19. května 2010 9:47 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Germánská cesta aneb
Spodní prádlo ve Svinibrodu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Svinibrod, německy Schweinfurt. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Svinibrod, německy Schweinfurt. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
PRAHA S nakladatelem Viktorem Stoilovem se nám dobře cestuje. On řídí, já ladím rádio, zpívám, předčítám mu noviny, vyprávím historky z pražské společnosti - a on mně (zná jich většinou víc). Mým úkolem je také vybírat místa, kde je to zajímavé a kde zastavíme.

Výsledkem toho je, že se cesta dvakrát prodlouží, protože k některým místům přijíždíme velkou oklikou. Tak jsme při cestě do Amsterodamu (minulý Fotoblog) dorazili do města od západu a předtím jsme do Würzburgu přijeli z jihu (koho to zajímá, ať se podívá na mapu, jak je to správně, ale moji čtenáři to vědí bez toho.

S nakladatelem Viktorem Stoilovem jsme přijeli do Würzburgu.

Würzburg je velké město na ráně, kolem nějž se jezdí z Čech na západ, do Frankfurtu nebo třeba do Paříže. Dělá chybu, kdo se tam nezastaví, protože je to město pěkné a poučné a když se o něm píše v Čechách, tak se skoro vždycky napíše, že připomíná Prahu, neboť tam je také starý kamenný most s barokními sochami a nad tou řekou je pevnost, což by mohla být Hradčana. Jinak to už tak podobné není, třeba jsou tam kolem města velké vinice, které v Praze zůstaly jen na pár místech pro okrasu. Z toho, že se tam daří vínu (znalci určitě vědí, o jaké odrůdy se jedná), lze soudit, že je tam tepleji. V ten den, kdy jsme tam přijeli, rozhodně nebylo. Pršelo, nebe bylo hustě šedivé, Mohan, což je ta řeka, která tam teče, se valil v hnědém proudu.

Würzburg.

Vircpurk, jak ho nazývali obrozenci (jako třeba Gotynky a Tubinky – Tübingen a Göttingen a tak podobně), je staré město v Dolních Frankách, což nám běžně splývá s Bavorskem, ale samotní Frankové říkají, že Bavory nejsou, v čemž bych jim věřil. Němčina tu skutečně zní jinak, než v Mnichově, a nemá to tu takový ten solidně pivní ráz jako na jihu, to dělá to víno a ten Mohan, který jako většinu řek v Evropě pojmenovali Keltové, kteří tu byli v době římské a vystavěli na tom kopečku nad řekou oppidum, čímž se to zase podobá Praze.

Würzburg alias Vircpurk je staré město v Dolních Frankách.

Hlavním důvodem, proč jsem chtěl ve Würzburgu zastavit, byl strop, který se nachází v této budově, rezidenci würzburských knížecích biskupů. To je dílo vrcholného baroka, asi hlavní a nejimpozantnější, na které mezi Vídní (Schönbrunn) a Paříží (Versailles) člověk narazí.

Je to barák tak obrovský, že se mi nevešel do fotoaparátu a ani jsme ho v tom dešti nechtěli obcházet. Hlavní architektem byl barokní génius Johann Baltazar Neumann, který se narodil roku 1687 v Chebu, takže by ho mohl někdo v rámci bohemizace české historie (napsal jsem na to téma do pondělních LN sloupek, dostalo se mi odezvy, že nejsem dostatečně vlastenecký) vydávat za Čecha. Tím by se jako jediný Čech dostal na německá platidla, protože možná si někteří pamatují, že na staré padesátimarkovce byl právě on (v barokní paruce) a k němu tam bylo přimalované schodiště, které je právě v tomto paláci! Třeba se to po pádu eura vrátí a na starých dobrých DM bude opět Čech jak poleno.

Barokní rezidence würzburských knížecích biskupů.

Ale zatímco zvnějšku vypadá ona rezidence, kterou si nechali postavit v první polovině 18. století (začalo se roku 1720) bratři knížecí biskupové Schönbornové, sice impozantně, ale přeci jaksi barokně doširoka rozplácle, uvnitř s úžasem hledíte na něco, co jste ještě neviděli.

V centrálním hale, v tak zvaném Schodišťovém sále neboli Treppenhausu, zvednete zraky k největší nástropní malbě v dějinách umění (možná, že někde v nějaké diktátorské tramtárii mají větší, ale tady je řeč o umění). Já nevím, jestli je to na té neostré fotografii (ono se tam ani fotit nemá) jasné a zřetelné, když tak si to najděte na internetu nebo tam jeďte, samozřejmě reprodukce jsou v každých dějinách umění.

Jde o dílo v podstatě jednoho muže, Giovanni Battista Tiepola (1696 – 1770), malíře asi s nejjásavější barevnou paletou v celém baroku, ba v celém západním malířství. Pocházel z chudé rodiny benátské, ve svém rodném městě se také proslavil, půjčovali si ho po celé Itálii a do Würzburgu přišel jako zralý umělec se svým synem a několika pomocníky v roce 1750. Zavěšen tady na různých stropech paláce byl tři roky a během nich ho skoro celý vymaloval, ovšem nejpůsobivější je tato obří freska, jejímž námětem byl celý svět, s výjimkou Austrálie, která myslím ještě nebyla objevená. Dílo měl prý hotovo za pouhé tři měsíce, což je úžasná rychlost a muselo být ohromné sledovat ho při práci a docela by mě zajímalo, jestli to kníže-biskup Schönborn mělo dovoleno, vždyť jak známo Michelangelo se vztekal a nedovolil se chodit dívat do Sixtinské kaple ani samotnému papežovi. Ale Tiepollo byl asi jiná nátura, a asi si pořád nestěžoval. Taky mu to netrvalo tak dlouho. Ale právě ta rychlost zaručila, že všechny figury budou mít jednotný styl, barvu a dynamiku. A vskutku, jako když se sletí papoušci ze všech stran světa.

Stropní freska Giovanniho Battisty Tiepoly.

Každý světadíl tam má jednu stranu a na té jsou namalovány atributy toho kontinentu, takže třeba na straně Afriky nemůžou chybět sloni a velbloudi a černoši a na americké zase jiní divoši a obrovský krokodýl. Nejsolidnější ekipu představuje Evropa, kde se vymaloval sám mistr, to je ten v tom plášti zhruba uprostřed.

Freska Giovanniho Battisty Tiepoly. Evropa je nejpočetnější - uprostřed v plášti se vymaloval sám mistr.

Zatímco jsme s vykroucenými krky procházeli pod stropy skvostné rezidence, venku neustále chcalo a chcalo. Je to možná vidět i na této fotografii, v jejímž středu je kašna, na níž trůní alegorická Frankonia. Kašna je až ze sklonku století devatenáctého. Panorama würzburské je, uznejte, i z tohoto pohledu, pěkné, avšak nově postavené, neboť po náletu ze dne 16. března 1945 z centru města zůstala jen hromada sutin. Stačilo prý dvacet minut. Po válce postavili Würzburg de facto znovu.

Panorama würzburské. V dešti.

Ještě by se k Würzburgu hodilo napsat, že právě tady na univerzitě nechal profesor Wilhelm Roentgen jakési katodové tyčinky přes noc obalené černým papírem, což způsobilo jakýsi úkaz na zaneřáděném stole (zvláštní věc u německého profesora), díky čemuž můžeme vidět, jak vypadá zlomenina. Z radosti nad objevem hned zrentgenoval profesor Roentgen hnáty nejen své manželce, ale všem svým kolegům. To by snad k Würzburgu stačilo.

Würzburg.

Večer jsme dojeli do Frankfurtu. Ty dny eskalovala řecká krize a měna, jejíž symbol tu takhle svítí před ústřední bankou, se celá kymácela, stejně jako idea státu evropského, která tu má jistou tradici, neboť kousek odsud je kostel sv. Pavla, kde se v roce 1848 vyzývalo zatím jen k sjednocení celoněmeckému, což se nepovedlo, takže musel nastoupit železný kancléř Bismarck, který to vzal za druhý, trochu násilnější konec. Ale to jsou úvahy, které tady nemá smysl rozvádět, jsem v tom ostatně naivní jako ten králiček, co hupsal pod tím podivným znamením.

Euro ve Frankfurtu nad Mohanem.

Na té večerní procházce Frankfurtem jsme došli až za katedrálu, za níž, asi tak sto metrů, začínalo židovské ghetto, které patřilo k největším v Německu. A tam jsme došli k bývalému židovskému hřbitovu, který byl zlikvidován za nacismu, ale nyní je jeho dlouhá zeď přeměněna na velmi působivý památník. Každý z tisíců frankfurtských obyvatel židovského původu, který zahynul za holocaustu, tu má svou kovovou destičku se jménem a datem a místem narození a smrti, nejčastěji Auschwitz, Bergen-Belsen, Majdanek, Treblinka, taky Theresienstadt...

Nevím, jestli je tu také Anne Franková, kterou si sice všichni spojujeme s Amsterodamem, kam jsme mířili, ale ona se narodila tady, ve Frankfurtu, odkud se v roce 1933 celá rodina odstěhovala (byla vyštvána) do Amsterodamu. Myslím, že by jí tu jistě jedna destička měla náležet.

Dlouhá zeď bývalého židovského hřbitova ve Frankfurtu.

Po mohanském nábřeží si vykračovala husa.

Po mohanském nábřeží si vykračovala husa.

Pak jsem ukázal Viktorovi další atrakci zájezdu. V jednom z únorových dílů tohoto seriálu jsem psal o ulicích, které přiléhají k frankfurtskému nádraží. Takže můj věrný čtenář ví, že se tu rozkládá čtvrť rudě ozářených domů, v jejichž útrobách se vyskytují ženy různých ras a proporcí. My jsme do jednoho též vstoupili, ale hned jsme vylezli, nejvíce se nám líbil jeden mladý transvestita úplně v nejhořejším patře. Pak jsme si koupili pivo ve stánku a na dům hleděli z bezpečné vzdálenosti. Šli jsme spát do hotelu, v noci jsem se probudil, neon ozařoval tvář vedle mě, nejdřív jsem se polekal, kdo to vedle mě leží, ale klidný výraz Viktorových rysů mě zase upokojil a znovu jsme upadl do spánku.

Ulice, které přiléhají k frankfurtskému nádraží.

Mezitím se odehrálo to, o čem jsem psal v minulém díle (viz "Amsterodam pure aneb Na kole po grachtech"). Na zpáteční cestě před námi leželo opět celé Německo. A já jsem směřoval osu našeho vozu jasným směrem k městu Svinibrodu, kde mocný hrabě jménem Ota Bílý, pocházející z krve královské, uchovává za zdmi kláštera pevného svou jedinou dceru Jitku (ona to byla jeho sestra, v tom se Kosmas spletl). A tak po vzoru Břetislava, jinocha nejkrásnějšího a hrdiny nejudatnějšího, jsme hnali koně k tomuto místu Němci Schweinfurt zvanému, ovšem opět z jiného směru jsme se k němu blížili, tedy nikoli od východu jako náš kníže, později Achilles český zvaný, nýbrž ze strany večerní, abychom Němcům v jejich vrozené pýše a naduté domýšlivosti, s níž pohlížejí na Slovany a jejich řeč, něco provedli. Neboť jako když vlk obchází ovčín, tak Břetislav, stejně jako i my, jsme pronikavým zrakem a bystrým duchem hleděli do klauzury klášterní a dovnitř chtěli proniknout, abychom tam nalezli onu spanilou Jitku čili Judithu nebo také Gutu zvanou. A pak jako vlci bychom z úkrytu vyrazili a uchvátili ovečku svou, načež bychom ocas svěsili a do vzdálené skrýše s ní prchali, přičemž bychom řetěz tlustší než mlýnský provaz jak stéblo ostrým mečem přeťali a pak už se jen rozkoším tělesným s ní někde na slámě oddávali.

Pronikavým zrakem jsme hleděli do klauzury klášterní, abychom tam nalezli onu spanilou Jitku.

Avšak po Jitce, ba ani po klášteru onom ani vidu ani slechu. Místo toho jsme nalezli takové ospalé a vlastně docela obyčejné město, které bylo v neděli vpodvečer jako vylidněné. Ani příliš památek tu nebylo, to třeba takový Písek nebo český Kolín se nám zdál zajímavější, ano, samozřejmě, mému oku lahodilo, že je tu uklizeno, ale co by člověk jiného v Bavorsku, pardon ve Francích, čekal.

Uhlídali jsme samozřejmě rozlehlé středověké náměstí s hezkou renesanční radnicí ze 16. století, kterou postavil známý Nikles Hoffmann, stavitel krásného mariánského chrámu v Halle nad Sálou. A také gotický kostel, z něhož se ozývaly tóny jakéhosi oratória, Bachova? nebo Händelova? Kdo ví. Ale po tom velkém skutku našeho reka Břeti, jenž tu provedl roku od narození Páně 1021, jak píše můj informátor Kosmas, ale většina pozdějších historiků si myslí, že to bylo, pokud to tedy bylo, až v roce 1030, ani stopa.

Svinibrod, německy Schweinfurt.

Nebo že by přece?! Na soše jakéhosi ušlechtilého vzdělance (jest to zdejší rodák Friedrich Rückert, velký orientalista, mladší současník Goetha), jež trůní na hlavním náměstí, ano, na jeho hlavě spatřili jsme, navlečeno, proboha, dámské spodní prádlo! Kalhotky, s prominutím. Snad Jitčiny!!! Či to tam navlékají na počest slavného činu českého polobarbara, zrozeného z krve české pradleny Boženy z Peruce!?

Svinibrodský rodák Friedrich Rückert.

Tímto objevem zasaženi jsme si dali místní delikatesu, vařený spargel čili chřest. Ne že by se to nedalo jíst, ale co na tom ti Germáni mají? Nebo že by ten tvar... Před námi byla ještě dlouhá cesta domů.

Svinibrodská delikatesa, vařený spargel čili chřest.

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz