12. března 2015 19:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kdyby přišel Mesiáš
aneb Jeruzalémský syndrom

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Kdyby nakonec přece jen přišel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kdyby nakonec přece jen přišel. | foto: Lidovky.cz
Blížila se písečná bouře. Nebe se zatáhlo po celém obzoru a obarvilo se do tmavožluta. Rychle se setmělo a citelně ochladilo. Foukal vítr a za chvíli měl člověk pocit, že mi něco skřípe v zubech.

Nebyl to pocit, opravdu mi skřípal mezi zuby mikroskopický písek. Za chvíli byl cítit i v očích. Začínal vát chamsin, vítr, který vane prý padesát dní, od čehož má arabské jméno: padesát. To musí cuchat psychiku!

Začínal vát chamsin, vítr, který vane prý padesát dní

Začínal vát chamsin, vítr, který vane prý padesát dní

Nevím, jestli jeruzalémský syndrom souvisí s chamsinem. Ročně prý ta mánie postihuje až sto lidí. Přijedou do Jeruzaléma a v tom do nich vstoupí představa, že jsou Mesiáši, vyvolení a pomazaní. Nakráčí nějakou z devíti bran jeruzalémských – možná se ale doporučuje jen jedna, ta mesiášská, nevím, teď, která to je - do Starého města a počnou kázat. Odějí se do hotelového prostěradla nebo deky, ozdobí se palmovou ratolestí nebo si třeba obstarají osla. Ale to není nutné. Stačí to horlivé zanícení pro spásu lidstva, jistota, že to jsou právě oni, vykupitelé a spasitelé. Na Židy to prý ani tak nejde, zcela převládají křesťané, kupodivu protestanti a ženy. Ale může se to stát i ateistovi či agnostikovi. Po měsíci na speciálním mesiášském oddělení jeruzalémského blázince to z nich opadne. Běžně tam prý je internováno na čtyřicet spasitelů.

Pozři tento pokrm na mou památku a pak jdi a nehřeš více!

Pozři tento pokrm na mou památku a pak jdi a nehřeš více!

Sledoval jsem během toho jeruzalémského dne, jestli se do mě něco podobného nepouští. Jestli se nezačínám chvět mystickou třesavkou, jestli nemluvím andělským jazykem či jestli nepronáším u falafelu, který jsem si koupil zmíraje již hlady v jedné uličce v arabské čtvrti, velebným hlasem třeba: Pozři tento pokrm na mou památku a pak jdi a nehřeš více! Ale nic takového se nedostavovalo. Jen to silné pohnutí jsem cítil, to dojetí a zahlcení dojmy a pojmy, která nešlo pozřít na jeden zátah. Na to by člověk potřeboval mnohem déle než jenom jeden den, kdy se sotva tak může toho mystéria jeruzalémského letmo dotknout, a ještě ani to ne.

Jeruzalém je totiž z těch několika měst, která jsou na celý život, ale vlastně do nich ani člověk nemusí fyzicky vstoupit, jsou to města, o nichž si čte, sní o nich, představuje si, co se v nich všechno seběhlo, jak všechna ta sláva a důležitost je tu vykoupena utrpením a prokletím, jak je tu všechno prodchnuté mystikou a tajemstvím a významy a symboly a jak je to tu vše nahromaděné jedno na druhém, judaismus, křesťanství, islám, staré a prastaré s tím novým a nejnovějším, neklid a bázeň Boží, pokora a pýcha, naděje a zoufalství, válka a mír, láska a nenávist, krev a nebesa. Vlastně je asi jen jedno takové město, Řím, které trochu, ale opravdu jen trochu Jeruzalém připomíná: těmi pahorky kolem, temně zelenou vegetací, pak hlavně tím oparem zbožnosti a pečetí legendárnosti. Jinak vlastně nevím, jestli se Jeruzalému něco podobá.

Jinak vlastně nevím, jestli se Jeruzalému něco podobá.

Jinak vlastně nevím, jestli se Jeruzalému něco podobá.

Současný Jeruzalém si snad lze představit jako do daleka roztáhlý kruh, v jehož těžišti sedí jako temný a nesmírně těžký démant nepravidelný čtverec Starého města. Je obehnán hradbami, které tam – ty současné - postavili Osmanci teprve nedávno, v šestnáctém století. To už měl Jeruzalém za sebou kolik? Čtyři a půl tisíce let existence, přes dva tisíce let, od Davidových časů, kdy se stal hlavním městem Židů, kteří se tímto aktem stali národem. Dvakrát byl do základu zbořen, poprvé Babylóňany 586 před Kristem, pak Římany roku 70 po něm, mnohokrát byl obléhán, zplundrován a dobyt, vyvražděn, vysídlen, zase obnoven, zase obydlen a tak dál. Židé o něj přicházeli, byli z něj vyháněni, tak se do něj zase vraceli. Bylo to město touhy i město za trest. Neexistuje druhé takové město, ani Řím toho tolik nezažil. Ježíš tu byl ukřižován, Prorok Mohamed, který tady nikdy za svého života nebyl, se tady po smrti vznesl na koni do nebe. Dávno předtím ovšem tady, na skalní plošině, kde pak Davidův syn Šalamoun postavil První chrám, chtěl Abrahám obětovat syna Izáka, takže ta skála, na které pak Herodes Veliký nechal postavit Druhý chrám, který Římané rozmetali v roce 70, tak ta skála, to je skála všech skál a kámen všech kamenů, střed světa, kam byl ostatně Jeruzalém tisíc let na mapách umísťován. Na tom místě, kde stál největší chrám světa, který předčil i Jupiterův chrám na Kapitolu, ovšem nyní svítí do dáli ta zlatá kopule Skalního dómu neboli Omarovy mešity, která je nejviditelnějším vizuálním bodem Jeruzaléma, ovšem nikoli toho židovského, neboť Židé tam vlastně nesmí, muslimové je tam nepouštějí, a bůhví, jestli by o to stáli, tak jsem tam nešel ani já.

Je obehnán hradbami, které tam – ty současné - postavili Osmanci teprve nedávno, v šestnáctém století.

Je obehnán hradbami, které tam – ty současné - postavili Osmanci teprve nedávno, v šestnáctém století.

Z tohoto staroměstského epicentra se radiálně rozlévají do všech stran čtvrti nového Jeruzaléma: na západ židovského, na východ muslimského, což ovšem neplatí absolutně, neboť existují enklávy. Západní část je zelená, východní vyprahlá. Západní část, to je hlavní město moderního státu Izrael, především čtvrť Givat Ram, kde stojí základní sídla jeho státnosti. Parlament čili Kneset, soud, kde soudili Eichmanna, je tam sídlo prezidenta a předsedy vlády, památník šoa Jad vašem, Izraelské muzeum se Svatyní knihy s kumránskými svitky. To vše jsme museli minout, neboť nebyl čas. Projeli jsme však jednou z prvních moderních ulic ve městě, vily z konce 19. století, stálo tam café Masaryk, domy tam byla pěkné, evropsky upravené, trochu mi to připomínalo vilové čtvrti v Athénách, ostatně řekl bych, že na první pohled Izrael trochu připomíná Řecko, možná i vizuálně jsou Židé, tedy ti sefardští, podobni Řekům, ostatně historicky to není úplně nesmysl, neboť žádný národ ve starověku nebyl Řeky tak ovlivněn jako Židé, jejichž literatura jednu dobu vznikala v řečtině, ostatně i Josef Flavius napsal svou Židovskou válku řecky a řecky byly napsány první texty křesťanské. No ale jinak je myslím Izrael jiný stát než Řecko.

Stálo tam café Masaryk.

Stálo tam café Masaryk.

Když jsme se vraceli od hory Skopus, kde je jeruzalémská univerzita a která je židovskou enklávou, dostali jsme od arabské mládeže šutrem do kapoty. Vjeli jsme do jedné arabské ulice ve východním Jeruzalému, okamžitě se člověk ocitnul v jiném světě, domy divočejší, zeleň skoro žádná, zřetelně více odpadků, sem tam se čadilo z nějaké zapálené pneumatiky, která hořela jen tak, z radosti, že hoří a je čoud. Nejmarkantnější bylo množství mládeže. Stovky a stovky mladých černovlasých kluků, džíny, mikina, šátek arafat, adrenalin v krvi. To jim skončila škola, řekl Lukáš, a já se trochu uklidnil. S touhle populační bombou si stejně bude Izrael těžko vědět rady. Ale v tom není sám, to samé platí pro západní Evropu, prostě demografie je mocná zbraň, možná i ti kluci to vědí. Jeli jsme krokem, protože ulice byla zacpaná, za chvíli bylo slyšet houkačky, na druhé straně ulice už přijíždělo policejní auto se zadrátovanými okny, po chodníku běžela izrealská policejní hlídka. Byli to stejně snědí kluci, jako ti arabští. Něco se asi stalo, řekl Lukáš, to je tady pořád. Když jdou ze školy, prostě něco zkusí udělat, třeba něco zapálit. V tom jsme uslyšeli ránu. Šutr, řekl Lukáš. To jsi nám u nich objednal, že? řekl jsem já. - To je jen takovej nevinnej pozdrav. Oni to nemyslí zle, prostě vidí cizí značku, tak dávají najevo, komu to tady patří. - Cesta se brzy uvolnila.

Něco se asi stalo, řekl Lukáš, to je tady pořád.

Něco se asi stalo, řekl Lukáš, to je tady pořád.

V letech 1948 až 1967, tedy od války za nezávislost, kterou sice Izrael vyhrál, ztratil však významnou část Jeruzaléma, především právě Staré město, až do šestidenní války, bylo Staré město v rukou Jordánců. Židé, kteří tam do té doby žili (jednalo se asi o dva a půl tisíc ortodoxních Židů), byli vyhnáni. Židé v těch letech nesměli ani ke Zdi nářků a jejich synagogy a jakékoli památky na na židovskou tisíciletou přítomnost byly systematicky ničeny, prastaré židovské nápisy vyškrabávány – tohle Židé s arabskými památkami nikdy nedělali. Od 7. června 1967 je v izraelských rukou celý Jeruzalém. Slavná fotografie Davida Rubingera (loni měl výstavu v Praze), zachycuje ten okamžik, kdy unavení a šťastní vojáci ještě v přilbách stojí před Zdí, které všichni říkají – podle Arabů - Zeď nářků, ale pro Židy je to ha-Kotel ha-Ma’aravi, Západní zeď. Jako by říkali: Tak jsme zase tady, spravedlivá věc se podařila. Jakou cenu jsme za tuto zemi zaplatili? Deset tisíc mrtvých ve všech válkách, které Izrael vedl – byl k nim donucen. Stovky mrtvých při teroristických útocích. Jenže to jsou tři dny, možná jenom dva dny v Osvětimi. Od Osvětimi jsou to však pouhé dvě generace.

Židé v těch letech nesměli ani ke Zdi nářků.

Židé v těch letech nesměli ani ke Zdi nářků.

Tehdy ještě před Západní zdí nebylo to prostranství, jaké je dnes. Téměř až ke Zdi se tlačila čtvrť, kterou po Šestidenní válce daly izraelské úřady strhnout, takže vznikl jakýsi amfiteátr, z něhož je vidět do úžasné divadlo, to hemžení před scénou, to kmitání mužů v černých kabátech, bílých košilích a v kloboucích, kteří se modlí tak rychle, aby mezi ta slova nestačil vklouznout ďábel nebo hříšná myšlenka, a skutečně, když si člověk stoupne mezi ně, vydávají kvil a jakési melodické sténání, že z toho člověku trochu běhá mráz po zádech.

To kmitání mužů v černých kabátech.

To kmitání mužů v černých kabátech.

Jeruzalém, stejně jako Řím – nebo Praha – je na kopcích. Ty jeruzalémské, podobně jako římské, jsou nasáklé historií a eschatologií. Třeba taková hora Olivetská, od níž má do Jeruzaléma přijít židovský Mesiáš. Ten se bude přibližovat od hory k hradbám Starého města, přičemž bude probouzet k životu mrtvé, kteří jsou pohřbeni na největším židovském hřbitově na světě pod Olivetskou horou. Na jejím úpatí se rozkládá zahrada Getsemanská, v níž probděl poslední noc Ježíš, jenž Židy ale nebyl uznán za Spasitele. Je to takový malý parčík ohrazený zdí. Stromy, nejspíš olivovníky, tam jsou takové zkroucené a sukovité, takže vypadají staře, ale nejsem si jist, jestli skutečně Ježíše zažily. Přál bych jim to. Okopával je jeden sadař nebo co to bylo za profesi, na vyznání nezáleží.

Okopával je jeden sadař nebo co to bylo za profesi, na vyznání nezáleží.

Okopával je jeden sadař nebo co to bylo za profesi, na vyznání nezáleží.

Staré město je po věky rozdělená na čtvrť muslimskou, křesťanskou, arménskou a židovskou. Za hradbami se na kilometru čtverečním tísní hustě nakoncentrovaná hmota, takže když člověk vleze dovnitř, třeba Jaffskou bránou, jak jsme to udělali my, má pocit, že vlezl do pasti či labyrintu. Čeká ho spleť křivolakých uliček, průchodů, slepých cest, malých prostranství, dvorků a bůhví čeho všeho. Je to tam v různé míře orientální, pitoreskní, více méně špinavé, někde ale uklizené, bohaté, jinde chudé, to většinou. Krámky s falafely a tričky s Arafatem nebo Bibim (Netanjahuem), s nápisy Free Palestine nebo America don´t worry, Israel is behind you. Člověk myslím může snadno odhadovat, v jaké čtvrti je, a to nejen dle výskytu mešit, synagog, kostelů všech možných křesťanských denominací. Zvláště v arabské čtvrti, kde si s uklízením odpadků nedělají velkou hlavu, se dostavují silné čichové vjemy. Hned jsem začal kýchat. Některé uličky končí smetištěm, jiné ústí do jakýchsi temných děr, do nichž neproniká skoro žádné světlo. A zase je tam plno dětí. Tedy kluků. Hrají v úzkých uličkách fotbal, halekají nebo jen tak zevlují. Někteří, když vyrostou, stávají se intifadisty nebo salafisty. Ne samozřejmě zdaleka všichni, přál bych jim, aby našli jinou cestu. Ale to je tak asi všechno, co bych tak mohl.

Hned jsem začal kýchat.

Hned jsem začal kýchat.

Chrám Božího hrobu nelze minout, ale přiznám se, že bych to skoro udělal. Jistě, člověk tam musí zajít a musí si spolu s opravdovými poutníky, kterými my jsme ale nebyli, vystát frontu k prázdnému Ježíšovu hrobu, takové spíše kobce s ošlapanými schůdky, ale při vší své běžné a přirozené náklonnosti či sounáležitosti s křesťanstvím, přiznám se tu, že jsem tam zvláštní pohnutí bohužel necítil. Jakási melodramatičnost, temná stísněnost a zlatnická přezdobenost těch interiérů, jež odrážela východní, ortodoxní původ správců chrámu a jejich orientální vkus, způsobila, že jsem měl pocit spíše, že jsem se ocitnul v zašlém starožitníkově kvelbu, kde zrovna byl výprodej veteše. Chrám či krám byl přecpaný východním lidem, většinou pravoslavnými Slovany, těžce naparfemované ženy s hedvábnými šátky a silně namalovanou pusou líbaly ikony a kamenné, těmi doteky dávno ohlazené desky, dotýkaly se jich růženci a svatými obrázky, tělnatí muži s drsnými výrazy s funěním poklekali a svá břicha kladli na oltář své těžkopádně prožívané zbožnosti. Když jsem vyšel ven, jako by se mi ulevilo. Snad mi to Ježíš odpustí.

Chrám či krám byl přecpaný východním lidem, většinou pravoslavnými Slovany.

Chrám či krám byl přecpaný východním lidem, většinou pravoslavnými Slovany.

Pak jsme se tedy proplétali těmi uličkami kolem mešit, minaretů, kolem krámů a čpavě vonících šuarem, odmítli několik naléhavých výzev ke koupi kelimů, zaručeně pravých perských koberců, minuli několik islámských vzdělávacích center na výrobu mudžáhidů – a pak prošli jakousi chodbou, na jejímž konci byly detektory stejné jako na letišti, ale bylo to mnohem rychlejší než na letišti, holky se samopaly koukly na monitor, a to už jsme stáli před tou Zdí. Vzal jsem si na hlavu kippu, kterou tam byly zdarma v boxu, a šel k ní. Měl jsem už přepravený papírek z bloku s prosbou, tedy spíš se vzkazem. Nebylo na něm nic mesianistického, jenom prostý pozdrav v češtině, poděkování za všechno dosud, prosba za odpuštění, a docela jednoduché přání, ať všechno nakonec dobře dopadne. Pro moje nejbližší, jejichž jména jsem tam napsal, i třeba pro toho Mesiáše a všechen jeho lid, kdyby nakonec přece jen přišel.

Nebylo na něm nic mesianistického, jenom prostý pozdrav v češtině.

Nebylo na něm nic mesianistického, jenom prostý pozdrav v češtině.

Když jsme se vraceli do Tel Avivu, řádila větrná bouře. Doufal jsem, že v tom nemám prsty.

Kdyby nakonec přece jen přišel.

Kdyby nakonec přece jen přišel.

Cesta do Izraele se uskutečnila s laskavou pomocí Izraelsko-české obchodní komory.

Všechny blogy na

www.jiripenas.cz/fotoblog/

Jiří Peňás
  • 2Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Maminka hledá maminku!
Maminka hledá maminku!

Na eMimino.cz najdete maminky s dětmi ve vašem okolí na společné procházky i hraní