30. dubna 2013 22:13 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Jednorožec a harfa
aneb Irská cesta II.

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Volá dnes Irsko skrze nás své děti... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Volá dnes Irsko skrze nás své děti... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ve dvacátém století se při povstáních a revolucích obsazovaly pošty. Ze schodů té dublinské přečetla skupina odvážných mužů 24. dubna 1916 prohlášení, které začínalo takto: „Irové a Irky! Ve jménu Boha a našich předků, jímž vděčíme za své tradice, volá dnes Irsko skrze nás své děti, aby se shromáždily pod národními barvami a vybojovaly svobodu.“

Toto provolání o „ustavení prozatímní vlády Irské republiky“ je v různém provedení, anglicky i irsky, buď celé, nebo v úryvcích vystaveno na různých místech, kde irský stát dává formou četných pomníků a památníků najevo své kořeny. Každý stát potřebuje nějakou zakladatelskou legendu, nějakou svou martyrologii, krví mučedníků posvěcený zrod. Irsko samozřejmě není výjimkou, ba je příkladným společenstvím, které na své dějiny hledí jako na sérii ran, kterou na jeho krásném těle spáchali jiní, v jeho případě Britové. V tom se trochu, možná dosti, podobají nám, Čechům, s naší třísetletou porobou, s naším tisíciletým stálým potýkáním s agresivním němectvím, jež nás mělo zaplavit, ba snad přímo vyhubit – ale jež nám podobně, jako Angličané v případě Irska, přineslo také leccos užitečného, třeba evropskou kulturu, civilizační pokrok, právní řád a skoro i ten jazyk, který jsme nakonec péčí obrozenců odmítli, ale už další generace (schauerovská) si nebyla jistá, zda to byl nejlepší nápad. Skvělí a skutečně světoví irští spisovatelé jsou právě příkladem, jak se jim jazyk „okupantů“ vyplatil. „Násilím Angličanů jsem byl přinucen, abych se vyjadřoval jazykem Shakespeara“, napsal v jednom aforismu Oscar Wilde, na jehož zvláštní pomník v rohu Merrion Square, který stojí či spíš leží, kousek od jeho rodného domu na Westland Row jsem se po čtyřech letech zašel znovu podívat. (Viz stránky českého velvyslanectví v Dublinu.)

Násilím Angličanů jsem byl přinucen, abych se vyjadřoval jazykem Shakespeara.

Anglii ve svých skoro padesáti letech neznám jinak než literárně a filmově, a už ji asi nepoznám, jak bych si přál, ale tak je to spoustou zemí. Přiznám se ale, že jsem ji v Irsku vlastně hledal, měl jsem pocit, že ji poznávám nejen v georgiánském stylu, v němž jsou postaveny nejhezčí čtvrti Dublinu ale také Limericku, nejen v ranních porcích full breakfast v penzionech B &B s konstantní sestavou sausage, bacon, black pudding, eggs, baked beans a smažené rajče k tomu a nebo třeba v podobě hospod, tedy ne těch turistických v celtickém stylu, ale těch, do kterých chodí normální lidi, middle class: velký dřevěný bar tahnoucí se po celé místnosti, masivní pohodlný nábytek, rytiny koní na stěnách, v televizi, byla-li tam, přenosy z Premier league, vcelku decentní a tlumená atmosféra – do těch jsem zapadl nejraději. Dával jsem si tam tea, ke kterému vždy přinesou mléko. Někdy jsem to pro vyrovnání poměru doplnil malým guinnessem. Měl jsem snad i představu, že ji vidím i v těch tvářích, na nichž jsem odhadoval, patří-li potomkům „původních“ Keltu, či následujících přistěhovalců, tedy Seveřanů-Vikingů, Normanů, Welšanů, Anglosasů... všech těch složek, z nichž se smíchal irský národ, čímž vznikla docela sympatická směsice, která mluví prý lepší angličtinou než skuteční Angličané.

Měl jsem pocit, že ji poznávám nejen v georgiánském stylu.

Tomášova kamarádka Margit, mě v neděli vzala do auta a odvezla do Phoenix Parku, který je prý dvakrát větší než newyorský Central Park nebo londýnský Hampstead Heath. Určitě je větší než naše Stromovka, což bych Stromovce nevyčítal. Byl odtamtud pěkný pohled na Dublin, za nímž se zvedá na jihu pohoří Wicklow, kterému dali jméno Vikingové – tady, v Dublinském zálivu, se také poprvé vylodili. Ve své mánii vždy něco přirovnávat k jevům u nás doma jsem toto pěkné, byť nijak ohromující horstvo přirovnal k Brdům a Šumavě dohromady. Velvyslanec Tomáš, který to má do nich ze své rezidence sotva dvacet minut autem, ne úplně souhlasil.

Byl odtamtud pěkný pohled na Dublin.

Lidé v parku konali takové ty věci, jaké se v parku dělají, to znamená běhali, procházeli se, někteří už i polehávali, i když bylo chladno. Sídlí tam irský prezident – jeli jsme kolem, vlaje tam vlajka EU. A je tam též rozsáhlá rezidence velvyslance Spojených států, což je privilegium pro zemi, která má pro Irsko obzvláštní význam: v USA žije asi čtyřikrát více Irů než v samotném Irsku, irské kořeny měl J. F. Kennedy, Ronald Reagan a po matce také Barack Obama. A je tam též zoo, které je po vídeňské a pařížské menažerii prý druhé nejstarší v Evropě – z roku 1830, v Londýně si ji pořídili až o pár let později. Tam jsem však nešel. Zaujal mě obelisk, stojící jako by bezprizorně v okrajové části parku, byť díky svým obřím rozměrům byl patrný ze všech stran. Nebyla u něj jediná cedule, která by vysvětlovala, oč se jedná a komu je tu ten masivní pylon vztyčen. Rozhodně to nebylo místo, kam přicházely delegace a kladly věnce. Působilo to pří vší monumentalitě trochu bezprizorně, zapomenutě a opuštěně, jako odložený kolos nějaké cizí slávy. Co to je? zeptal jsem se Margit. Obelisk, všichni mu říkají prostě obelisk. Myslím, že patří Wellingtonovi, ale nejsem si vlastně jistá... pěkný, ne? Skutečně mu patřil, Arthuru Wellesleymu, 1. vévodovi z Wellingtonu, vítězi nad Napoleonem a dobyvateli Indie. A taky rodáku z Dublinu, k čemuž měl prý rezervovaný vztah. Prý říkal: když se někdo narodí ve stáji, neznamená to ještě, že je z něho nutně kůň. On se skutečně ve stáji nenarodil, jeho otec patřil k typické anglo-irské honoraci, k představitelům provilegované anglické aristokracie, která s vyskytovala a měla sídla v prostoru kolem Dublinu, jemuž se říkalo Pale, Ohrada nebo taky Koloví, prostě ta nejangličtější a tady i „nejcivilizovanější“ část Irska. Nevím jen, jestli se o tom může dnes takhle mluvit. Ale tady to snad vadit nebude.

Obelisk, všichni mu říkají prostě obelisk.

Irsko je ostrov, ovšem usazený tak blízko Británii, že ta jej po staletí považovala za svou zvláštní, ale přirozenou součást – Margit říkala, že ještě teď si prý spousta Angličanů myslí, že irská samostatnost je vlastně omyl a nedorozumění. Když jsem se jí zeptal, jestli na tom něco není, podívala se nechápavě - a nebylo to jen mojí humpoláckou angličtinou. Možná, že alegoricky by britský údiv nad tím, co ti Irové chtějí, mohly vyjadřovat kamenné výjevy na střeše dublinské celnice, Custom House, jedné z těch okázalých klasicistních budov, kterými Dublin poctil koncem 18. století irský K. F. Schinkel – architekt James Gandon (1743 – 1823). Anglická heraldická zvířata lev a jednorožec s výrazem velmi zděšeným, doslova s otevřenou tlamou, zírají na štít s irskou harfou: jaký podivný výjev. V roce 1791, tedy v roce dokončení budovy celnice, v které teď sídlí úřad vlády, však měla Anglie největší problémy s Irskem teprve před sebou – a Irové s Angličany taktéž.

S výrazem velmi zděšeným, doslova s otevřenou tlamou, zírají na štít s irskou harfou.

Rebelie, do jejíhož čela se postaví irský právník Wolfe Tone, vypukne o sedm let později, v roce 1798, když má Británie plno starostí s Napoleonem. Jádrem povstání se stane jihovýchod Irska, kde rebelové očekávají pomoc od Francouzů. Napoleon ale má jiný cíl: Egypt, a tak vyšle do Irska sotva malý expediční sbor. Ten je, stejně jako ostatní povstalci, v sérii střetnutí poražen vládním vojskem. Wolfe Tone je zajat, souzen jako zrádce, před tím, než je popraven, spáchá v dublinské cele sebevraždu. O sto let později se stane národním hrdinou a jeho socha stojí od šedesátých let na rohu parku St. Stephen´s Green uprostřed města. Lze ji lehce najít, protože kousek od ní je výchozí stanice městské dráhy Luas, která je skvělá, pohodlná, příjemná a i cenově to myslím jde. Wolfe Tone mi sloužil jako orientační bod. Ještě dodám, že se po něm jmenuje jedna irská skupina, Wolfe Tones, Vlčí tóny, která má v repertoiru rebelské písně. Jako by se třeba u nás jmenovala nějaká skupina Jan Sladký Kozina nebo Jakub Kubata, co dal hlavu za blata. Já vím, že to je jiné...

Wolfe Tone mi sloužil jako orientační bod.

Srovnávání s poměry a dějinami našimi narazí na problém, co se severním Irskem? Jaký to má protipól u nás? Naše Sudety?! Ovšem takové, kterým by se po roce 1918 skutečně podařilo odtrhnout, protože chtěly zůstat německými nebo rakouskými, tak jako protestantští Severní Irové chtěli zůstat britskými. Tady bych byl ale opatrný... Severní Irové nejsou jiný národ než většina Irů! To našim Němcům nikdo německost upřít nemohl. Po celé dvacáté století provázel existenci samostatného Irska problém s Ulsterem, kde žijí Union Jacku nejvěrnější a nejoddanější obyvatelé Spojeného království. Nikdy se nepoddat vládě papeženců! bylo jejich heslem. Irská republika zase celá desetiletí čekala a i ústavně počítala s tím, že se musí jednou severní provincie připojit k republice. Myslím, že rozumní lidé už vědí, že je lepší nechat věci tak, jak jsou. Když jsem se Margit ptal, jestli to cítí problém, řekla, že naštěstí jsou ty časy pryč. A když jsem se zeptal, čím se irská povaha liší od anglické, dostal jsem odpověď, že Irové nemají tu britskou koloniální mentalitu, ten pocit prý stále ještě existující, že jim patří celý svět a oni jsou tu proto, aby v něm zaváděli pořádky, což je jejich poslání i břímě, to patetické kiplingovské břímě bílého muže. Irové mají prý dost starostí sami sebou, natož, aby je činili jiným. Zní to rozumně a zároveň trochu, ehm, alibisticky, což bych se nedovolil Margit ani naznačit. Tak tedy teď: Irsko patřilo k těm několika evropských zemím, jež se vyhnuly druhé světové válce: Portugalsko, Švýcarsko, Švédsko, Španělsko, které ale mělo za sebou právě jednu krvavou občansko válku – v tom se mu trochu Irsko podobá, tady skončila v květnu 1923. Ty hrůzy, kterými byla postižena celá Evropa, jako by v Irsku neexistovaly, myslím, že tam nenarazíte na jediný pomník druhé světové války, proč taky? Válečnou zkušenost má naproti tomu Severní Irsko: Belfast byl masivně bombardován, přestože branná povinnost v Severním Irsku zavedena nebyla, bojovalo v britské armádě tisíce ulsterských dobrovolníků – Severní Irsko sloužilo jako zázemí a cvičiště pro Brity i Američany a když si na to stěžoval prezident irské republiky de Valera, Britové mu rázně odpověděli, že mu do toho nic není. A měli pravdu.

Irové mají prý dost starostí sami sebou, natož, aby je činili jiným.

V knize Dějiny Irska, kterou jsem tahal sebou, se ani jednou nevyskytne jméno Hitler. Holocaust tu není tím věčně přítomným tématem, tedy aspoň v našem slova smyslu – myslím, že ho v irských dějinách emocích nahrazuje pohroma, která zemi postihla o sto let dřív: Great Famine, velký hladomor: v každém knihkupectví je několik knih na to téma. Vůbec vztah k Němcům je tu prý dosti jiný než právě v Anglii nebo třeba ve Francii a Holandsku: Irové proti nim vlastně nic nemají, nejsou zatíženy resentimenty, naopak Německo bylo spojencem irských nacionalistických spiklenců během první světové války: osudovým se německá pomoc stala Rogeru Davidu Casementovi (1864 – 1916), skvělému muži, o jehož životě vypráví strhujícím způsobem román Maria Vargase Llosy Keltův sen (česky vyšel předloni). Tento Ir z dobře situované protestantské rodiny, který díky svému nadání udělal velkou kariéru jako britský diplomat a který jako první upozornil svět na strašlivé poměry v belgickém Kongu a na vykořistování amazonských Indiánů během kaučukové horečky v 90. letech 19. století, se během první světové války zapojil do příprav protibritského povstání. Jeho úkolem bylo verbovat Iry v německých zajateckých táborech a domluvit s Německem dodávky zbraní pro povstalce. Myslel, že se mu do tzv. Irské armády přihlásí tisíce Irů, přihlásilo se mu jich dvaapadesát... Po Německu chtěl dvěstě tisíc pušek, Němci, kteří si od irského povstání moc neslibovali, mu jich poskytli desetkrát méně. Parník, který s nimi mířil k Irsku, byl dopaden britskou válečnou lodí, takže posádka raději loď opustila a i s puškami ji potopila. Roger Casement byl cestou do Dublinu zadržen policií a odvezen do Londýna, kde byl jako vlastizrádce souzen a po jistém váhání – přimlouval se za něj nejslavnější britský spisovatel té doby a jeho přítel, Arthur Conan Doyle - v srpnu 1916 popraven. Umíral potupen po zveřejnění svých intimních deníků, kde se vyznával ke své lásce k mužům. Jeho krajan Wilde, umírající o šestnáct let dříve v opovržení v pařížském exilu, o tom věděl své.

Jednoho z vůdců povstání, marxistu a nacionalistu Jamese Connollyho museli na popravčí dvůr donést na nosítkách.

Povstání na poště, kterému se říká Easter Rising, protože vzplanulo o velikonočním týdnu, bylo za pár dní poraženo. Bylo špatně organizováno, německé zbraně skončily na dně moře, vypuklo o dva dny později než ho spiklenci naplánovali a zúčastnilo se ho mnohem méně mužů, než se s ními počítalo: místo pěti tisíc sotva tisíc. Nasazeny proti nim byly irské pluky, které před tím bojovaly na západní frontě právě proti Němcům, takže ti je rozhodně nepovažovali gallant allies, „šlechetné spojence“, jak stálo v prohlášení, jehož úvod jsem citoval v úvodu. V dublinských bojích, které se brzy soustředily tady na budovu pošty, padlo 64 vzbouřenců a dvě stě civilistů. Zabito bylo kolem stovky přislušníků vládních sil.

V dublinských bojích, které se brzy soustředily tady na budovu pošty, padlo 64 vzbouřenců.

Zbytek Irska vpodstatě mlčel. To se změnilo za poté, co bylo na začátku května bylo patnáct vůdců povstání popraveno. Původně jich mělo být šestnáct, Éamon de Valera, pozdější prezident Irské republiky, muž pokud se úcty k němu chované týče srovnatelný s TGM, byl ortelu ušetřen, neboť měl americké občanství. George Bernard Shaw, rodem Ir, slávou Angličan, napsal pár dní na to v protestním dopise do Daily News: „Muže, kteří byli po dopadení chladnokrevně zastřeleni, považuju za válečné zajatce a jejich popravu za nezákonnou.“ Jednoho z vůdců povstání, marxistu a nacionalistu Jamese Connollyho museli na popravčí dvůr donést na nosítkách: zastřelen byl připoutaný na židli.

Jsme na místě utrpení a smrti irských vlastenců.

Byl jsem se podívat na místě činu, ve věznici Kilmainham Gaol na okraji centrálního Dublinu, kousek za pivovarem Guinness. Pochmurná stavba z konce 19. století je přeměna v národní muzeum a památník, něčím, právě tou ponurostí a nelidskou bytelností připomíná terezínskou Malou pevnost. Ostatně, kobky a popravčí dvory nejspíš všude vypadají stejně nebo podobně. Ve skupince turistů, kde k mému překvapení byli samí mladí lidé, jsme byli vedeni důstojným mužem, který nás upozornil, že jsme na místě utrpení a smrti irských vlastenců a že tomu odpovídá úcta, kterou cítí tu každý Ir, ba každý člověk svobody si vážící.

Ani mě nenapadlo uvažovat o jiných pocitech.


Ostatně, kobky a popravčí dvory nejspíš všude vypadají stejně nebo podobně.

Pokračování příště.


jpsJiří Peňás
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz