Vlezl jsem postupně (těžko to jde najednou) do několika jezer, jež byla po cestě. Po vstupu do vody jsem se nevzdaloval příliš od břehu a rovněž jsem ve vodě nedlel déle, než je nutné. Koupání i plavání je ostatně nejpříjemnější těsně před tím, než ho začnete provádět.
Specifičností koupání v jezerech je, že jde o vodu sladkou a nepříliš pohyblivou. Pokud jde o kolektivní koupání v Polsku, tak jedinou zvláštností je, že polské ženy se zásadně (výjimky se mohou vyskytnout, ale já na ně nenarazil) koupou, ba i sluní s horním dílem plavek. To je hlavní výsledek mého kulturologického a antropologického bádání.
Mazury čili Kraina wielkich jezior mazurskich se rozkládá na severovýchodě Polska a na mapě to vypadá, jako by na ni někdo vycákal modrý inkoust. Jezer je tu prý víc než tisíc (někde jsem četl i dva tisíce), ale nejspíš se do toho počítají i větší tůně v lesích. Na rozdíl od docela monotónní polní roviny, která zaujímá myslím dobré dvě třetiny Polska, je toto země od pohledu půvabná, šťavnatá a roztomilá.
Je složená ze samých malinkých kopečků a ďolíků, něžně se vlní a pohupuje, jeden hrbolek střídá druhý. Tam, kde není borovicový les, rozkládají se pole nebo zelené pastviny. Na těch se občas pasou krávy, které vypadají spokojeně. Kolem nich se důstojně procházejí čápi, kterých jsem nikde tolik neviděl. Pořád je se během cesty na co dívat.
Já se po krajině pohyboval linkovými autobusy, které převážejí dvě babky od vesnice. U nás by taková spojení už dávno nebyla. Autobus nebyl právě nejnovější, takže sedaje v zadní části vozu terenní hupy se dosti podepisovaly na stavu mého žaludku. Když jsem pak vystoupil, děkoval jsem všem katolickým svatým.
Vesnice jsem viděl jen z okna, takže mi nepřipadá vhodné se jich dotknout. Nejhezčí na nich jsou čapí hnízda, která jsou obývána celými rodinami. Pokud jde o lidská sídla, lidé bydlí v tom, co tam je. Divil jsem se, že je to všechno tak zarostlé a zaplevelené, když přitom by stačilo vzít kosy.
U nás je to také dost zarostlé a zaplevelené, ale omlouvá nás, že s kosou už každý neumí. Tady je venkov pořád hluboce venkovem, takže bych to předpokládal. Překvapilo mě však, že už nebylo vidět koňské povozy, které ještě před takovými deseti lety co chvíli pomalu zavazely v dopravě. Místo nich se už zcela rozšířil automobilismus, takže autobusy jsou prázdné. Naštěstí pořád jezdí.
Země mazurská má složitou historii, do níž bych rád pronikl samostudiem a četbou historických románů hlouběji. Celou cestu jsem si říkal, že až se vrátím, vrátím se k dětské a tedy tehdy ještě bezelstné četbě Henryka Sienkiewicze, na což se stejně už léta chystám, odkládaje to na důchod.
Faktem je, že Sienkiewicz bude, pokud jde o polské dějiny podobně objektivní a nestranný jako Jirásek, pokud jde o ty české, ale myslím, že to bude poněkud větší literatura (já si přitom Jiráska docela vážím). Nuže, Mazury byly do roku 1945 součástí německého Východního Pruska, které má počátek v roce 1226, kdy polský král Konrad Mazovský pozval do okrajových území značně nestabilního polského státu Řád německých rytířů čili křižáky, aby zde, mezi pohanskými Prusy konal jisté civilizační poslaní, kterým se ne každému zavděčili.
Výsledkem byla staletí konfliků, dosti krvavých válek, vzniku legend a nacionalistických ideologií, ale také nesporného kulturního a civilizačního obohacení, které z toho jinak okrajového konce Evropy, udělaly kdysi vzorně spravovanou provincii Říše. Křižákům nakonec kulturní Evropa nepřímo vděčí třeba za spisovatele E. T. A. Hoffmanna, malíře Lovise Corintha nebo sochařku Käthe Kollwitzovou a samozřejmě za Immanuela Kanta a tudíž i za kategorický imperativ a takové neproniknutelné pruské záležitosti.
Východní Prusko padlo za oběť německému záchvatu, ke kterému sice také přispělo svým způsobem, ale jistě nikoliv více než ostatní části Německa. Ba právě pruská konzervativní šlechta hleděla na Hitlera ve své většině s pohrdáním jako na parvenu bůhvíodkud, což jí, až na nikoli bezvýznamnou část spřísahanců, nezabránilo sloužit až do hořkého sebezániku.
Zatímco však severní část Pruska, v čele s kdysi skvostným Königsbergem-Královcem se pod sovětskou a nyní tedy ruskou správou potopila zcela a nenávratně, tady v polské části byl k jejich hmotným zbytkům osud a poměry přeci jen vlídnější, tady aspoň zůstaly stát kostely, o které se měl kdo starat, tady aspoň zůstala zachována hlavní linie ulic, na nichž dosud sem tam stojí ty staré pěkné cihlové domy s členitou fasádou, které vypadají skoro úplně stejně jako rovněž tak staré domy v našich Sudetech, ba jsou i stejně otlučené a patinou a šedou rzí obalené, ale přece jen stojí a drží.
Rozdíl mezi našimi Sudetami a východními Prusy je ovšem v tom, že tady se valila fronta, tady se parní válec Rudé armády činil s vydatnou urputností - a s ne menší odhodlaností se tedy Němci bránili: tedy to už byl jejich domov, tady to ani Rusové necítili jinak, tady poprvé byli na jejich německé půdě a viděli ty pečlivě udržované domy a domečky a zahrádky a upravené cesty a v domech tekoucí vodu a německé ženy… Během několika měsíců na přelomu roku 1944 a 1945 tato kdysi kulturní krajina zanikla.
Ale konečně k popisu cesty. K jezerům jsem přijel z východu, z města Augustowa nedaleko polsko-litevských hranic. Dál na severovýchod jsou už jen Suwalki a zubři. Město, kterým Mazury z této strany začínají, se jmenuje Elk, což mi znělo přitažlivě zoologicky (Elch je německy los). Německy se však město jmenovalo Lyck a narodil se v něm Siegfried Lenz, jenž spolu s Güntherem Grassem největší posilou povalečné (západo)německé literatury dodané z východu.
Nejslavnější Lenzův román, Vlastivědné muzeum (Heimatmusseum), je velkolepým bolestným loučením právě s touto ztracenou výspou němectví. Jeho rodný dům už neexistuje, ale stál u břehu jezera a teď je tam aspoň cedulka, že z tohoto místa hledíval mladý budoucí romanopisec na jezero.
Nádraží v Elku je dosti ošklivé, ale vede z něj kdysi asi hezká nádražní ulice. Ostatně estetická úroveň polských nádraží není všeobecně nijak vysoká a já jsem se musel v duchu omlouvat těm našim, byť i ty jsou dosti strašné. Opět je to však tady nutné přičíst bojům, kterým kdysi jistě pěkné předválečné nádraží zcela jistě podlehlo. A lepší už se nepostavilo. Dále ovšem platí, že polský sklon okrašlovat veřejné budovy například květinovou výzdobou nebo prostě je činit nějak pěkné, bude ještě zakrslejší než ten nijak výrazný sklon náš. To je ale asi bude vlastnost obecně slovanská.
Hlavní Náměstí bývají naproti tomu docela pěkná. To v Elku se jmenuje Solidarnosci. Náměstí se nyní v Polsku jmenují buď Jana Pavla II., Josefa Pilsudského nebo Armiji Krajowej. Pomníky na nich buď patří Janu Pavlu II. nebo Josefu Pilsudskému nebo Armiji Krajowej. A pak obětem boje za osvobození a zavražděným "hitlerowci", a pak odvlečeným a zamordowanym na Východě, což je každému jasné, kdo se tím vrahem myslí.
V posledním roce všude přibyly pomníky obětem smolenské katastrofy. V oficiální symbolice se spojuje historický heroismus s martyrologií a křesťanskou eschatologií. Já jsem na takových místech vždy cítil jisté pohnutí, snad i proto, že tuto symbolickou zátěž jako Čech neznám a na svých bedrech nenesu. To je ovšem na jiné téma.
Poláci jsou při osobním kontaktu většinou přátelští a když zjistí, že jste Čech, ani nejsou překvapeni a hned vám začnou, navzdory zdvořilé polské gramatice, tykat. Je známá věc, že zatímco Čech – jako třeba já - má snahu mluvit polsky, je to ani nepadne. Mladší Poláci městského typu umí anglicky, německy trochu lidé starší, ale spíš málo.
Byl jsem pražskými polskými přáteli varován před hovory o politice a když jsem se do jednoho pustil, dal jsem jim za pravdu. Dětí se mi zdálo na ulicích a dopravních prostředcích více než u nás a mladá těhotná žena nebyla žádným zvláštním případem. Vedle ní většinou kráčí mladík, kterému sotva rašil vous na bradě.
Polské ženy se mi ostatně zdály podstatně hezčí než muži, což platí sice všeobecně, ale tady se mi ten kontrast jeví obzvláště silným. Mimochodem, pokud se českým mužům vytýká, že nosí ponožky do sandálů, tak Poláci je nosí ke všemu ještě naruby. Ale Polky to esteticky vynahradí.
Večer jsem v Elku obcházel jezero Elckie, do něhož jsem krátce předtím vlezl a nějakou dobu rozvážně plaval. Na břehu postávali rybáři a hleděli na západ slunce. Už jsem skoro napsal mlčky a zádumčivě. Slovo Mazury má snad pruský nebo starolitevský základ a vychází, ze slova "maze", což znamená muž. Sami Mazuři prý tady doposud žijí, ale budou asi stejnou zajímavostí jako jiní Baltové - Kašubové, i když dva z nich to dotáhli hodně daleko: už zmíněný Günther Grass a Donald Tusk.
Mazura bohužel žádného neznám, byť neměl bych zapomenout na svého bratrance Miloše Mazura, kterého jsem léta neviděl a na něhož jsem právě tady chtě nechtě myslel. A na svého velkého kamaráda ze sokolovského gymnázia Vláďu Mazurkowicze čili Maziho. Zda ten se tady byl někdy podívat? Při referendu v roce 1920 o přináležitosti těchto krajů hlasovalo 95 procent místních obyvatel pro Německo, mezi nimi i většina Mazurů.
Po další válce je i za to čekal osud druhořadých a podezřelých občanů. To se už nepochybně zlepšilo, zbylo jich tu prý sotva pár tisíc. Viděl jsem v nějaké fotografické knize portrét prý typického Mazura, vypadal jak slavný disident, "nejkrásnější chartista" Ladislav Lis…
Ráno se jeden rybář dočkal. Když jsem se z obchůzky vracel, právě vytáhnul pěknou rybu.
Polské pokračování příště.
