13. dubna 2015 8:05 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kalifornizace
aneb Komunismus v USA

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 25Diskuse
Druhou věcí bylo molo s obřím kolem a lochneskou na Santa Monica Pier, kde se... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Druhou věcí bylo molo s obřím kolem a lochneskou na Santa Monica Pier, kde se... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
První, co jsem v Americe viděl, pominu-li úředníky na letišti a pak tu subtropickou noc, do níž jsme přistáli, byla ráno antická vila. Vylepšená a nepoškozená. Nechal ji postavit pohádkově bohatý magnát, aby ji naplnil řeckými a římskými sochami, které nakoupil za své ropou vydělané miliony – a poskytl lidu. Druhou věcí bylo molo s obřím kolem a lochneskou na Santa Monica Pier, kde se ten lid bavil. Tou nejzajímavější věcí byl ale ten americký lid.

Takhle jsem si to představoval. Ponořil jsem se do amerického národa. Šel proti mně a se mnou v jednom houfu, svlečený do triček, většinou bílých jako sníh – nebo jako kokain -, do barevných šortek, v sandálech na nohách opálených i bílých, hnědých nebo bronzových, hubených i tlustých. Byli to irští zrzavci, naolejovaní Hispánci, nabušení černoši, Asiati, Árijci nebo Hebrejci, indiáni jak z mayovek, které tady nikdo nezná, i když se tu odehrávají, drobní Indové a obtloustlí Havajci z ostrovů a atolů, úzkolebí Anglové a kulatolebí Keltové, lidé šikmoocí a modroocí, míšenci i netknuté typy, zjevy usedlé i bizarní, atleti i špekouni, slečny pokérované i hlaďounké, borci s piercingem na celém obličeji i studijní typy s brýlemi a la Wooddy Allen, sociální případy i pracháči, ordinery people i freakové všech vydání, zkrátka nejpestřejší strakatina lidstva, co jsem kdy viděl.

Takhle jsem si to představoval.

Takhle jsem si to představoval.

Šli a halekali tou znělou američtinou, občas jsem zaslechl něco španělsky, rusky, polsky... Všechno se to slévalo do prajazyka lidstva. Vypadali spokojeně a jaksi šťastně, a to nejen kvůli tomu, že šli na pláž. Vím, že když to tady napíšu, budu vypadat jako pitomec a propagandista fučíkovského typu, ale opravdu jsem měl po celé ty své americké dny pocit, že jsem mezi spokojenými a ve své podstatě šťastnými a hlavně fajn lidmi, kteří jsou kdykoli – někdy až protivně - připraveni projevit svou vstřícnost. Obligátní otázka, kterou pokládají při každém kontaktu, How are you, načež vy na ni trochu klopotně odpovíte víc než obligátní „fajn“, takže následuje ještě Where are you from?, je jistě zcela formální, to všichni vědí, ale v té formalitě je obsažena myslím základní vlastnost toho lidu: tou je přátelský a vstřícný poměr k druhým. V takové míře, jako v Americe, jsem to nikde jinde nazažíval. Jistěže to má svá limita a každý tam není svatý a já jsem navíc ta limita ani nezkoušel, ale ten stav mysli, který by se dal vystihnout sloganem dávného Harrisova psycho-bestselleru : I’m OK, You’re OK , tak myslím, že ten platí. Prostě „Spokojené státy americké“, jak jim opakovaně říkal Hrabal, když tady byl v roce 1989 a kterého za chvíli budu ještě citovat. Tak ten na pohled spokojený národ šel na pláž, vstříc vzdouvajícímu se oceánu a kalifornskému slunci, které na konci března už palilo tak, že jsem si hned musel koupit v jednom krámu klobouk – slaměný, pak i brýle – sluneční. A tak jsem s tím národem aspoň naoko a na chvíli splynul.

Nechal ji postavit pohádkově bohatý magnát, aby ji naplnil řeckými a římskými sochami, které nakoupil za své ropou vydělané miliony – a poskytl lidu.

Nechal ji postavit pohádkově bohatý magnát, aby ji naplnil řeckými a římskými sochami, které nakoupil za své ropou vydělané miliony – a poskytl lidu.

Pár dní před tím, než jsem odjel do USA – a byla to moje první cesta do té země – jsem napsal do LN sloupek. Bylo to ve dnech, kdy se chystal projet naší nebojácnou zemí americký konvoj a vypadalo to, že lid povstane a zabrání vlastním tělem průjezdu, což se ukázalo jako přehnané. Ale pro jistotu jsem tu nechal takové poselství.

Kdo nemá rád Ameriku

Na začátku nové pokumunistické éry české literatury stojí řada dopisů, které psal starý klasik Bohumil Hrabal své platonické lásce Dubence. Ty dopisy byly o jeho akademickém americkém turné, které podnikl v roce 1989. Jsou dodnes nedoceněným vyznáním lásky k Americe, jejího pochopení intuitivní a přitom nesmírně vnímavou a vzdělanou myslí. Několikrát v nich zazní citát, který připisuje básníku Dylanu Thomasovi, ale vzhledem k tomu, že Hrabal si některé citáty vymýšlel sám – a lépe -, mohl být i jeho původní: Kdo nemá rád Ameriku, nemá rád celé lidstvo...

Amerika a její lid, to je totiž lidstvo v koncentrované podobě. Je jako „barevný papoušek“ píše Hrabal: nekonečně pestrý, strakatý, divoký a různorodý démos složený ze všech ras světa a přitom v tom základním, v tom, co lidstvo spojuje, jednotný. Tím je svoboda, tolerance a v jádru romantická víra v dobro člověka: každý má v Americe právo naložit se svým životem dle svého, každý je tvůrcem svého osudu a svého štěstí i neštěstí. Principem je, že tato země patří jim, svrchovaným občanům, nikoli, že oni patří zemi. Tím se lišila a liší od většiny zemí světa, tím dodávala naději tam, kde samozřejmostí byl pravý opak.

Ano, Amerika byla hlavním dodavatelem naděje. Ještě v hloubce padesátých let věřili političtí vězni v československých lágrech, že se věc obrátí a Američané přijdou a osvobodí tu nešťastnou zem a vrátí jí svobodu. Ještě pro generaci, která vyrůstala před rokem 89 to platilo podobně. Jistě, že ne pro všechny. Vždy tady byl potenciál k nenávisti vůči té zemi, kterou lze snadno obvinit ze všech možných hříchů, neboť jednou z jejich vlastností je (naivní) představa, že po svobodě touží každý člověk. Netouží. Stejně jako ne každý má rád lidstvo.

Stejně jako ne každý má rád lidstvo.

Stejně jako ne každý má rád lidstvo.

Takže s tímto vyznáním Americe jsem přilétal do Los Angeles, o němž jsem měl přece jen představu šílené, nepřehledné, zmatené a ve smogu utopené megapole složené z trsu mrakodrapů, vystupujících z nekonečné pláně monotónních a geometricky seřazených domků, mezi nimiž se nedá pohybovat jinak než automobilem, takže jakýkoli lidský rozměr je tu vyloučen a eliminován a nahrazen nějakou delirantní postapokalyptickou vizí.

Skutečnost je však dost podstatně jiná.

Skutečnost je však dost podstatně jiná.

Skutečnost je však dost podstatně jiná, mnohem rozmanitější a jaksi pluralitnější, zase bych řekl i přívětivější a lidštější. Spíš by se dalo mluvit o rozsáhlé městské krajině, v níž se střídají nejrůznější typy sídel, od toho hypermoderního Downtownu, který má však i svou „starou“ (v Americe je skutečně staré jen to, co je z 19. století, a to je v Los Anděles jeden malý španělský kostelík), to jest secesní a art-dekovou část, přes samostatná města a městečka (jako je třeba přímořská a tedy lázeňsky působící Santa Monica nebo Venice nebo Malibu, města, kde bydlí umělci, bohémové a pár hollywoodských hvězd trochu alternativnějšího typu); dále „vnitrozemská“ městečka, sub-urbia, která jsou ponořená do subtropické přírody, jež tu má (na severozápadě L.A.) rozkošně středomořsky kopcovitý a skalnatý charakter, takže se v oddělených údolích skrývají další hnízda jako třeba Hollywood, což je pojem jednak abstraktní (všechno je tu jaksi hollywoodské), tak zcela konkrétní, pokud jde o ty dvě tři (mega)ulice, které o sobě tvrdí, že jsou skutečně Hollywoodem, jenž však už v té filmové podobě prý neexistuje, i když to určitě nebude zcela pravda. Pak je tam obrovské území jakýchsi parků a lesoparků s palmami a sekvojemi a pečlivě střiženými a nejspíš věčně zelenými trávníky, po nichž decentně projíždějí nehlučné sekací stroje a stejně tak tiše tam vrní rozprašovače vláhy, jejímž nedostakem však Kalifornie akutně i chronicky trpí. Tím nejznámějším rezidenčním parkem je Beverly Hills, které skutečně vypadá jak ve filmech, to jest jako v nějakém hogo fogo ráji, který je přitom skutečný a můžete se po něm projít, jako byste tam patřili, což je samozřejmě nesmysl. (Ne že bych sledoval ten seriál, jehož existence mi však nemohla ujít: tady jsem se dozvěděl, že to číslo 90210 je skutečně směrovací číslo té možná nejdražší nebo možná „nejlepší“ adresy na světě. Kalifornie začíná devítkou.)

Ostatně mým základním poznatkem bylo, že hodně věcí v Kalifornii vypadá opravdu jako ve filmu.

Ostatně mým základním poznatkem bylo, že hodně věcí v Kalifornii vypadá opravdu jako ve filmu.

Ostatně mým základním poznatkem bylo, že hodně věcí v Kalifornii vypadá opravdu jako ve filmu. Třeba Sunset Boulevard, což je „ulice“, která měří 32 kilometrů a vede z centra L.A. k pobřeží Pacifiku a opravdu vypadá tak, že by na ní mohl ten nešťastný scénarista Joe (hraje ho William Holden, který tedy opravdu bydlel, ale neskončil mrtvý v bazénu, ale zřítil se o něco později opilý ze skály u své vily v Santa Monice) z toho skvělého filmu Billa Wildera z roku 1950 zahučet v některém z těch paláců, obývaných bůhvíjakou vykopávkou, snící o návratu na stříbrné plátno. Ty neskutečné příbytky vykukují jen zpoza břečťanem či jakou vegetací zarostlých zdí či živých plotů, v nichž se sem tam otevře brána, kterou pak po jemném písku vjede nějaký ten pontiac či cadillac (nevím, jaký je mezi tím rozdíl) k paláci utopeném v anglickém parku se smíšenou dřevinou, po níž poskakují kalifornské veverky ať již živé či mechanické. Ke stylu patří, že toto nakumulované bohatství, které zřejmě nemá ve světě obdoby, je při všem svém přepychu a luxusu, jaksi decentní a zdrženlivé, ukryté za ty živé ploty a utopené v těch parcích, kam přece jen člověk z nějakého návrší nahlédne, i když ty nejdražší rezidence jsou situované tak, aby paparazzi a čumilové neměli ani nejmenší šanci.

Vila je postavena podle vzoru autentické Villy dei Papiri v italském Herculaneu.

Vila je postavena podle vzoru autentické Villy dei Papiri v italském Herculaneu.

Ta římská vila, o které jsem se zmínil na začátku, je v Malibu, kousek od pobřeží Pacifiku a je to asi nejkrásnější muzeum, co jsem kdy viděl – a to přes svou umělost, nebo právě pro ni. Antické sochy, některé úžasné a patřící k tomu nejlepšímu svého druhu, a předměty, kterých tam je několik tisíc, jsou ovšem pravé, byť získané na různých trzích, jak jsem četl někdy ne úplně legálních. Vila je postavena podle vzoru autentické Villy dei Papiri v italském Herculaneu, kde ji roku 79 před Kristem překryla láva Vesuvu. To, co v Itálii vidí návštěvník jen v troskách a v archeology odkrytých zbytcích, tady vyrostlo ve své jásavosti a dokonalosti. To je taky Amerika: ta vůle postavit si vše jako by znovu, ovšem po svém, lépe, nebo spíš dokonaleji, bez ohledů na nějakou tradici či závazky, když přece na to mají peníze a schopnosti. Mecenáš John Paul Getty I. (1892 – 1976) pohádkově zbohatnul na ropě, takže měl víc peněz, než potřeboval – tak on sám definoval bohatství. Osobně to byl asi neúprosný muž, což se projevilo v tom, jak se zdráhal zaplatit výkupné za svého roztomilého šestnáctiletého vnuka Johna Paula třetího, kterého v roce 1973 unesli v Itálii jacísi nikdy nezjištění, gangsteři. Dědečka, který se obával, že zaplatí-li, bude to návod pro to, co udělat se čtrnácti dalšími jeho vnoučaty, přesvědčilo až když mu přišlo poštou ucho, chomáč vlasů a ujistění, že další kousky z vnuka budou pokračovat. Mladík se pak do života vrátil duševně zničený, závislý na brandy, které do něj únosci lili, brzy také na heroinu. Zemřel před pár lety ochrnutý, hluchý a slepý... Plyne z toho, že ne vždy je bohatý dědeček výhra.

Mimochodem: roce 2008 tady v Arše vystupovala Gettyho (toho vnuka) ex-manželka, Gisela Getty se jmenuje a je to známá německá fotografka, ještě známější spolu se svou sestrou Juttou Winkelmann. Říkalo se jim Getty Twins, obě to byly krásné blondýny, nordické bohyně s inteligencí ostrých samic, ikony divokých komunálních let, hrdinky drogové superscény, kamarádky Patty Smith, Boba Dylana, Denise Hoppera... A v tom představení vyprávěly ty dvě zestárlé, ale pořád dobře vyhlížející sedmdesátnice svůj neobvyklý životní příběh, který byl konfrotován s příběhem dvou Čechů, chartisty Václava Trojana a londýnského emigranta s nejdelším hárem na světě Ivana Hartla. Ty osudy nemohly být odlišnější, přitom všichni nějakým způsobem praktikovali ideály konce šedesátých let, ideje revolty, obrody společnosti, proměny mysli (prostřednictvím psycholátek: v tom byli Češi trochu skromnější), volné lásky a všech těch věcí, jejichž domicilem, místem zrození je tohle pacifické pobřeží, byť asi pár stovek kilometrů severněji, v San Francisku a hned o kousek dál v Berkeley... Ale k tomu ještě dorazím.

Architekt Richard Meier, což je světová špička, rozhodil po vrcholu stolové hory soustavu modernistických budov.

Architekt Richard Meier, což je světová špička, rozhodil po vrcholu stolové hory soustavu modernistických budov.

O pár mílí dál je na kopci další dar dědečka Gettyho, který sbíral nejen antické umění, ale prostě všechno umění. Již po jeho smrti, v první polovině 90. let, nechal jeho trust postavit na kopci u Brentwoodu (část L.A., řekl bych pro takovou vyšší střední třídu: domy a vily krásné, ale na rozdíl od Beverly Hills bez parku kolem) překrásný komplex muzeálních budov, které září dodaleka svou béžově bílou fasádou. Architekt Richard Meier, což je světová špička, rozhodil po vrcholu stolové hory soustavu modernistických budov (nejblíž asi mají k Bauhausu), které jsou naplněny fantastickým uměním: od italských primitivů po modernu. Člověk tam chodí a neví, co má víc obdivovat, zda Rembradty, francouzské impresionisty a německé romantiky nebo ty úžasné světlem prostoupené prostory a výhledy z nich, z těch různě narafičených teras a balkónů, z nichž je pohled do tetelivého a horkem zavaleného údolí losangelovského, které se na jedné straně táhne k pobřeží oceánu a na druhé se zvedá v pohoří, kde na jednom kopci je ten notorický nápis Hollywood. D mi přišlo, že je trochu šejdrem.

Obě ta muzea jsou dokonale krásná.

Obě ta muzea jsou dokonale krásná.

A teď zase trochu naivního, ale upřímného obdivu k Americe. Obě ta muzea jsou zadarmo, jen do vily je nutné se předem po internetu registrovat: aby nebyla tlačenice. Obě ta muzea jsou dokonale krásná. To už jsem psal. Do toho na kopci jede na horu vláček, rovněž zadarmo. Restaurace už zadarmo není, ale je plná zdravě vypadajícího jídla a salátů tak pestrých, že oči přecházejí. Když si vezmete ten tác ven na terasu, připadáte si zase jak v nějakém americkém filmu. Obě ta muzea byla plná amerického lidu. V nepravé antické vile byl americký lid přítomen hlavně školními výpravami. Děti všech možných ras, z nichž ta bílá tvořila jasnou menšinu, byly oblečeny ve školních uniformách, což má vzhledem k té rasové míchanici hluboký smysl. Navíc jim slušely, neboť to nejsou žádné uniformy, ale pěkný pulovr, kalhoty, holky mají sukni a podkolenky. Občas jsem se zastavil a sledoval jejich učitele, kteří mi přišli skvělí. Dávali těm malých Hispáncům, Afroameričanům, Číňanům, Indům etc. lekci z antické mytologie a estetiky a dělali to tak vtipně a poutavě, že jsem asi víc pozornosti věnoval jim než kdejakému helenistickému torzu. Malí černoši poslouchali o Herkulovi a Diovi, Číňani zírali na Apollóna a malí Mexičani se koukali do rozkroku Hermova. Řekl bych, že dostávali školu jednotného humánního lidství, jež lze z antiky vyvodit. Tady v Americe asi ještě silněji než kde jinde.

Malí černoši poslouchali o Herkulovi a Diovi, Číňani zírali na Apollóna a malí Mexičani se koukali do rozkroku Hermova.

Malí černoši poslouchali o Herkulovi a Diovi, Číňani zírali na Apollóna a malí Mexičani se koukali do rozkroku Hermova.

Ale hlavně jsem měl pocit, že ti lidé - nejen ty děti - jsou opravdu spokojení a jaksi šťastní. Hleděli na to umění, fotili si to na své smartové telefony (já s tím obstarožním foťákem byl už výjimka) a když se náhodou střetli pohledy, usmáli se na sebe. Vypadali v těch šortkách a tričcích a s těmi mobily docela blahobytně či tak akorát. A především se mi zdálo, že byli jaksi naplněni klidem a tou krásou kolem a ten klid měli i v sobě. Heleďte se, a v tu chvíli a pak ještě několikrát, třeba na pláži, ale také na ulicích L. A. a San Francisca, mě napadla absurdní věc: vždyť takhle nějak měl vypadat komunismus! Moderní fungující společnost a lid uspokojený ve svých nárocích a potřebách... Elektrifikace a sověty! Že oni ti komunisti tu Ameriku tak nesnášejí, že jenom tady se to povedlo...

Proto God bless Amerika!

Proto God bless Amerika!

Proto God bless Amerika!

Příště Hollywood a Downtown v L.A.

Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 25Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.