Braniborské hlavní město Postupim čili Potsdam je položeno v jezerní a říční krajině, jež se mírně vlní, ale nikdy ne natolik, aby se dalo mluvit o kopcích. Stará slovanská řeka Havola, jejíž jméno je mi ještě bližší v německé verzi Havel, což oni ovšem čtou háfl, se tu rozlévá do jezerních kaluží, na jejichž březích se dobře daří romantické architektuře. Té je v Postupimi a okolí velké množství, neboť město, poté, co se v 17. století zvedlo z bezvýznamné vesnice, bylo vymyšleno a vystavěno jako teatrální scenérie, v níž se spojovala pompa s útulností, kasárenský dril se sentimentální intimitou, pruská touha vše zpřehlednit a učinit účelným s idealistickým sklonem k snivosti a melancholii, což německé duši rozhodně není cit cizí, ač tomu málokdo věří.
Na jejich březích se dobře daří romantické architektuře
Rozsáhlé krajinné parky obklopují Postupim ze tří stran. Z východu, čili z berlínské strany, je to park Babelsberg, o němž ještě napíšu. Na severní straně to je za romantismu vybudovaný park Neuer Garten, v němž se nalézá zámeček Cecilienhof, což bylo nejzápadnější místo, kam se kdy podíval Stalin a které by se ze známých důvodů mohlo pro české nacionalisty stát poutním místem, neboť zde bylo posvěceno vyhnání našich Němců. Nejstarší, největší a nejdůležitější je ovšem na západní straně se rozprostírající park Sanssouci.
Ten vzniká v polovině 18. století a je rozšiřován a doplňován celé století další. Jeho zakladatelem a nejslavnějším uživatelem byl muž, kterému vděčí Prusko za dobré i špatné, za rozmach a ze vzestup, které za něj učinilo a ke kterému ho silou a vůlí dohnal, ale i za špatnou pověst, kterou za to zaplatilo pro zbytek Evropy, včetně nás, kteří si jej však nepřímo připomínáme vždy, když kupujeme, škrabeme, vaříme, pečeme či šťoucháme brambory. Protože slovo i ty hlízy k nám přišly od něj, tedy z Branibor, ze země, které Lužičtí Srbové říkají Bramborska. Samozřejmě, že tím mužem byl Friedrich der Grosse čili Bedřich II. Veliký. Tedy Alte Fritz, Starý Béďa.
Tedy Der Alte Fritz, Starý Béďa
V lednu to bylo tři sta let, co se tento zajímavý, vzdělaný, umělecky nadaný a povahou složitý Hohenzollern narodil. V rodném Berlíně je mu věnována skvělá výstava v Německém historickém muzeu na třídě Pod lipami, v níž je představen jako „fenomén“ tří století německých dějin v jejich dramatickém průběhu. „Uctívaný, vykládaný, zatracovaný“ se jmenuje podtitul té prušácky dokonalé výstavy – snad se o ní ještě rozepíšu do novin.
V rodném Berlíně je mu věnována skvělá výstava
V parku Sanssouci se koná druhá, jmenuje se FRIEDERISIKO, a je to atraktivitou pravděpodobně první, jubilejní výstava: událost roku, tedy aspoň pro Berlín a okolí. Je koncipována jako zvláštní gesamtkunstwert, v němž největší roli hraje objekt, jímž návštěvník prochází: komnanty obrovského barokního paláce, Neues Palais, který Bedřich nechal vystavět, když po skončení Sedmileté války (1763) už nikdo nemohl zpochybnit, že jeho Prusko přestalo hrát druhé evropské housle a nastoupilo na cestu, na jejímž konci však bude za dvě stě let jeho zánik, vymazání z mapy a na dlouho i vymazání lidských myslí – tedy aspoň v části, které se to nejvíce týkalo, tedy v NDR. Proto dnes často i v Německu, natož pak u nás, má průměrně vzdělaný člověk dosti problém vysvětlit, co to vlastně to Prusko bylo, kde leželo a jestli snad po něm něco zbylo.
už nikdo nemohl zpochybnit, že jeho Prusko přestalo hrát druhé evropské housle
Zcela jistě po něm, po Prusku, zbyl park Sanssouci. Tam se Bedřich rozhodl přenést své sídlo, které do té doby bylo rozděleno mezi zámeckou rezidenci v Berlíně a v Postupimi, kde Hohenzollernové sídlili v barokně robustních zámcích, která vystavěli Bedřichovi předchůdci, Velký kurfiřt Friedrich Wilhelm I., první král v Prusích Friedrich I. a Bedřichův nemilovaný, ba nenáviděný otec Friedrich Wilhelm II., zvaný vojenský král, neboť on to byl, kdo předal jemně založenému synovi skvěle vycvičenou armádu, se kterou synovi pak už nezbylo nic jiného než zaútočit na své sousedy, v prvním a hlavním případě na rakouské, tedy i „naše“ Slezsko... Oba zámky nepřežily druhou světovou válku a jejich zbytky byly strženy za NDR i jako pomsta na pruském militarismu, což byla samozřejmě blbost; východní Němci především nevěděli, co s těmi ruinami dělat. Podobný osud ostatně potkal i královský zámek v pruském Královci – Königsbergu, dnes v Kaliningradě, který byl jako fašističekij zamok srovnám se zemí až v 70. letech. Berlínský i postupinský zámek se pravděpodobně dočká znovuvztyčení, v případě toho postupimského to je již jisté, neboť se skutečně staví a má sloužit jako sídlo zemského braniborského sněmu. V Kalingradě se zcela jistě s něčím takovým nepočítá.
V případě toho postupimského to je již jisté
Park samozřejmě dostal jméno po letohrádku, který je s Bedřichem spojen nejintimněji: Sánsusi, Bez starostí, Ohne Sorge, žlutý jednopatrový spíš zámeček než zámek rozložený na vrchu viničného kopce. Bedřich si ho nechal postavit v roce 1745, v pátém roce svého panování, to měl za sebou už dvě slezské války, hotov byl o dva roky později. Plány, jak by měl vypadat, si namaloval sám, do konfliktu se kvůli tomu dostal se svým dvorním architektem von Knobelsdorfem, kterého pak i propustil. Stavba poněkud až roztomilá a dětská nejspíš odráží k estétství a k intelektualismu tíhnoucí Bedřichovu osobnost, která v jádru toužila po filozofickém klidu, po uchýlení se do splendid isolation, v níž by se mohl oddávat svým zálibám - četbě francouzských a antických autorů, korespondenci s osvícenci (sebrané Bedřichovy dopisy psané výlučně francouzsky zabírají snad dvacet svazků z celkových šedesáti: Bedřich byl asi největší psavec, jaký kdy seděl na trůně). Němčinou pohrdal, říkal o ní, že je to jazyk sedláků a o tehdejších německých spisovatelích napsal, že „si libují v rozvláčném stylu, hromadí jednu vsuvku na druhou a sloveso, na němž závisí význam celé věty, lze často nalézt až kdesi na konci stránky.“ Osobně je mi líto, že to s tím německým slovesem na konci věty nějakým reformním zákonem nevyřešil. Jako osvícený absolutista to možná udělat mohl. Po něm už nikdo.
Žlutý jednopatrový spíš zámeček než zámek rozložený na vrchu viničného kopce
Tady se tedy konaly ty jeho flétnové koncerty a tady se scházela výlučně mužská stolní společnost, což pak po něm převzal ten darebák, kterému visel Bedřichův portrét na stěně před stolem a který se do něj stylizoval, ale byla to jako karikatura, srovnatelná asi tak jako Bedřichův flétnový koncert a ryčný pochod Die Fahne hoch. Příčnou flétnu, na kterou ovládal mistrovsky, si Bedřich vybral i proto, že to byl nedávný francouzský vynález. Bedřich na ni cvičil i několik hodin denně, trylkování na ni se rozléhalo z jeho ležení i během let vojenských tažení, rámovalo možná i bitvy, které svedl u nás, když do Čech na podzim 1756 vpadnul: v Lovosicích, ve Štěrboholích, před Kolínem... Sám Bedřich též komponoval a jen cvičené ucho pozná, že to nebyl zcela profesionální hudebník, ale nadšený a velmi nadaný diletant. CD s jeho koncerty jsou nezbytnou součástí všech suvenýrových shopů, které mají s Friedrichem něco společného.
Tady se tedy konaly ty jeho flétnové koncerty
Nikdy sem nevstoupila jeho manželka Alžběta Kristýna, jíž se podle všeho Bedřich nikdy intimněji nedotkl a prakticky od svatby s ní udržoval vztahy jen zcela chladné a formální, které někdy přešly do čisté neomalenosti, které nicméně neztrácely jistý vtip: když se v roce 1763 po letech válečného odloučení s ní setkal, utrousil prý: „Milostivá paní ztloustla.“ Obecně rozšířená představa, že Friedrich byl pravděpodobně homosexuál, podpořená romantickou a nadmíru drastickou epizodou s jeho oddaným přítelem von Kattem, popraveným v roce 1730 po ztroskotání jejich pokusu o útěk z dosahu otcovy tyranie (viz fotoblog), je prý sporná. Voltaire, který ho nejdřív miloval, a pak pomlouval, psal o čtvrthodince „chlapecké zábavy“, které se prý Friedrich oddával každé ráno, ale to je prý skutečně především pomluva. Od Voltaira pochází též anekdota, dle níž Bedřich osobně zrušil rozsudek smrti nad chlapem, který souložil s oslicí. Král své rozhodnutí zdůvodnil, že v „v jeho državách platí svoboda jak svědomí, tak penisu.“ Zajímalo by mě, jestli je ta historka pravdivá. Zdrženliví historici, jmenovitě Christopher Clark v knize Prusko. Vzestup a pád železného králoství (2006), píše, že Bedřich se po svém nástupu na trůn zřekl sexuálního života s oběma pohlavími.
Nikdy sem nevstoupila jeho manželka Alžběta Kristýna.
Nový palác – Neues Palais – se rozkládá až na samém západním konci parku – nebo tedy začátku. Bedřich ho nechal postavit po skončení Sedmileté války jako demonstraci moci a významu. Po podepsání Hubertusburgského míru v roce 1763 se prý vrátil do Berlína skleslý a hluboce zasmušilý, při mši v kapli v Charlottenburgu tento ateista prý i plakal, vždyť tahle krvavá válka potvrdila jen stav před jejím začátkem, tedy, že Slezsko bude pruské, což pro nás a tuto zemi mělo osudové důsledky, neboť od té doby byli Češi nejpočetnějším etnikem Koruny české – takže národní obrození se všemi nároky mohlo začít. Ale tohle s tím obrovským palácem, který stojí jaksi bezprizorně na konci parku i města, souvisí jen nepřímo. Byla to v těch letech jedna z posledních monumentálních barokních staveb, i Zimní palác v Petrohradě, je o deset let starší, na dveře už v Evropě klepe klasicismus a s ním i sloh civilnější a především jinde, v antice, inspiraci hledající formy. A sám Bedřich ho nejspíš nechal stavět spíše z povinnosti, z pocitu, že nějaká fanfaronáda, jak tomu říkal, by tu po něm zbýt měla. Dvě stě pokojů, koncertní sály, zámecké divadlo, audienční sály, pokoje vyzdobené nejjemnějšími textiliemi a obložené porfyrem, jaspisem a cerrarským mramorem, to všechno byla pompa, která jemu osobně byla cizí, ba i protivná. Samozřejmě, že Bedřich nebyl žádný asketa, ani žádný poustevník, ale umírněnost, zdrženlivost, jistý sklon k mizantropii a tedy vzdalování se hlučnosti světa, provázely celý jeho život a s přibývajícími léty se prohlubovaly.
Samozřejmě, že Bedřich nebyl žádný asketa
Palác, který se tu tak mohutně rozložil, vlastně Bedřich nikdy soustavněji neobýval. Konaly se tu plasy, slavnosti, ubytovával tu návštěvy, třeba svoji oblíbenou sestru Wilhelmínu, když za ním přijela z Bayreuthu, jehož palác nese jisté podobné znaky s tím postupimským. Jako rezidence německého císaře sloužil Neues Palais až od roku 1871 a tato funkce opět zanikla s koncem císařství v roce 1918. Pak byl palác využíván jen sporadicky, v jeho části bylo zřízeno ve dvacátých letech muzeum, za války se vyhnul díky své poloze na kraji města bombardování, kterým byla jinak Postupim velmi poničena, zabrat mu dala ale Rudá armáda, která ho vyplenila. Za východního Německa byl udržován v zakonzervovaném stavu, v němž se de facto nachází dodnes. Administrativní a hospodářské budovy, postavené ve stejné době, slouží Postupimské univerzitě: nachází se tam katedra slavistiky, jež jedním z pár míst v Německu, kde se dosud učí univerzitně čeština, ovšem už nikoli jako hlavní obor, češtinu můžete studovat jen jako druhý slovanský jazyk, spolu s polštinou, nebo ruštinou. Tak to prostě je.
Palác, který se tu tak mohutně rozložil, vlastně Bedřich nikdy soustavněji neobýval
Nový palác spojuje se zamečkem Sanssousi osová linie, táhnoucí se po délce asi tří kilometrů. Držel jsem se jí, ale co chvíli odbočoval ke stavbám, které v areálu parku nechali postavit Bedřichovi následníci, nikoli potomci, neboť Bedřich žádné neměl. Chůze parkem je vždy povznášející a duši pročišťující. Já jsem se estétsky kochal jarními travinami, ztepilými stromy a lučními květinami, jež mi zatím nepůsobily alergickou trýzeň. Bylo pondělní dopoledne, takže v parku nebyli žádní turisté, jen lidé, kteří měli důvod jím projít či projet na kole, většinou studenti, kteří jeli na přednášky. Měl jsem čas i k tomu, abych se došel podívat k Římským lázním (Römische Bäder) a zámečku Charlottenhoff, ba abych prolezl Oranžerií, okukoval bizarní Čínský pavilon a došel až na Ruinenberg, kde sa tyčí prapodivná imitace normanského hradu doplněná o ruiny antického templu. Ale to všechno si nechám někdy na příště, stejně koho to zajímá...
Já měl čas i k tomu, abych se došel podívat k Římským lázním
Nakonec jsem došel znovu k Sanssouci, k terase, kde se nachází kamenné desky se jmény jedenácti psů, se kterými si Bedřich rozuměl během svého života nejlépe. Kousek stranou je pak deska s jednoduchým nápisem Friedrich der Grosse. Jeho kosti tady leží teprve od roku 1990, kdy sem byly s vojenským doprovodem, ale spíše intimně a v noci, uloženy. Vždy si přál ležet právě zde, spolu se svými psy, což mu bylo umožněno až dvě stě čtyři let po smrti: jeho následovník ho nechal s pompou pochovat v postupimském kostele vedle jeho otce, což bylo poslední místo, kde by si Bedřich přál spočinout. Zůstal tam až do prvních měsíců roku 1945, kdy byla jeho rakev evakuována, ukryta kdesi v solném dole v Durynsku, tam nalezena Američany, a po dobu německého rozdělení přechovávána na erbovním hrad Hohenzollern, kde spočinula až do pádu Zdi. Díky tomuto historickému vyústění tam nyní mohli stát čínští turisté, kteří byli se vší pravděpodobností právě seznamováni s důvody, proč leží na náhrobku pár brambor. Vy už to ale víte, takže se nemusíte tvářit jako oni.
Čínští turisté byli se vší pravděpodobností právě seznamováni s důvody, proč leží na náhrobku pár brambor
