Je to opičárna, říkala, ale obec to povzneslo.
Trasu a pamětihodnosti vybral Zbyněk, který klimbal. Ludvovi nabídla holčička místo. Jsme ve věku, kdy už nás lidé pouštějí sednout.
S přáteli Petráčkem a Bednářem jsme v sobotu podnikli nenáročnou sobotní výpravu na novodobý hrad Červený Újezd. Nalézá se západně od Prahy a na jih od Kladna. Leží na kraji stejnojmenné vesnice, kterou jsme si hned začali pozorně prohlížet.
Zaujal nás například drobný ozdobný prvek na fasádě bývalého hostince u Příhodů
Pak také zajímavá kaple se zvonicí jaksi mexického typu. S přáteli jsme si připomněli oblíbenou scénu z filmu Tenkrát na Západě, v níž na rameni mladého Charlese Bronsona z posledních sil balancuje jeho ubohý bratr, který má na krku oprátku. Lotr Frank, kterého hrál Henry Fonda, vrazí chlapci do pusy harmoniku. To mu později přijde draho. Scénu by zde mohli přehrávat na nějakých slavnostech.
S přáteli jsme si připomněli oblíbenou scénu z filmu Tenkrát na Západě
Nejdéle jsme pak postáli u pomníku obětem první války. Byl překvapivě zachovalý. Jména na cedulkách byla obnovená.
Takový Truneček František vypadá úplně jako dítě
Z porcelánových oválků na nás hleděly tváře skoro už sto let mrtvých mladých mužů. Dva měli ruskou papachu, jeden italský klobouk s péry, další legionářskou čapku. Většina zůstala ale v uniformě rakouské. Pocta byla dána svorně všem. Pak tam byl ještě štítek připomínající dva zdejší občany, kteří zahynuli při masakru v Lidicích. Odtud je to kousek.
Pocta byla dána svorně všem
Hrad v Červeném Újezdu je legrační výtvor. Když jsme se k němu blížili a již jsme viděli jeho věž, pravil Zbyněk: Pánové, každý z nás byl na hradě, který byl postaven za Václava Prvního: například Zvíkov nebo Loket. Nepochybně také na hradě či zřícenině z doby za Václava Druhého, jen si teď nemůžu na žádný vzpomenout, připomeňme však aspoň Bezděz, který sice už stál, ale on tam byl coby jinoch vězněn. Václav toho jména třetí toho moc postavit bohužel nestačil, ale jistě by chtěl. Od Václava Čtvrtého tu máme třeba Točník nebo Nový Hrad u Kunratic, který mu však rozbořili husité. A teď zkušební otázka? Jaký hrad byl postaven za éry Václava Pátého a Václava Šestého? K správné odpovědi se právě blížíme. Ano, hrad Červený Újezd!
Hrad v Červeném Újezdu je legrační výtvor.
Není to samozřejmě žádný hrad. Je to splácanina všeho možného i nemožného, která svým stylem má asi nejblíže k podnikatelskému baroku, které také nemá nic společného s barokem. Člověk se tam blíží, pomalu otevírá ústa a když vejde na nádvoří, na němž chybí jen kupka hnoje (neboť autenticita má své meze), tak je už nezavře, nanejvýš skrze ně šeptá cosi jako „ty vole...tady někdo zešílel“. Ale nezešílel, neboť zcela jistě onen muž či mužové (ženy takové pitomé nápady nemají), kteří do toho investovali tolik práce a prostředků, dobře věděli, co činí, a jak říkala paní v autobuse, že se to bude lidem líbit.
Onen muž či mužové (ženy takové pitomé nápady nemají), kteří do toho investovali tolik práce a prostředků, dobře věděli, co činí
A já si vzpomněl na jeden článek Umberta Eca, který psal o jakési podobné příšeře v podobě antického chrámu, který ve vší dokonalosti postavili někde na italském venkově. Byla to dokonalá replika, ovšem vylepšená, takže sloupy tam pěkně stály, nic nebylo otřískané, sochy měly všechny údy, snad jen pro zpestření se nějaký ulomil. Výhodou dále bylo, že tam byla klimatizace, topení, elektřina, pohodlné záchody a kde jen to šlo, byly nějaké shopy a bufety, takže návštěvník nehladověl a ani netrpěl nudou, jak to obvykle v pravých památkách bývá. A Umberto Eco se té zpotvořenině nevysmíval, i když nezastíral, že on není pravým konzumentem, nýbrž naopak to prohlásil za způsob, jak ulevit návštěvníkům, ale hlavně památkám, které jimi trpí zcela nevinně. Vždyť naprosté většině lidí je to jedno, jestli ostění či dlažby jsou staré tisíc let, nebo ji tam dali loni, možná se tím ani nechtějí zabývat, jistě, člověk pokývá hlavou, vydrží ty tlachy průvodce, ale vzápětí se mu vykouří z hlavy, protože proč by je tam nosil? Už dlouho si myslím, že citový vztah k historii je stejně vzácný jako hudební sluch, který je také distribuován nahodile a bez ohledu na to, jaký ten člověk je. Prostě někdo to cítí, jiný ne. A kdo nikoli, proč by se mu nelíbil umělý hrad Červený Újezd, když je to vylepšený hrad a má tam všechno po hromadě?
Prostě někdo to cití, jiný ne
Ale Zbyněk to nesnesl. On, který si přitom cestu vymyslel, couvnul pár metrů před padacím mostem a prohlásil, že jeho tam nedostanou, že on se na takovou koninu může vy... Zděsil se již při pohledu na obrovskou stodolu, kam mu stačilo jen nahlédnout, aby si udělal představu o pekle. Byla plná hracích automatů a u masivních dřevěných stolů posedávala dobře živená telecí mládež, která teď dopoledne pila energetické nápoje. Přemohl ho nejspíše pocit hnusu a zděšení nad tím civilizačním úpadkem. Zatoužil po přirozeném prostředí a se slovy, že na nás počká v normální hospodě, zmizel.
Zděsil se již při pohledu na obrovskou stodolu
My jsem s Ludvou přeci jen do hradu nahlédli. Na dvoře stálo rozličné nové harampádí předstírající nějakým účel. Byla tam falešná studna a falešná kovárna a falešné hospodářské nářadí. Nevím, zda tam byla též falešná mučírna, pokud ne, doporučil bych ji majiteli zřídit. Tak asi vypadal Barrandov, když se tam točily filmy ze středověku. Cedule zvaly k prohlídce „muzea“, kde to nejspíš vypadalo podobně. Já bych tam pro účely tohoto líčení nakouknul, Ludva byl proti. Sedli jsem si tedy do Krčmy, na niž si nemůžeme stěžovat. Oceňuju též, že neměli coca-colu, ale tradiční malinovku. Slyšel jsem, že v některých podobných jakoby středověkých zařízeních patří k dobrému tónu oslovovat hosty vulgárně a neurvale. Takže když přijde třeba babička s vnoučaty, personál na ni spustí: Co budeš žrát a chlastat, babo? Zde se k nám pěkná šenkýřka chovala normálně.
Na dvoře stálo rozličné nové harampádí předstírající nějakým účel
Zbyněk tedy na nás čekal u kávy a nealkoholického piva v sokolovně. O hradu už nechtěl ani slyšet, zato se těšil na další cíl výpravy. Byl jím nedaleký klášter Hájek.
Byl jím nedaleký klášter Hájek
Byl krásný den. Léto přecházelo plynule do podzimu, ale stále se drželo udatně. Cestu lemovaly ovocné stromy, které byly obsypány ovocem, které asi nikdo nesebere. Ludva si utrhnul hrušku, kousnul a zašklebil se škaredě. Na nietzscheovských vousech mu pak dlouho zůstaly kapky ztuhlé cukrové šťávy. Na nedaleké Ruzyni přistávala letadla. Bavili jsem se o tom, na jakém kdo byl nejvzdálenějším letišti. Zbyněk byl v San Diegu a v Tokiu. Já ve Sverdlovsku jako pionýr. Ludva se říkal, že nejdál byl on, ale nemohl si vzpomenout kde.
Léto přecházelo plynule do podzimu, ale stále se drželo udatně
Františkánský klášter v Hájku je málo známé, ale zajímavé místo, které ale před takovými třemi sty léty znal každý Pražan, ať už si o protireformaci myslel cokoli. S velkou pravděpodobností sem také, třeba i několikrát za život, zašel. Na pouť. Ovšem z druhé strany. Od Strahova. Vedla sem pěkná cesta plná turistických ukazatelů v podobě poutních kaplí. U nich se mohl pomodlit a když pražilo slunce, lehnout si třeba do stínu a vydat se pod ochranu Panny Marie a sv. Františka, patrona drobné zvěře, třeba hrabošů polních.
Vedla sem pěkná cesta plná turistických ukazatelů v podobě poutních kaplí
Už v roce 1625 tu byla vysvěcena Loretánská kaple, takže patří k nejstarším Loretám v Čechách, o pár let starší než na Hradčanech. V předminulém díle z Rumburka jsem psal o tamější Loretě a též ji nazval jednou z nejstarších: to jsem se unáhlil a musím se opravit. Tato, hájecká a pak hradčanská je skoro o osmdesát let starší. To pro pořádek. Vystavit ji nechal Florián Jetřich Ždárský ze Žďáru se svou ženou Alžbětou Korinou, což byla dcera Jaroslava Bořity z Martinic, jenž byl spolu se Slavatou pár let předtím vyhozen z hradního okna, čímž se děje daly do pohybu. Možná i s myšlenkou na zázračnou otcovu záchranu (Panna Maria pod ním rozprostřela ochranná křídla, takže Martinic spadl se svými druhy na měkký kompost) rozhodla se dcera uctít tajemný aviatický čili vzduchopravecký kousek stavbou na počest létající chýše.
Po celé sedmnácté století se pak za účasti známých italských polírů Orsiho a Luraga kolem kaple přistavovaly různé k ní náležející komponenty. Františkáni, kteří byli pověřeni duchovní péčí o poutníky, tu přebývali od poloviny 17. století v počtu asi deseti bratří. K nim proudily poutníci a poutnice, užívajíce si baroko a Temna. Celá cesta od strahovského kláštera až sem byla vyzdobena barevnými fáborami a chvojím, různé náboženské alegorie ukazovaly výjevy drastického i líbezného charakteru, stánky nabízely občerstvení i lecjaké krámy, devocionálie, šátky a perníkové srdce z pouti, a tak dál. Procesí s monstrancemi a praporci následovalo za procesím. Poutníci se tvářili zbožně a zpívali mariánské chorály. Říkalo se tomu lidová barokní zbožnost. Ta v Hájku skončila 12. ledna 1786, kdy krajská komise přečetla v refektáři shromážděným řeholníkům dekret císaře Josefa II. o zrušení kláštera. Co na to asi mniši říkali? Inu, pokrčili rameny a řekli si, že ty josefínské reformy musí nějak přetrpět. Co pak nezničily josefínské výstřelky, pomalu likvidovala sekularizace, různé ty antiklerikální kampaně, modernizace a individualizace. Poslední ráno zasadil lid a jeho železná pěst v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy byly kláštery včetně toho v Hájku, přepadeny Státní bezpečností, majetek ukraden a chrámy znesvěceny a lidé zde dlící znevolněni. Také hájecký klášter se načas stal sběrným táborem pro kněží. Od roku 1953 to tu zabrala armáda, která měla Lorety a kláštery ve zvláštní oblibě: viz můj fotoblog ze Starého Hroznatova.
Celá cesta od strahovského kláštera až sem byla vyzdobena barevnými fáborami a chvojím..
To vše jsme si s přáteli opakovali, když jsme dorazili k hlavní bráně, která byla pochopitelně zamčená. Své sice vzdělané, ale v něčem přeci jen méně poučené přátele jsem poučil, že sochy představují sv. Františka (to je napadlo též) a sv. Antonína Paduánského, který bývá zobrazován s jezulátkem v náručí. Zkřížené ruce pak jsou připomínkou stigmat, jež se Františkovi zjevily na dlaních.
Zkřížené ruce pak jsou připomínkou stigmat, jež se Františkovi zjevily na dlaních
Šli jsme do hospody. Ta stojí opodál a jmenuje se Zátiší. Na průčelí stojí letopočet 1912, což je zřejmě i rok, ze kdy pochází omítka. Zpustlost stavení jistě však nikomu nevadí, ba většina zdejšího obyvatelstva má i pocit, že právě tak má správná hospoda vypadat. I o tom jsme se s přáteli bavili, jak jsme vlastně jako Češi definováni sklonem ke kramáření a jakýmsi odporem či nechutí ke zkrášlování věcí. V Rakousku by taková hospoda byla obsypána květinami a truhlíky s muškáty, což není otázka peněz, nýbrž vůle to udělat. Jenomže do takové hospody by v Čechách lidé přestali nejspíš chodit a cyklisté, kteří se tu zastavují, by se lekli. Takhle se nikdo neleká a cítí, že je doma.
V Rakousku by taková hospoda byla obsypána květinami a truhlíky s muškáty
Uvnitř to vypadalo jak v pivním katalogu. Všechny stěny bylo obloženy reklamními cedulemi na snad všechny druhy tuzemského piva. Moji přátelé už pijí jen nealkoholické pivo, takže na to hleděli poněkud nostalgicky. Já pivo nepiju už skoro vůbec.
Všechny stěny bylo obloženy reklamaními cedelumi na snad všechny druhy tuzemského piva
O kaplích jsem se už zmínil. Za baroka jich bylo dvacet, přežila čtvrtina, nejvíce tady na znovuobnovené cestě z Hájku do Hostivic. Některé byly opraveny v posledních deseti letech. Ovšem už bez těch mariánských výjevů. Jiné už obnovit nešlo.
Jiné už obnovit nešlo.
Po cestě proti nám šel kůň. Na něm sedělo pěkné děvče, na které Ludva volal, ať na chvíli zastaví, že ho zvěčním do tohoto útvaru. Já se trochu rděl, ale přitakal jsem a zeptal se, jestli mu to nebude vadit. Děvče říkalo, že ne.
Tak s dovolením tak činím. O tom, co poutník nalezne v Hostivicích třeba někdy jindy.
Po cestě proti nám šel kůň.
