na to jsem se zapomněl Pavla zeptat, odkud byli), i když své nejradostnější chvíle prožil u babičky v Čechách, jeho malá země Moravská, byla mu nade vše drahou. Nikdy na ni nedal dopustit, nikdy se s ní nezapomněl pochlubit. Stačilo, aby mu pro jeho neplechu někdo vytkl, že má Morava nedobré chlapce, a rázem se změnil, jak nejlépe dovedl. Pro svou drahou, rodnou Moravu chtěl být ušlechtilým, moudrým a pracovitým“.

V té povídce jde o to, že toho Zdenečka potká z ničeho nic jiný chlapeček, který má na „prsíčkách krásné červené srdíčko“ a vnucuje mu časopis Srdíčko z Prahy, jíž je prý poslem a jeho úkolem je „roznášeti její pozdravy všem dětem, v kterých tlukou česká srdíčka.“ Zdeneček se chvíli diví, že také on je český chlapeček, když je přece z Moravy („Já su  přeci Moravan“, bránil se Zdenda), ale ten reklamní skřet mu to vysvětlí: „Ano, ale tvá řeč je česká, patříš přece k nám, Čechům, jako zase my Češi patříme vám, Moravanům.“  Z povídky je patrné, že v tom roce 1939 jsme měli my Češi poněkud nahnáno, že se my Moravané trhneme, však takové nápady tu byly.

Vzal nás tedy přirozeně na hřbitov

Vraceli jsem se pak přes celé město na opačnou stranu, kde se nachází další pamětihodnost. Dříve než jsme k ní došli, přešli jsme opět náměstí a minuli obří májku, jejíž výšku jsme odhadli na 45 metrů a 13 centimetrů. K májkám a k symbolickým účelům, proč se staví, se tu vyjadřovat nebudu, cosi jsem o nich četl ve Fraserově Zlaté ratolesti, ale tu nemám právě po ruce, takže nemohu citovat. Pavel Vašíček říkal, že takové postavení májky je složitý obřad a musí se to umět. S tím jsme samozřejmě souhlasili.

K májkám a k symbolickým účelům, proč se staví, se tu vyjadřovat nebudu.

Tou druhou pamětihodností, kterou nám Pavel ukázal, je nyní již z vnějšku opravený domek, v němž žila další kyjovská pozoruhodnost, Miroslav Tichý, fotografický fenomén, podivín, voyer, divý muž, somrák, trhan, v jehož rozpadajícím se oblečení byly úředně nalezeni „jeden kuchyňský šváb a dvě vši.“ S ručně slepenými a z plechovek a ze sklíček poskládanými „fotoaparáty“ brouzdal kyjovskými ulicemi, postával přilepený za ohradou městského koupaliště, kde prováděl své pozorovací výzkumy na místních dívkách a ženách. Snímky, které takto pořizoval, neměly snad v první řadě sloužit jako nějaký fetišistický objekt k ukájení, jak by se snad mohlo zdát, ale byly součástí celkového životního stylu a rituálu, který měl i své filosofické zakotvení.

Tou druhou pamětihodnost,kterou nám Pavel ukázal, je domek, v němž žila další kyjovská pozoruhodnos, Miroslav Tichý.

O případu Tichý, případu, který vzbudil takovou senzaci (jeho fotografie se prodávaly za tisíce eur a v New Yorku na jeho výstavu – té se on samozřejmě osobně nezúčastnil – přišly celebrity jako Nick Cave nebo Michael Nyman), stejně jako vyvolal velké pochybnosti (typický kurátorský hoax, čili mystifikace, prázdná senzace), se toho dá přečíst mnoho a na internetu jsou desítky článků, které tu citovat nebudu. A jistě si lze o tom případu myslet své, přičemž nevylučuju, že běžní kyjovští obyvatelé si o tom své také mysleli. Vždyť každý v otrhaném muži, který fotografuje za plotem do plavek svlečené ženy, filozofa nepozná, to si přiznejme.

Běžní kyjovští obyvatelé si o tom své také mysleli.

Bratři Vašíčkové ho však, v rámci možností, které omezovala jeho pokračující sociální vyloučenost, znali dobře a díky tomu i zcela respektovali jeho svébytnost. Pozoruhodnou shodou okolností Zdeněk Vašíček umřel 13. dubna několik hodin po smrti Miroslava Tichého. V našich novinách vyšly nekrology ve stejný den. Dva nekrology z Kyjova... Ukažte mi takové město. Po smrti obou napsal Pavel text, který vyšel v časopise Art + Antiques. Já z něj kus ocituju, je o vztahu obou kyjovských originálů.

Dva nekrology z Kyjova... Ukažte mi takové město.

V malém městě se takové osobnosti přitahují a instinktivně poznávají. Stejně to bylo i s mým bratrem Zdeňkem, o sedm let mladším než Mirek, dvakrát propadlým z matematiky v kyjovském gymnáziu, který přes všechny své průšvihy nakonec filozofii vystudoval. Byl to stejný typ jako Mirek, bystrý, hledající a přemýšlející. Tak se oba sešli. Pro Zdeňka to byla fatální záležitost. V té době, v půli padesátých let řešil spolu se svými spolužáky z fakulty, zejména s Rudolfem Jičínem, co dělat a jak žít v komunistickém věku. Co dělat po příchodu barbarů. Stejný problém řešil i Mirek,se svými názory, Zdeňkovi v té době velmi blízkými, stal Zdeňkovým guru, a zůstal jím vlastně celý život. Celé noci, se naprocházeli spolu s Drahošem Svozílkem nebo s Jurou Veselským po kyjovském náměstí a v přilehlých ulicích a diskutovali a diskutovali, až i hlídky starých komunistů v té době dávajících v noci pozor, aby v Kyjově nebyl proveden převrat, si jich přestaly všímat. Mirek svůj způsob myšlení a chování přenášel na Zdeňka, ale formovali se vzájemně oba. Zdeněk totiž, v té době plný vědomostí o filozofických solitérech jako byli Schopenhauer, Nietzsche či Klíma s jeho ludibrionismem, tedy filosofech kteří mu byli blízcí, opovrhující vším školním marxistickým balastem, tomu s nadšením dodával filozofický a teoretický podklad. Oba tehdy také, mimo jiné, četli a obdivovali H. D. Thoreaua, jehož kniha Walden čili život v lesích vyšlá na poslední chvíli v roce 1949 se stala v té době pro oba, Mirka zvláště, biblí. Vím to, protože se mi ji v té době také bratr pokoušel vtloukat do hlavy. Moc se mu to sice v případě adolescenta nepodařilo, ale Mirek si ji vzal za svou.

Celé noci, se naprocházeli spolu s Drahošem Svozílkem nebo s Jurou Veselským po kyjovském náměstí.

Konečně se blížila pátá hodina a k jednomu z domů zhruba uprostřed náměstí ve směru vlevo, stojíte-li zády k radnici, se pomalu z různých stran sbírali účastníci ceremonie. Před domem hráli tři muzikanti slovácké písně a já se rozhlížel, jestli se odněkud nevynoří Břetislav Rychlík, který je takovými zvuky váben jak zblblá laň jelením troubením. Kupodivu Břeťa se neobjevil, zato se z různých stran scházela kamarila Petra Placáka, přičemž pohled nejednoho z jejích příslušníků byl poněkud vampyrický, protože minulou noc probděli ve vinném sklípku, který jim doporučil právě onen nepřítomný Rychlík.

Zato se z různých stran scházela kamarila Petra Placáka.

Ještě před tím mě Pavel vašíček vzal do domu, kde v síni visí zarámovaný list s ručně psaný dopisem. Našli v obálce s nápisem Otevřít! Před pár lety, když v horním patře kladli nové parkety. Ofotil jsem si jej a tedy cituju:

L.P. 1954. Kladli jsme tyto parkety a dáváme tento list pro naše pokolení. Je doba nejtěžšího útisku komunismu. Dům tento jest znárodněn s celým naším majetkem, t. J. se zařízením a zbožím v obchodě. Parkety zůstaly na půdě a proto aby nebyly odvezeny a klademe je samy. Náš krásný železářský obchod jest zrušen, rozvezen do všech koutů republiky a zřízen zde obchod s nábytkem. Tento dopis se psán v době vyjednávání Německa s Francií a závisí na něm asi osud Evropy a světa. Z obchodníka stal jsem zámečnickým dělníkem ve zdejší sklárně. Byl to osud většiny samostatně pracujících lidí. Ve sklárně jako pomocní dělníci pracuje mnoho inteligence, dr., právníci a jiní. Většinou pracují oba manželé, aby mohli být živi. Úplně nezaujatě píšu, že to je doba strádní, útisku a nadvlády. Je to doba nejtěžšího státního kapitalismu.
Věra Vašíčková
Vašíček Květoslav
manželé

Samotný ceremoniál proběhl překvapivě důstojně a bez rušivých vlivů. Pan starosta Lukl je řečnicky slušně vybaven a divil bych se, kdyby nešel časem dál, což na druhé straně nemusí, protože v Kyjově se dá také dělat užitečné věci. Projev Petra Placáka byl dobře napsaný a škoda, že z něj nemohu citovat, protože ho nemám po ruce a říkat si mu o něj nechci, aby se nefoukl. On si ho stejně otiskne v tom svém Babylonu, „studentském časopise pro seniory.“

Pan starosta Lukl je řečnicky slušně vybaven.

Zajímavé však ještě bylo, že když byla busta odhalena, začal na ni vyskakovat její autor, sochař Michal Blažek, dokonce k tomu použil záda dokumentaristy Martina Vadase, a počal ji zuřivě pucovat. Tomuto počínání se však nikdo příliš nedivil, neboť se mohl domnívat, že tak se to s hlavami prostě dělá. 

Tomuto počínání se však nikodo příliš nedivil.

V neděli jsem během cesty do Prahy sepsal ve vlaku sloupek, který v pondělí vyšel mírně zkrácený v našich novinách. Já ho tu ocituji, bude to tzv. autocitát.

Slavoj Český v Kyjově
Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je pěkně vydlážděné a bez skotu i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.
V sobotu odpoledne bylo sluncem rozpálené náměstí svědkem shromáždění hloučku lidu, jenž se sešel u jednoho z kupeckých domů uprostřed. Důvodem bylo odhalení pamětní desky „historikovi, vězni, betonáři a filosofovi“ Zdeňkovi Vašíčkovi, jenže je tam nazván též jako Slavoj Český. V onom domě od svého narození v roce 1933 žil až do té doby, kdy jako mladý muž odchází do světa. Nebyl to jeho dům v přísném slova smyslu rodný, neboť byl pokrokově porozen v brněnské porodnici – v Kyjově se ještě rodilo doma. Jeho rodiče v tom domě měli krám, který jim pokrokový lid po únoru 1948 sebral. Díky tomuto aktu se mladý Zdeněk nemusel zatěžovat majetkem s mohl se věnovat svobodné intelektuální činnosti, jež se od antických dob nejlépe provádí, když člověk nic nemá: staré filozofické pravidlo Omnia mea mecum porto doplnil modifikací Masarykova doporučení Nic nechtít a ničeho se nebát. Tím se Zdeněk Vašíček celý život řídil, takže když loni umíral, mohli na něj jeho přátelé vzpomínat s veselou myslí, byť nikoli beze smutku.
Těch, kdo přijeli v sobotu za účelem odhalení desky velkého nerodáka do Kyjova, bylo náměstí více než těch, kteří v útulném městě bydlí. Pan starosta nicméně přítomný byl a měl pěkný improvizovaný projev, v němž se přiznal, že ještě před nedávnem o existenci Zdeňka Vašíčka nevěděl, ale že to hodlá napravit. Petr Placák měl projev, který si zasloužil, neboť bez něj by možná pamětní deska nebyla. Připomněl několik uzlových bodů na životní cestě filozofa a také vysvětlil, proč je ve výčtu toho, čím Vašíček byl, též slovo betonář: zkrátka proto, že za normalizace, pracoval též v betonárce, čehož nelitoval, neboť si tam zlepšil fyzickou kondici, kterou pak mohl využít například, když odešel přednášet na Sorbonnu
Ve chvíli, kdy došlo k odhalování plachty, leckdo byl asi nervózní, neboť věděl, že busta je dílem sochaře Michala Blažka, jenž se rád pere a jehož podoba I. M. Jirouse nedávno odhalená v Radlicích nepatří právě mezi skvosty mimetického umění. U úlevě všech se ukázalo, že podoba je dosti výstižná.
Od soboty tedy zdobí kyjovské náměstí hlava pokrokového moravského učence, jenž se v posledních letech podepisoval jako Slavoj Český, neboť prý si blbější pseudonym vymyslet nedovedl.  

V pondělí ráno se ke mně v redakci natočil Zbyněk Petráček a decentně mi tichým hlasem řekl: „Tedy, mezi náma, Zdeněk nebyl betonář, ale panelář. A nepracoval v betonárně, ale v panelárně...“ Z toho je vidět, že člověk má citovat přesně. Nebo vůbec.

Během cesty do Prahy jsem sepsal ve vlaku sloupek.

Přístě se ještě vrátím do pruské Postupimi.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.