22. září 2010 9:24 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kde je ten prach
aneb Ještě v Brně

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Brněnský orloj. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Brněnský orloj. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Z důvodů aktuality začnu brněnskou atrakcí těchto dní, oním lesklým předmětem povědomého tvaru, který byl na náměstí Svobody odhalen, přičemž následovalo očekávané pobavení, pobouření a úžas brněnského lidu. Ovšem zde ji představím ve stavu ještě neodhaleném, neboť taková byla před těmi desíti dny, kdy jsem šel na Svoboďáku kolem ní.

Dnes je ten lesklý předmět holý a obnažený, na fotografiích mi připadá zajímavý a lákavý na omak. Prý to má být orloj, z popisu jsem se dosud nedozvěděl, kudy tam chodí apoštolové či dělníci a rolnice (v Olomouci) či jiné bytosti, jak se u orlojů sluší. Samozřejmě, že člověka napadá hlavně ten nápadný tvar, ale skutečností je, zda není tato společnost jaksi přesexualizovaná a nesprávným směrem freudovsky vychýlená, že každý předmět válcovitého tvaru, případně štěrbinovitého nebo důlkovitého, v ní hned vzbudí okamžité vzrušení a myšlenky na genitálie.

Hrabalova skříň.

Minule jsem psal o Balbínově ulici v Židenicích a jejím nejslavnějším rodáku. Psal jsem tam, že majitelé domu, v němž se Hrabal, protože o něj samozřejmě jde, narodil, původně nechtěli na své fasádě pamětní desku. Mezitím jsem se od Tomáša Mazala, který ví o Hrabalovi vše, dozvěděl, že přeci jen majitelé cosi jako artefakt na svůj dům před pár lety umístili. Má to podobu kamenného žlábku, po němž se pohybuje malá kulička. Já jsem si toho ale nevšimnul. Ale je to tam, teď jsem to našel na internetové encyklopedii Brna. Tak se dodatečně omlouvám, kdyby to náhodou někdo z Balbínky četl. Ten sokl s pamětní deskou stojí na konci ulice v ohybu cesty na hřbitov. Zaplatil ho, jak mi Tomáš řekl, jistý pan doktor Rambousek, který prý řekl, mám si koupit nová vrata od garáže, nebo nechat udělat pamětní desku Hrabalovi? Tak udělal toto. Kulturní člověk ten pan doktor.

Zde nebude Jošt.

A také jsem tam psal, že před Místodržitelským palácem, kde má sídlo Moravská galerie, se chystá osazení pomníku Jošta Moravského, ale na to mi napsal kolega z brněnské redakce LN Miloš Šenkýř toto: potěšil jste mne blogem, tak jsem si říkal, že Vás musím zase jednou pozdravit. A sdělit trošku smutnou zprávu, protože socha Jošta, synovce to Karla IV. a jediného krále pohřbeného v Brně, na Moravském náměstí nebude. Radní měli obavu ho tam kvůli netradičnímu tvaru dát (Marius Kotrba je podle nich pro jezdeckou sochu trošku netradiční autor - viz model sochy v příloze). A tak nechali rozhodnutí až na svých nástupcích. Takže to, co jste tam viděl, byla buď fontána (to větší) nebo podstavec plastické mapy Brna (to menší přikryté prostěradlem).

Jošt Moravský.

Tím jsou resty zamazány a já budu pokračovat dál. Vlastně ještě jedna věc. Napsala mi také čtenářka z Brna: "Fakt si ale myslím, že to Brno trochu démonizujete. (...) Na jednom místě přece nemůže být tolik divných lidí, které popisujete... nebo žiju jinde, než jsem myslela. Vy jdete po Brně a potkáváte takové divné místní lidi (...) Ale možná mě jenom mate ten nadhled a sarkasmus, který na blogu používáte. To víte, my Brňáci jsme poněkud přecitlivělí, když někdo píše o tom, že ta naše zatáčka před Vídní není pupek světa." Z toho jsme byl zaskočený a užaslý, neboť já ten pocit neměl, natož úmysl. A hned se to budu snažit napravit a ukázat, že tam třeba potkávám i seriózní lidi, jako třeba v tomto případě, kdy jsem v neděli dopoledne šel na procházku na Petrov, blížím se k tomu obelisku, který tam věrní rakouští Brňané v roce 1818 vystavěli na památku ukončení francouzských válek a který je zajímavý tím, že tam jsou presováni věrní lvi jakoby to byly takové přimáčklé myši, a koho nevidím, jak je zabrán do telefonního hovoru: režiséra Vladimíra Michálka! A několikrát jsem kolem něho a obelisku přešel kolem dokola a on byl pořád tak zabrán do hovoru, že ani nezvedl hlavu a když už to trvalo příliš dlouho, tak jsem se na to vykašlal a řekl si, že ho nechám tak a pudu. Tak vidíte, že tam potkávám i seriozní lidi.

Morávek a obelisk.

Byla neděle ráno a já jsem cítil potřebu jít do kostela, jenže když jsem přišel do katedrály, mše právě končila, tak jsem tam chvíli postál a pak jsem zaplatil dvacet korun a vylezl na věž, tedy lépe řečeno na ochoz věží, neboť na sv. Petru a Pavlovi jsou věže dvě, což je poměrně nová věc, neboť je tam postavili až vlastně nedávno, v letech 1904 – 1909, protože do té doby měl gotický chrám věž jen jednu a to nedostavěnou ze středověku a ještě koncem 19. století, když už to byla věc prestiže a všude po Evropě se velké gotické kostely regotizovaly a věže se dostavovaly, čněl nad Brnem jen takový pahýl a biskupové brněnstí to těžce nesli, jenže architekti a památkáři pořád, že ne, že to je ahistorické a že jednu věž dobrá, ale dvě to už je moc.

Jedna vež na Petrově.

Nakonec přece jen sehnali Augusta Kirsteina, žáka velkého Friedricha von Schmidta, stavitele vídeňské radnice, té neogotické orgie, a návrh tohoto Augusta, který pak dostavoval i vídeňského sv. Štěpána, tu byl zhmotněn a já se díky němu rozhlížel po štatlu.

Štatl.

A když jsem sešel, zaujal mě dům, který stojí u paty katedrály a na němž vlály poutače zvoucí na výstavu sakrálního umění z brněnské diecéze. A tak jsem vešel dovnitř a vůbec nelitoval, protože ve sklepení je tam instalovaná krásná expozice koncipovaná jako sedm zastavení po Životě Kristově – Vita Christi: od narození Páně, zvěstování, predikaci, poslední večeři, umučení, zmrtvýchvstání až po seslání Ducha svatého, jenž od té doby prosvěcuje náš čas. Vždy tomu ději odpovídá několik výjevů obrazových či děl sochařských, artefaktů od gotiky po baroko a rokoko, jež byly vybrány a sebrány po kostelích, klášterech a farách z Brna a širšího okolí. To celé je aranžováno velmi moderně a působivě, v minimalistické, ale velmi elegantní asambláži – autoři architektonického řešení jsou Tomáš Rusín a Ivan Wahla, známá jméno třeba i v divadelním světě. K prohlídce se mě ujal úhledný pan s pečlivě zastřiženým knírkem, který mě upozornil, že jeho výklad bude trvat asi hodinu a že mě se seznámí se základním příběhem naší civilizace, čímž myslel Kristův život a já řekl, že bude velmi laskav a že se nechám rád poučit. A byla to příjemná hodina, nikdo nás nerušil, neboť asi ani Brňané neví, jakou tam mají krásnou věc. Pán se mi pak představil jako Vladimír Chalupa a já mu slíbil, že mu pak ten článek pošlu. Tak snad na to nezapomenu.

Pan průvodce a jeho muzeum.

Pak následuje cesta do Židenic za Hrabalem, o čemž jsem psal v minulém díle. Ale ještě předtím jsem šel kolem tohoto mohutného secesního domu v Biskupské ulici, kousek od Petrova, a tam jsem si všimnul pamětní desky, na níž stálo, že tu "prožívali své mládí a první umělecké úspěchy brněnští rodáci bratři Pavel Haas, hudební skladatel, 1899 – 1944 a Hugo Haas, herec a režisér 1901 – 1968".

Dům Haasových.

A to jsem netušil, že za pár hodin budu stát u jejich hrobu na brněnském židovském hřbitově, kam mě přivedla náhoda nebo spíš šalina, kterou jsem se vracel z Židenic – Juliánova do centra, ale v jisté chvíli jsem uviděl hřbitovní zeď a za ní charakteristické náhrobky, tak jsem hned vystoupil a už jsem stál u vrat a protože jsem si už vzal na cestu i svou lehkou čepici, mohl jsem, byť gój, vstoupit s pokrytou hlavou.

Vstup na židovský hřbitov.

A to byl další vrchol mé návštěvy Brna a pro mě osobně objev nádherného místa, jež jsem dosud neznal, ale fascinovaný jsem jím byl od první chvíle. Přečetl jsem si pak v knize Historie Židů v Čechách a na Moravě od mého drahého přítele a školitele Tomáše Pěkného, že od poslední třetiny 19. a v první polovině 20. století bylo Brno po Praze druhým největším střediskem židovské kultury a politiky, že od roku 1866 tu sídlil moravský zemský rabinát a od roku 1919 bylo otevřeno Spolkové židovské reálné gymnasium a pracovaly tu tiskárny a nakladatelské domy, z nichž nejdůležitější, Jüdischer Bücher und Kunstverlag, byl činný až do německé okupace a jeho majitel Max Meier Hickl (1874 – 1924) a potom jeho synovec Hugo Gold (1895 – 1974 Tel Aviv) vydávali od počátku 20. století sionistickou literaturu a založili týdeník Jüdische Volkstimme a ročenku Hickl´s Illustrierter Jüdischer Volkskalender, které vycházely až do roku 1939.

Hrob rodiny Haasových

A taky jsem se dozvěděl, že židovské rodiny žily v Brně ještě před tím, než se stalo v první polovině 13. století městem a že početná židovská obec byla vypovězena roku 1454 Ladislavem Pohrobkem a první synagoga zbořena a hřbitov zničen. A i pak byli Židé obětí různých příkoří, ještě v 18. století směli přenocovat jen na předměstích a v městě samém jen v trhových boudách a za vstup do města museli platit tzv. Leibzoll, tělesné clo. Vždycky se našly výjimky, v Brně to byla slavná rodina Dobruschků, kteří se objevili v Brně roku 1730, kdy sem přišel Jakub Moše Dobruschka, který založil rodinnou dynastii a podařilo se mu, navzdory různým příkořím, položit základy pro židovskou obec: mohl zřídit soukromou modlitebnu a v Křenové ulici otevřít košer jídelnu a protože byl obchodně zdatný (získal monopol na prodej tabáku po celé Moravě), měl mocné přímluvce z řad šlechty, ba měl na své straně samotného moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic, což samozřejmě nebylo zadarmo.

Hřbitov I

Ale skutečný rozvoj židovské obce v Brně začíná až rokem 1848, tehdy tu žilo jen 445 osob, ale koncem 19. století už přes osm tisíc a v roce 1921 přes deset tisíc, což činilo skoro pět procent obyvatelstva. Jejich jazykem byla až na výjimky, třeba právě rodina Haasových, němčina a německé nápisy převládají i na těch honosných náhrobcích, kterých je na tomto hřbitově, který byl založený v roce 1852, přes devět tisíc.

Hřbitov II

Dvě třetiny z desetitisícové obce nepřežily nacistický holocaust. Po židovském Brně nezůstalo skoro nic: Velká synagoga byla vypálena a zbořena nacisty, "Nová" synagoga z roku 1906 byla zbořena v roce 1986, tzv. Polský templ z roku 1884 byla po válce adaptován na ateliér. Zůstala jen moderní modlitebna ve Skořepce, která je činná dodnes. Tady, na hřbitově, jsou pohřbeni třeba básník, dramatik a lékař Alois Ludwig Jeiteles, spisovatel a filosof Hieronymus Lorm, poválečný vrchní zemský rabín Richard Feder nebo otec Arnošta Goldflama Otto, o němž umí s takovou láskou a humorem vyprávět jak syn Arnošt, tak Břetislav Rychlík, jenž ho osobně poznal. A samozřejmě Hugo Haas, jehož pozůstatky byly v devadesátých letech do rodného Brna převezeny z Vídně, kde 1. prosince 1968 zemřel. A pak je tu symbolický popel jeho bratra Pavla a otce Zikmunda a mnoha a mnoha dalších Brňanů, jejichž prach odnesly vody Ohře u Terezína, nebo je rozfoukal vítr někde na polských pláních, v Osvětimi, Majdanku, Treblince, Chelmnu...

Víc už toho dneska psát nebudu.

Hřbitov III
  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz