6. března 2013 17:05 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kde se obsloužil
král aneb hotel V lomu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Já jsme snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Já jsme snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu... No, vlastně toho moc neřeknu, neboť v zájmu zachování kouzla toho místa je lepší o něm spíš mlčet. Jistý zdrženlivý souhlas jeho obyvatel jsem však s touto formou zveřejnění dostal, tak snad se tak neproviním. Nejsem ostatně první, kdo o této lokalitě píše, můj přítel, hrabalog, Tomáš Mazal ji zahrnul do své předloni vydané knihy Cesty s Bohumilem Hrabalem, čímž je tu hned řečeno, o co jde.

Krásná scenérie nevznikla však jen tak, ale je z větší části dílem originálního výtvarníka, grafika, malíře a průkopníka balonového létaní a též excelentního bohéma V.H.

A tak jsem začal stavět hotel, docela jinačí, než byly všechny hotely, u Prahy jsem koupil opuštěný velkolom, a tady jsem začal doplňovat a zvelebovat všechno, co tady bylo, jako to měl hotel Tichota, základem byla ohromná kovárna s hliněnou podlahou a dvěma komíny, nechal jsem i čtyři kovadlinky tak, jak byly, všechny kladiva a všechny kleště visící na černých zdích, nakoupil jsem kožené klubovky a stoly, všechno podle rady architekta, blázna, který to, o čem sníval, prováděl pro mne, a byl tak nadšený, tak jako já, protože jsem hned ten den, kdy byla adaptována ta konírna, hned jsem tam spal, totiž tady v těch komínech a kovářských pecích, tady se na rožních před samými hosty měly péct šašliky a živáňské pečeně (...) a já jsem ještě s větší chutí se dal do stavby hostinských pokojů, takových malých kójí, které vznikly z dlouhého baráku podobného koncentráku, tady dřív byly dělnické šatny a ubikace, ale já jsem je nechal proměnit v pokojíky, ve třicet pokojů a na zkoušku jsem nechal udělat podlahu z hrubých drsných kachlíčků, takových, jako jsou v Itálii nebo ve Španělsku a vůbec tam, kde je horko...

A tak jsem začal stavět hotel, docela jinačí, než byly všechny hotely.

Tedy jde o lom a to o lom pozoruhodný. Nenapíšu tu přesně, kde se nachází, to proto, abych to trochu ztížil případným zvědavcům, i když stejně velkou potíž nalézt správné souřadnice by neměli. Ti zvědavci nebo prostě lid, který se tam vědomě či náhodou ocitne, zvláště v létě leze prý až k chatě a chce se koupat v jezírku, v čemž jim oni obyvatelé sice nebrání, ale přece jenom, když se vám někdo koupe doslova pod okny, je to takové zvláštní, byť oni už si zvykli. Krásná scenérie nevznikla však jen tak, ale je z větší části dílem originálního výtvarníka, grafika, malíře a průkopníka balonového létaní a též excelentního bohéma V. H., osoby tak pozoruhodné, že stačí, když ho tu uvedu jen iniciálami, neboť ti, které to zajímá, vědí, jiní na to mohou sami přijít a pro zbytek by to byla škoda.

Tento V. H. tu někdy na konci první poloviny šedesátých let „objevil“ kamenný lom, který byl právě před rokem či dvěma opuštěn. V provozu byl přitom více než jedno století, takže tu po něm zůstala markantní jáma v zemi a vzhůru čnící skaliska a také technické zázemí, různé drtící stoje a těžební mechanismy a také původní ubikace, včetně centrálního dřevěného baráku, ve kterém byla skutečně původně kovárna, v jejíž hlavní místnosti se nachází dosud velký krb. Nadšený V. H. a jeho přítel, sochař Slavoj Nejdl, jenž již není mezi živými, proto ho tu jmenuji, zajásali: to bylo přesně místo po němž toužili. A neboť o opuštěný lom úřady nestály, nečinily oběma umělcům a činorodým mužům překážky, lom jim byl za nějakou pakatelní cenu odprodán a oni se pustili do díla.

...a stavba pokračoval tak rychle, že za dva měsíce byl hotel otevřen, nazval jsem jej hotel V lomu, protože se ve mně cosi zlomilo a odešlo ode mne. Byl to skutečně prvotřídní hotel a tady se spalo jen na objednávku, byl v lese, a ty pokoje byly do půlkruhu kolem modrého jezírka na dně toho lomu, ze skály, která se tyčila čtyřicet metrů vzhůru a byla žulová, jsem alpinisty nechal nasázet alpinky a ozdobné keře, které rostou v podobných podmínkách a navíc tam viselo ocelové lano napříč přes ten rybník, jeden konec byl upoután na kopci, takže lano se svažovalo až dolů, každý večer jsem měl atrakci, najmul jsem artistu, který použil rolny, takového kolečka ocelového, pod kterým byla prostrčena krátká tyč, vyčíhal si okamžik. Odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a nad jezerem, osvětlený fosforovým šatem se pustil a rolna sjela až dolů, on se chvíli zastavil, protipohybem udělal pak sklopku, narovnal se a s nataženýma rukama se zasunul do hlubokého jezera.

Odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a nad jezerem, osvětlený fosforovým šatem se pustil a rolna sjela až dolů. (Fotografii poskytl Tomáš Mazal, kterému ji poskytl V.H.)

Několik let trvalo, než spodní voda naplnila vytěženou jámu. V.H. mi na zamrzlé hladině „jezera“ ukazoval skvrny, které označovaly místa, kde se země vyvěrá pramen. Ten pak proudí v asi patnáctimetrovém sloupci vzhůru a svou trochu vyšší teplotou olizuje zespoda ledovou krustu. Na jaře a létě je věčně vyvěrající voda odváděna důmyslným systémem do potůčků.

V.H. mi na zamrzlé hladině „jezera“ ukazoval skvrny.

A tak jsem snil dál, když přišla veliká horka a všechno schlo na polích a země se trhala a děti házely do škvír v zemi psaníčka, já jsme snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera a na tom jezeře budou dva stolečky a na nich budou dva staré gramofony, jeden s modrou, druhý s růžovou troubou, podobnou velikým květům, a koupím staré gramofonové desky a budou se hrát jen staré valčíky a charakteristická intermezza a v kovárně budou plát ohně a na ocelových koších budou na břehu jezera hořet polena a hosté budou bruslit, nakoupím starých nebo nechám udělat starých bruslí na kličku, a páni budou připínat brusle dámám a budou mít na kolenou v podřepu jejich nožky, a budou se podávat horké punče....

Já jsme snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera.

V. H. tu žije se svou ženou, neméně originální výtvarnicí, animátorkou a filmovou režisérkou M.P., která byla v době budovatelské sotva na světě. Má tu svou pracovnu a klid, pokud jej neruší ti plavci, cyklisté a houbaři, které to zde vábí k okukování. Jejich humor je komplementární a nad jejich společným i odděleným výtvarným dílem se usmívá Sigmund Freud, jak o V.H. napsal jejich přítel a kunsthistorik Josef Kroutvor.

... a navíc jsem dal přivézt překrásný orchestrion, protože jsem koupil nejen ten orchestrion, ale i starý kolotoč s tak velikými houpacími koňmi a jeleny a soby, že jsem ten kolotoč dal rozmontovat a ty koně a jeleny jsem dal na původní péra na obrubník kolem jezera, a každý host s chotí usedl jako do nějaké longšéz, takové té francouzské židle obrácené proti sobě, takovému kanapátku, kde jste mohli sedět se slečnou a konverzovat, tak vždycky jsem dal dva jeleny a dva koně vedle sebe jako na nějakou galantní vyjížďku a opravdu se to vžilo, hosté měli pořád obsazené s dámami koně i jeleny a orchestrion jim vyhrával a hosté se houpali na těch dřevěných zvířatech s překrásnými čabrakami a krásnýma očima a vůbec vším, protože to byl německý kolotoč nějakého bohatého majitele střelnice a lunaparku...

Každopádně Hrabal sem několikrát přijel a - byl pochopitelně nadšen.

Někdy v polovině šedesátých let (ani V. H. si nepamatuje přesně, kdy to bylo) několikrát přijel do lomu Bohumil Hrabal, který měl za sebou sice již velké dílo, ale vydaných sotva pár knížek. S V. H. ho seznámil jeden jeho známý, který znal Hrabala ještě z padesátých let. Sem ho však prý přivezl Pavel Landovský, který se o tom zmiňuje v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Soukromá vzpoura (upozornil mě na to právě Tomáš Mazal, já bohužel nemám teď tu knihu po ruce, až budu, doplním to sem.) Každopádně Hrabal sem několikrát přijel a - byl pochopitelně nadšen. V. H. vzpomíná, jak tady na terase, na níž se ovšem na konci února, kdy jsem tam byl já, sedět a hledět na vodní krajinu nedalo, začal spontánně snít o onom hotelu V lomu. Popisoval prý, kde by co stálo, kde by byly jaké atrakce, jak by se po onom laně spouštěl do vody akrobat, jak by tu plály ohně a stály kovové dekorativní židličky a stolečky a jak by na břehu stáli ti vyřezávaní koně a dvorní pánové by se dvořili krásným slečnám popíjejícím grenadýnu.

Matérie toho snění, vycházejícího z úžasu nad mysteriózní scenérií opuštěného lomu, který je postupně oživován v přívětivé lidské útočiště, si Hrabal ponese několik let ve své paměti. Použije jej v létě 1971, kdy metodu a la prima vychrlí text Obsluhoval jsem anglického krále, v pasáži, kdy jeho postava, Jan Dítě poprvé a naposledy uskuteční svůj sen vyšvihnout se do společenské třídy, po níž touží, stát se milionářem a být jimi uznán za jim rovného. Pár let před Únorem tady vybuduje bizarní výjezdní hotel, jakýsi exkluzivní bordel pro horních pár set, kteří si ve fantaskních kulisách užívají luxusu a rozkoší starého světa, nad nímž se přitom rychle smráká.

Pár let před Únorem tady vybuduje bizarní výjezdní hotel.

...a jednou mi hlásili, že přijel a ubytoval se tady spisovatel, který se jmenoval Steinbeck... vypadal jako námořní kapitán nebo lupič, a tomu se tady tak líbilo, ta kovárna proměněná na restaurační síň a ty ohně a ti kuchaři, pracující přímo před hosty... ale tenhle spisovatel si nejvíc oblíbil všechny ty stroje na drcení žuly, takové zaprášené mlýny s obnaženou metodou struktury lešení, do všeho bylo vidět jako na nějaké výstavě mlýnů nebo na výstavě, kde jsou rozříznutá auta (..) tak ten spisovatel byl okouzlen těmi stroji stojícími na rovince před lomem, odkud bylo vidět do kraje (...) a ten spisovatel, Steinbeck se jmenoval, ten si nechal sem dát ten bílý stolek s bílými průhlednými křesly a židlemi a tady pil každý den odpůldne jednu a večer další láhev francouzského koňaku.

Obraz vzniklý během několik odpolední a večerů prožitých v domě u V. H. na verandě. (Fotografie Tomáše Mazala z roku 2011.)

Obsluhoval jsem anglického krále, ten myslím nejméně hrabalovský, ale i tak mistrovský text, Hrabal napsal spontánně v létě 1971 sedě na seříznutém štokrleti umístěném na šikmé střeše svého lesního domku v Kersku: „v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, že se několikrát za minutu zakusoval a koktal.“

Obraz vzniklý během několik odpolední večerů prožitých v domě u V. H., na verandě, z níž hleděl na hladinu zatopeného lomu, mu utkvěl v mysli tak pevně, že jej takřka hotový předal rozpálenému papíru: „Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsme kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou.“

Jak se do tohoto obrazu dostal John Steinbeck, který přitom skutečně Prahu na podzim roku 1947 navštívil, věděl nejspíš jen Bohumil Hrabal. V. H. aspoň o tom, že by slavný americký spisovatel někdy zajel k tomuto lomu, nic jistého neví. Jemu bohatě stačili ti, kteří sem jezdili za ním. To také nebyla špatná sestava. Také o nich by se dalo psát. Ale to už nechám na jiných. Už jsem toho napsal i tak dost.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.