Tím táhlým údolím pomalu končí na jihu Brdy, takže pás lesů na obzoru za kostelíkem je "Vojenský výcvikový prostor Jince" s kopcem Praha, od níž je ve skutečnosti vzdálen asi osmdesát kilometrů na mírný jihozápad. Tam někde měl tiše hučet onen americký radar, ale nejen místní lid byl hlučně proti a pak z toho stejně sešlo asi vlivem globálního oteplování. Vojenskou přítomnost, ostatně už jen symbolickou – o sobotách a nedělích jsou ty lesy plné křičících, do strakatých dresů navlečených výletníků, většinou na kole –, by však lid rád měl zachovánu, protože si na ni zvykl a existují i jisté důvody racionální, neboť aspoň to tam někdo chrání před Čechy. Ale tím se tu zabývat nechci. Mně jde o ten ideál.
Když bych tedy tady zapíchl stojan, tak za zády bych měl onu vesnici Voltuš a za ní ještě jeden dlouho se tánoucí hřeben s kopcem Třemšínem (827m), jenž je myslím brdskou horou nejpopulárnější, i když nikoli nejvyšší. Před sebou bych hleděl dolů na Starý Rožmitál s krásným prostým bílým kostelíkem Povýšení sv. Kříže, který na tom místě stojí od začátku 13. století. Kousek vpravo, asi tak dva kilometry, to je nový Rožmitál, který ten starý přerostl už ve středověku, kdy se tam snad z tvrze na Třemšíně nastěhovala jedna z větví zeměpanského rodu Buziců (Palacký píše ještě nekorektně "Buziků"), jejichž potomci se pak po husitských válkách a za doby poděbradské proslavili jako Lvi z Rožmitálu. Jaroslav Lev vedl ono poselstvo Z Čech až na konec světa, jak víme ze školní četby; cílem bylo zlepšit reputaci "kacíře" Jiřího z Poděbrad, což se povedlo tak napůl, neboť Češi sem tam na nějakém tom dvoře otočili renesanční propisku. (vtip). Dále jsou na výjevu zachyceny vesnice na úpatí hřebene: jmenují se Věšín a Buková, pak vpravo se jede na Příbram. Na všechno je lepší pohled trochu z dálky. To je ostatně česká realita, že většina věcí v Čechách je lepší z odstupu.
V novém Rožmitálu stojí zámek renesančního typu podobně jako v blízké Březnici, jež je oněmi Buziky s kančí hlavou ve znaku s Rožmitálem spřízněná. Podle Hájkovy Kroniky české byl zakladatelem tohoto rodu Bivoj, ale to bude jedna z autorových smyšlenek. Kanců však zcela jistě bylo v lesích dosti. (O Březnici jsem psal v tomto seriálu přesně před rokem, kdyby to někoho zajímalo. Najít to je ostatně mnohem snadnější, než kdybych to psal do papíru…)
Na rozdíl od Březnice, kde jsou prohlídky možné, je zámek v Rožmitále zavřený a jen tak vás tam nepustí. Působí dosti omšele, ale na hlavu zatím nikomu nepadá. V šestnáctém století, když ho musel pustit zadlužený Zdeněk Lev z Rožmitálu (synovec onoho Jaroslava, jednu dobu nejmocnější muž království), ho nechal z tvrze na to renesanční sídlo přestavět Florián Gryspek z Gryspeku, jenže jeho stejně se jmenující vnuk o něj po Bílé hoře přišel. Dostalo ho pak pražskému arcibiskupství, jež se několik století vzorně staralo o okolní lesy. Po roce 1948 patřilo lidu a státnímu lesnímu závodu, takže zpustl. Chvíli ho zase měl arcibiskup Miloslav Vlk, jenž pochází z kraje a v Rožmitále byl farářem, než mu v sedmdesátých letech sebrali státní souhlas. Po převratu a restituci asi pan primas moc nevěděl, co s ním, tak jej (samozřejmě, že ne on osobně) prodal jakémusi soukromníkovi, který ho má. Zdá se, že aspoň třídí odpad.
Ve "starém" Rožmitále (Civita antiqua) zůstal na mírném návrší kostel, za baroka sice trochu přestavěný, ale v jádru zachovaný původně. Na jeho věž byla především přidělána ta krásná cibule ze šindele a uvnitř postaveny varhany. A ty varhany jsou spjaty s tím českým ideálním snem v jeho jaksi nejdojemnější podobě – či tedy spíše zvuku. K tomu se ale ještě dostanu.
Mezi oběma Rožmitály je rybník zvaný Podzámecký.
V domku kousek od něj bydlel slavný spisovatel Rudolf R. Hofmeister, kterého teď už nikdo nezná. Psal mimo jiné bizarní knihy o pravěku, v nichž vystupují Slované. Zemřel v roce 1935 a byla to velká rána pro českou literaturu.
V novém Rožmitále je podélné náměstí s řadou více či méně historických domů. Některé dokonce nejsou ani moc zničené, jak to často u nás bývá. Obchody jsou v supermarketu za městem. Snad se někdy zase vrátí tam, kam patří, tedy na náměstí, ale toho už se já nedočkám. Radnice doposud nenechala po zimě zamést chodníky, takže v neděli byla všude šotolina, z které se práší, přitom by stačilo tak málo. Věřím, že po tomhle upozornění půjdou na radnici do sebe. Kostel je ornamentálně barokní a vůbec ne tak starý, jak se dělá – původní skromnou kapli z významného roku 1729 nechali Rožmitálští novobarokně předělat podle návrhu architekta Josefa Fanty, toho, co tak hezky navrhl Wilsoňák. Zasvěcen je sv. Janu Nepomuckému, který je svatý od toho roku 1729. Pozvedneme-li své zraky výše, popatříme na zvláštní předmět, jenž je obklopený svatozáří. To je prosím jazyk, ne jak by se mohl nějaký sprosťák domnívat. Až si příště uděláme výlet do Nepomuku, upozorním na to samé.
Jinak se mi Rožmitál pod Třemšínem (jsou ještě jiné Rožmitály) vždy jevil jako docela milý zapadákov. Obyvatelstvo tam nebude nijak majetné, ale na obyčejný život to stačí. Soudím, že hodně hlasů tam budou dostávat komunisté, mám pocit, že snad i starosta je od nich. Na radnici visí jen vlajka česká, i když místo na evropskou by tam bylo. To bývá na radnicích, kde jsou v přesile komunisté a klausisté, kteří jako v mnoha dalších věcech bývají za jedno. Já o tom tady schválně píšu také proto, že jisté sympatie k té hrozné Unii by právě tady, v Rožmitále projeveny býti mohly, neboť nebýt jí či jejich peněz, nestála by tam asi nejlepší věc za poslední roky: loni otevřené Podbrdské muzeum, které předělali z bývalé fabriky kousek za náměstím. A je to skutečně krásně udělané muzeum, že se divím, že jsem tam byl v neděli odpoledne, to už bylo po mši, skoro sám. Tam se o Rožmitále a okolí dozvíte všechno a pěkně názorně. Mají tam také internet, automat na kávu, knihy a mapy a drobné suvenýry. A čisté toalety.
V expozici bych upozornil na obrovský model chrámu sv. Vita ze slámy skoro v životní velikosti (1:60). Je to dílo lidového umělce Karla Valenty (1902 – 1958) z blízkého Míšova. Původně chtěl postavit ze slámy celý Pražský hrad, v čemž ho podporoval i TGM, ale nakonec, snad i z obavy, co by to znamenalo, kdyby si při prohlídce někdo zapálil a sirku nedbale odhodil, zůstalo jen u katedrály.
Vraťme se k úvodnímu pohledu. Hledím odsud do údolí s dojetím a jistou hrdostím, ovšem ne na sebe a své současníky, neboť ti na tom zas takový podíl nemají. Dojímá mě ta ideální souhra přírodních okolností dotvořená inteligencí a estetickým cítěním oněch lidí dávno před námi v úžasný celek. Ti lidé z krajiny kdysi divoké a surové, udělali během staletí malebné krajinné panorama, kde má všechno svou logiku, místo a řád, vše je uměřené, nic zde nepřečnívá, nevyčnívá, neruší, všechno je na svém správném místě. Tohle je – tedy aspoň pro mě – česká idylická psychokrajina: nic dramatického, ale ani monotonního, žádná výstřednost, ale ani ne nuda: vlídná ruka Boží, která tak jemně a pěkně přejela po zemi, jako když ji chce pohladit - mírně zvlněná pole táhnoucí se na kraj lesa, cesty přirozeně spojující potřebná místa, potok či menší řeka a na správném místě rybník, pak obě sídla, "staré", takové trochu tajemné, jako by trochu opuštěné, a "nové" se zámkem, náměstím s kupeckými domy a trochu luxusnějším kostelem uprostřed, radnicí a několika hospodami. Před sto lety k tomu přibyl ještě pivovar, pár malých fabrik či spíše dílen a samozřejmě nádraží. Kdyby bylo po mém, tak by to úplně stačilo. Stejně pak už to šlo všechno spíše do háje.
A je ještě jeden zcela konkrétní důvod, proč si tohle místo tady spojuju s českou psyché. Ale tentokrát ne se snem, ale s jeho koncem a ztroskotáním. Spojuju si ji s její melancholií, trýzní a bezmocí. Tady na tom místě stojím totiž asi na půli poslední cesty, kterou vykonal komponista, který tomu "snu" připsal nádherně prosté noty. Jakub Jan Ryba – nebo si to aspoň tak představuju - tudy, nejspíš přes to pole, 8. dubna 1815 kráčel vzhůru k Třemšínu. Nevíme, jak vypadal, neexistuje jediný jeho portrét, ale určitě neměl plnovous, jak je obvykle zpodobňován podle kresbičky vzniklé o osmdesát let později, kde se podobá Smetanovi. Vousy tehdy lepší a učení lidi nenosili, copak měl Mozart, Beethoven nebo Goethe vousy?! Když ale český mučedník, tak plnovous, jako Hus, který také žádné fousy neměl. Občas se ten muž ještě ohlédl zpátky ke starému Rožmitálu, ke kostelu, kde byl ráno ještě na mši. Hlavou mu letělo těch sedmadvacet let, co tady prožil jako kantor a rengenschori, ta léta, která asi nebyla jen špatná, jak je uchováváno v české bolestínské tradici: vždyť to byl muž vážený, sice konfliktní a svéhlavý, ale respektovaný jako výborný učitel, pozoruhodný komponista a výjimečný vzdělanec. Žádný naturščik nebo "lidový umělec", jak si ho opět někdo ze znalosti jen té jedné věci může představovat, nýbrž muž ovládající plynně latinu a němčinu (tou převážně psal, napsal jí i svůj životopis), slušně prý uměl i italsky a francouzsky, velký čtenář antických filozofů, znal však i Goetha a Schillera, své současníky. Nejbližší mu byl ale Seneca, v němž zřejmě našel lék na svou melancholii a tíhu srdce, již snášel stále hůř a hůř, že ani milující rodina, ani jeho sedm dětí, ho nedokázala odvrátit od senekovského řešení.
Tak si představuju, jak šel po té louce, začínalo jaro a ptactvo už poletovalo, hlína se mu lepila na boty, protože cesta na začátku jara byla ještě blátivá, a možná ani v této chvíli mu nepřestávaly v hlavě znít noty, zcela jistě ne ale ten motiv dnes nejslavnější, tedy Hej, mistře, vstaň bystře…, vždyť on neměl tušení, co z té kompozice, kterou sloužil skoro před dvaceti léty, to mu bylo jednatřicet, jednou stane, možná by upadl do ještě šílenějšího stavu… Vždyť ani nevěděl, že se bude jednou jmenovat úplně jinak, než jak ji pojmenoval on… Tehdy ji složil jako jednu z řady, snad jen si dal trochu víc záležet, aby byla prostšího zaměření, když ji měli provozovat česky tady v Rožmitále. Ale v tom jeho ambice netkvěly. V kapse měl Senecu se svými poznámkami, možná už tam měl napsaný i vzkaz, jenž pak u něj našli: odcházím do lepších světů, neboť tento byl pro mě nesnesitelný.
Pak prošel Voltuší, kde stálo pár stavení a za chvíli vešel do lesa. Nejspíš pospíchal, protože to, k čemu se rozhodl, udělal, sotva v něm ušel nějakých dvě stě metrů. Odešel kousek z lesní cesty a ukryl se v hustém porostu. Pak si břitvou otevřel žíly na obou zápěstích a pak se ještě podřízl na krku. Jeho synové ho našli za tři dny. Pochován leží na starorožmitálském hřbitově.
