28. února 2014 17:17 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Když hoří Kyjev
aneb Eugen na Majdanu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 9Diskuse
Eugen Kukla. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eugen Kukla. | foto: Fotoarchiv: Eugen Kukla
Kyjev hoří a mně by přišlo divné psát sem o něčem jiném. V Kyjevě, ba ani na Ukrajině jsem přitom nikdy nebyl. Můj kamarád, mohu-li ho jím nazvat, Eugen Kukla v posledních měsících dvakrát.

Je to fotoreportér na volné noze, muž s velkým srdcem, které ho táhne tam, kde o něco jde a kde se lidé o něco snaží. Byl tedy dvakrát na Majdanu a díval se pozorným zrakem, jímž zachycoval dění, které v posledních dnech přerostlo v drama. Sešli jsme se ve středu odpoledne (19. 2. 2014) v Praze, v hospodě Konvikt, kde mi ukazoval a komentoval své fotografie a vyprávěl o svých kyjevských dnech. Já jeho vyprávění nahrál a pak přepsal. Fotografie jsou samozřejmě jeho, což je evidentní. Děkuju mu za ně.

To víš, že bych tam rád i teď byl, ale otázka je, jestli bych pro to nyní našel odvahu. Ta situace se evidentně strašlivě zhoršila řádově. V prosinci, když jsem tam byl poprvé, byla situace občas napjatá, ale v podstatě to byl happening, mejdan na Majdanu, barchat, jak tam oni tomu říkají.

ČTĚTE TAKÉ:

Podruhé, koncem ledna, už to bylo o něčem jiném. Neustále nervozní, až vypjatá atmosféra, stále očekávání nějaké katastrofy. Ta evidentně nyní nastala. Teď už je to regulérní válka. Já jsem se rozhodl, že u toho chci být, po jedné z prvních demonstrací Ukrajinců a jejich sympatizantů na Václavském náměstí.

Mívám takové puzení být na místech, kde se něco děje. Obstaral jsem si letenky a přes Moskvu přiletěl do Kijeva. Když jsem tam přijel poprvé, nikoho jsem neznal, ale měl jsem plno kontaktů, facebook je mocný, některé jsem využil, jiné ne, další jsem navázal na

místě. Poprvé jsem tam byl týden, pak čtrnáct dní, bydlel jsem v hotelu, poprvé mimo centrum v hotelu Slavutič, takové trochu bizarní zařízení, které by mohlo aspirovat na zážitkový hotel.

Ale to, že jsem musel dojíždět - tři stanice autobusem, pak dvě zastávky metrem - mělo svou výhodu: dění na Majdanu, tedy na náměstí Nezávislosti, končilo o dvě ulice dál, zbytek Kyjeva, toho obrovského dvou a půl milionového města, už si žil svým pokojným běžným rytmem. Ten, kdo by znal jenom Majdan, střed města, by mohl mít pocit, že takový je celý Kijev, ale tak to nebylo...

Podruhé jsem bydlel v hotelu Ukrajina, to už je na dohled Majdanu, to je takový velkohotel ze sovětských časů, teď je mi skoro stydno na to vzpomínat s úsměvem, ale občas jsem si tam fakt připadal komicky, když jsem se viděl mezi těmi kmitajícími štáby světových agentur, těmi profíky světových konfliktů, kteří se slétnou vždy, když se něco takové semele, pak zase odlétnou.

Já jsem tam nebyl od začátku, ale ještě jsem vychutnával tu zprvu poklidnou, happeningovou atmosféru protestu, který začal studentskou reakcí na Janukovyčovo náhlé ucuknutí od asociační smlouvy s Evropskou unií. Houstnout to začalo ve chvíli, kdy si vláda našla záminku ke střetu. Tou se stal požadavek, aby demonstranti vyklidili okolí kolem obřího vánočního stromku. To byly první střety, které byly ale hned od začátku dosti brutální.

Já jsme přesvědčený, že kdyby k tomu nedošlo a Janukovyč nechal věcem volný průběh, možná by ani žádné další protesty nepokračovaly a lidé by se rozešli na vánoce domů. To se však nestalo a postupně se spustil řetězec na sebe navazujících událostí. Tou první bylo ovšem to nepodepsání té asociační dohody s EU, nejspíš pod nátlakem Moskvy, kdo ví. To byla pro mnoho Ukrajinců facka do tváře.

Já si nemyslím, že by Ukrajinci byli obzvláštní znalci procedur Evropské unie a že by všichni měli jasnou představu, o co v tom Bruselu vlastně jde: jde ale o něco jiné podstatnějšího, oni tím říkali, my máme už dost toho našeho zkorumpovaného systému, té naší bezmocnosti, kde nic nefunguje, jak má. My chceme žít jako vy na Západě, v civilizovaných poměrech, v právním státě, ve slušných vztazích mezi lidmi, ve slušném státě.

Ta jejich touha po Evropě, to, že vztyčovali vlajku Evropské unie, to vlastně není nic jiného, než touha po civilizaci, po slušných a lidsky důstojných poměrech. Myslím, že to není jen naivita, hodně z nich už má zkušenost se Západem, hodně z nich tam pracovalo, mají velkou diasporu, a vidí, že jinde vypadá život líp a věci fungují jinak.

Dávají tím zároveň najevo, že nejsou Rusové, což ale neznamená, že by byli protiruští, aspoň já jsem se tam s nějakou nenávistí proti Rusům nesetkal, jen jim záleží, aby bylo jasné, že jsou jiní, že jsou Ukrajinci, že patří do Evropy. Cynici se tomu můžou zasmát, známe jich plno u nás: oni ti naivové chtějí do EU, neví, co je to za hrůzu, kdyby věděli, jak budou trpět...

Tyhle hlasy mě vždy dokonale vytáčejí, to považuju za chucpe nejvyššího druhu, jako by těm lidem plivali do tváře a říkali jim, jak jsou blbí. Ale oni vůbec nejsou blbí, oni si nemyslí, že jim budou do pusy létat pečení holubi, oni jen touží po civilizovaných poměrech, které připadají lidem na Západě, a my jsme z jejich pohledu také na Západě, už normální, často tak normální, že si jich neumíme vážit.

Myslím, že oběma stranám teď už vytekly nervy, trpělivost se vyčerpala, otevřela se Pandořina skřínka se všemi atavismy, nenávistmi, krutostmi nastřádanými za dlouhou dobu, a to na obou stranách. Myslím, že většina Majdanců, kteří tam po celé týdny tak pokojně, krásně a kreativně protestovali, je ze současné situace úplně zoufalých. Nějakou dobu to k tomu směřovalo, ale přesto si myslím, že to nemuselo nastat, nebylo to fatální a ta situace, jež je tu dnes, nebyla nevyhnutelná.

Já jsem tam žádné násilí nezažil, ale byl jsem na místech, kde se krátce před tím odehrálo, na Grušovského ulici, kde to ještě přímo doutnalo těmi střety. To bylo při druhém mém pobytu, kdy se situace už zásadně měnila: Janukovyčův parlament totiž mezitím stihl přijmout pendrekový zákon s nesmírně drakonickými tresty, klidně patnáct let za účast na nepovolené demonstraci, což vedlo k tomu, že strašně zhoustla atmosféra: dříve pokojní demonstranti najednou věděli, že proti nim stojí režim, který je chce za každou cenu kriminalizovat.

Tehdy se objevily ty kukly a kapuci, tehdy, zdá se mi, se pozměnilo i složení demonstrantů, tehdy se tam začaly objevovat typy rowdies, fotbalových chuligánů, kteří byli připraveni a vyzbrojeni na střety. Člověk viděl, že atmosféra houstne, viděl, že demonstranti se na Majdanu vycvičují a připravují na střety, někteří se možná na ně i těšili... Ale myslím, že pořád převládal strach z provokací a touha nenechat se k něčemu násilnému svést. To způsobovalo nepřetržitou a nesmírně vyčerpávající atmosféru napětí a až paranoie, jen aby se něco nestrhlo, jen aby nedošlo k násilí. No a došlo...

Spektrum demonstrujících bylo nesmírně široké, od babušek po matky s kočárky, mladí lidé, staří lidé, veteráni z Afghanistánu, studenti, střední vrstvy, kozáci... prostě celá ukrajinská společnost. Nechci to nějak idealizovat a nechci působit naivně, ale převažující atmosféra byla přátelská, řekl bych až nadšená, tedy aspoň v první fázi. To nebylo hnutí frustrovaných, nasraných, nenávistných lidí...

Já jsem v posledních letech dost chodil tady v Čechách na protivládní demonstrace, jako zpravodaj jsem fotil Holešovskou výzvu a jiné ty iniciativy a musím říct, že tam jsem z těch lidí měl někdy i hrůzu, ano, řekl bych, že tam se bylo možné setkat s hieronymoboschovskými tvářemi, obličeji nasáklými zlobou, záští, vztekem... S ničím takovým jsem se na kyjevském Majdanu nesetkával. Když jsem se díval do jejich očí, tak jsem nic takového neviděl. Ano, je možné, že jak ta situace eskalovala, tak přibývalo lidí, kteří touží po střetech, lidí s úchylnou potřebou bojovat, bohužel teď se asi uvolnila stavidla nejnižších pudů.

Hodně těm lidem na Majdanu v očích ciziny uškodily obrazy, kdy se tam začaly objevovat červenočerné vlajky banderovců. To hned se mnozí zhrozili co to je za hnutí, vždyť to jsou extrémní nacionalisté, antisemiti, pomalu fašisti, děsili se. K tomu bych chtěl říct dvě věci, jedna je prostá: nikdy tam tyhle vlajky nepřevládly, vždy naprosto dominovaly vlajky modrožluté, tedy vlajky současné Ukrajiny doplněné vlajkami evropskými.

A pak druhá věc, která je trochu složitější: Ukrajina jako samostatný stát je mladá země, oni nezažili, aspoň v moderní éře, žádné období, které by bylo možné označit za úspěšné, za příkladné, které by sloužilo jako takový etalon, třebaže mýtizovaný, jako je naše první republika. To Ukrajinci nemají, mají za sebou jen nešťastné a hrozné věci, vrcholící hladomorem ve 30. letech, německou okupací a pak opět sovětskou nadvládou. Proto je tam až nábožná úcta k těm několika málo osobnostem, které se vymykaly, které nějak vyčnívají z té dosti zoufalé a ponižované historie ukrajinského národa.

Takže se tam obrovské úctě těší básníci Taras Ševčenko a Ivan Franko, ale také Stepan Bandera, postava spíše tragická než záporná, ukrajinský nacionalista, který se v zoufalé snaze najít místo pro svůj národ ocitl v zoufalé situaci a byl ochoten, byť asi nerad, spojit se i s nacisty. Je to trochu podobné, jako bychom se my nemohli ve své historii odkazovat k nikomu jinému než k bratrům Mašínům... Mimochodem poslední protikomunistické, protisovětské partyzánské skupiny tam byly zlikvidovány až v polovině 50. let.

Myslím, že v tomhle kontextu je odkazování k postavám jako je Bandera, ostatně odkazování spíše menšinové, dosti pochopitelné. Myslím, že se to týká i antisemitismu, který by tam někteří chtěli vidět. Mluvil jsem tam s několika lidmi a opravdu tam zaznívalo, že bývalý premiér Azarov je žid, jevrej. Oni ale vždycky říkali, to je ruskij jevrej. Proti našim, ukrajinským nic nemáme, třeba jeden z nejbohatších lidí Ukrajiny Petro Porašenko, čokoládový král, a to je náš jevrej, proti tomu nic nemáme. To je slyšet i od velmi kultivovaných lidí.

Ano, zní to našim uším trochu divně, ale rozhodně bych neřekl, že by se protesty na Majdanu odehrávaly v nějakém xenofobním, vyloženě protiruském nebo antisemiském duchu. Mluvím samozřejmě o době, kdy jsem tam byl, tedy před měsícem. Ale divil bych se, kdyby se to tak zásadně zvrtlo.

Ohromně mi otevíralo dveře a náruč, když jsem řekl, že jsem Čech. Jsou dvě země, kde se, myslím poněkud nezaslouženě, těší Češi ohromným sympatiím: Izrael a Ukrajina. Člověk je brán okamžitě jako přítel, jako někdo, kdo jim hned rozumí a oni rozumí jemu, myslím, že v tom má velký vliv rok 1968 a sovětská okupace, za kterou se dílem stydí a druhým dílem se sami považují za její oběť. Stalo se mi to třeba když jsem chtěl do majdanského lazaretu, okamžitě se tam místní paní doktorka rozzářily: Čechy, najlušši ljudi v míre. Ten kapitál, který tam máme, je neuvěřitelný. Jen se obávám, že trochu nezasloužený.

Mluvil jsem ale i s lidmi, kteří z toho, co se dělo na Majdanu, nadšení nebyli. Jel jsem třeba dvakrát do města z letiště se stejným taxikářem, chytrý chlap to byl, cítil se být Ukrajincem, byl velmi kritický k Janukovyčovi a k Moskvě, ale prostě se mu nelíbilo, co se děje: nelíbil se mu nepořádek, demonstrace, blokování dopravy, nelíbilo se mu ani stržení Lenina, ne že by byl jeho příznivec, ale prostě mu vadilo, jak říkal, obrazoborectví, pro něj byla socha Lenina památník minulosti, na který se nesahá.

Vůbec to nebyl tupec, ale prostě chtěl, jak se u nás říká, klid na práci. Pak tam byl jiný taxikář, který fandil demonstrantům a stěžoval si, jak už ho několikrát napadla policie a jak mu ten režim vadí. Ale zároveň říkal, že by si přál, aby to na Ukrajině vypadalo jako v Bělorusku, kde je klid a pořádek a kde to ten moladěc Lukašenko umí zařídit. Ostatně myslím, že tento názor nebude nijak výjimečný. Touha po tvrdé ruce, která sjedná pořádek, je myslím v těchto zemích silná.

Já jsem si tam někdy připadal, jako bych se ocitl ve filmech Alexandra Dovženka nebo Sergeje Ejzenštejna, chvílemi to bylo jak v nějakém futuristickém snu, který se ale odehrával před sto lety. Takový revoluční rok 1918. Ta zvláštní směsice postsovětského a postmoderního, řekl bych západního světa s jeho reklamami a obřími obrazovkami a laserovými světly a něčím velmi archaickým, náboženským, archetypálně slovanským a ještě snad carským, a to celé prohloubené revolučním patosem, který se přitom od té sovětské minulosti chtěl definitivně odsřihnout.

To, co na fotografiích člověk vidí a zdá se mu být jedním velkým bordelem a chaosem, má ve skutečnosti jasný řád a obrovskou funkčnost. Já jsme byl fascinovaný, jak je to tam zorganizované a promyšlené, jakou to má logistiku. Upozorňuji, že v době, kdy jsem tam byl, platil přísný zákaz alkoholu a myslím, že se skutečně dodržoval. Já jsme tam obdivoval tu mimořádnou, ohromnou schopnost improvizovat a stále nějak překonávat chaos, chlad a úzkost, jakl to dopadne.

Nezažil jsem snad nikdy tak dobře organizovaný řád, kde bylo myšleno na vše, od improvizované kaple, která mimochodem v úterý shořela, přes diskusní fórum, press-centrum a kantýnu, kde se vyvařoval boršč pro tisíce lidí, až po řadu toi-toiek, mobilních toalet, které skutečně spolehlivě sloužily.

Myslím, že to všechno souvisí s jejich ohromnou schopností přežít v čemkoli a v jakýchkoli podmínkách. Nedovedu si v takové situaci představit Čechy... Hrozně jsem si jich za to vážil a hrozně je obdivuju. Tam, během těch dní, jasem nabyl pocitu, že oni jsou odhodláni bojovat, jsme přesvědčen, že pokojně za splnění svých cílů, tedy za odstoupení Janukovyče a vypsání předčasných voleb.

Až do úplného konce. Že prostě není síla, která by je z náměstí mohla doatat, že i kdyby přijely buldozery a tanky, tak oni tam přijdou znovu. Trnu v těchto dnech, že ta zkouška je právě před nimi, vlastně ji právě podstupují. Jak jen to je možné, jsem s nimi.

Tolik Eugen Kulka.

Fotoreportér na volné noze Eugen Kukla.

Fotoreportér na volné noze Eugen Kukla.

Večer mi přišel dopis do mé ukrajinské kamarádky Ally, říkal jsem jí dáma s psíčkem, žila několik roků v Praze, vystudovala ostatně v Kyjevě bohemistiku. Před pár lety se přestěhovala do Londýna, kde může uplatnit svou skvělou angličtinu.

Alla Větrovcová: K situaci v Ukrajině

Populární zimní sport v Ukrajině – házení Molotov koktelů a sprint od zásahových jednotek Berkut (vtip aktivistů k Olympiádě v Soči).

Jediná sankce, na kterou se zatím Evropa (z hlediska Ukrajinců) zmohla, bylo zřízení ochrany Ukrajinské Ambasády ve Spojeném království. Reprezentaci vlády Viktora Janukovyče v centru Londýna ode dneska hlídají  policisté. Jeden u hlavního vchodu, další u postranního.

Dnes večer se tam ale žádná manifestace nekonala – usměvavý a sdílný cop nám sdělil, že všichni šli protestovat k přepychovému sídlu ukrajinského oligarchy Rinata Achmetova u stanice metra Knightsbridge. Ten jako finanční sponsor prezidenta Ukrajiny by mohl zastavit krveprolití a přitlačit k návratu konstituce z roku 2004 omezující jeho pravomocí. Aby neměl pochyby, jestli se tam dostaneme, policista nám dokonce poradil i ulicí a číslo domu. Bylo vidět, že Ukrajinci u Ambasády neotáleli.

Mimo jiné byl obeznámen, že dětičky funkcionářů studují ve Velké Británii, zejména se zaradoval za projanukovičova stoupence a člena parlamentu Olega Careva, jehož syn se dostal na jednu z nejlepších univerzit v Anglii - Durham university. I když Carev mermomocí usiluje o vstup Ukrajiny do celní Unie z Ruskem.

Policista se také ptal, co je nového dnes v Ukrajině. Prozradila jsem mu, že ministr vnitra Vitaly Zacharčenko dnes podal demisí

Ale nebuďme naivní, že by to učinil kvůli hroznému krveprolití 18 února (70 mrtvých dle zpráv opoziční televizní stanice 5. Kanál a několik tisíc zraněných v kyjevských nemocnicích). I kdyby (protože se to zatím nepotvrdilo) – tak jen z důvodu, že nesplnil hlavní úkol včerejška – potlačit Majdan, a zahnat nepřítele.

Nepřítel státu Janukovyče je fašista, banderovec, extremista, a radikál. Celá Mendělejevova tabulka. A nezáleží, jestli je to etnický Ukrajinec mluvící jen ukrajinsky, Armén, Žid anebo Rus. Hlavně že není vyznavačem víry ve „zlepšení ekonomiky“ hlásané Janukovyčem.

Ovšem, v pojetí  Ruska a příznivcu Janukovyče „fašista, banderovec a spol“  zahrnuje půlku obyvatel státu, asi 25 miliónů, což je podezřelé. Mezi nimi se ocitli Kyjevani, inteligence, řada krajských měst a celá Západní Ukrajina. V pojetí Ruska a mafiánského klanu Janukovyče to jsou to vesměs lidí, kteří si neváží nabídky Putinovy celní unie, kritizují zkorumpovanost vlády a dávají přednost vstupu do Evropské unie.

Navíc spousta lidí se začala ptát, co my vlastně o tom Štěpánu Banderovi víme, když odsouzen Norimberským tribunálem nebyl, a zabil ho na ulici  jistý agent KGB v Mnichově roku 1959. Jestli byl jako my dnes, a chtěl Ukrajinu dostat do Evropy a zbavit se Ordy (Moskva v pojetí Ukrajinců dnes, mutace tataro-mongolského jha) – tak to přece mohlo být trochu jinak... Míhá se tam také porovnání osudu Ukrajiny s Československem roku 1938 a Mnichovská zrada.

Rekapitulace ze včerejška – mrtvých je prý o hodně víc než se píše v novinách, lidé umírali daleko od Majdanu. Novináře Vjačeslava Jeremeje z Kyjevského deníku Věsti vytáhli neznámí lidí v maskách z taxíku, zbili a z pistole mu vpálili ránu do hrudníku. Prý proto, že u sebe měl seznam lidí zavražděných zásahovými jednotkami.  Zemřel na operačním sálu a zanechal po sobě čtyřletého synka.  

Včera lidé mohli sledovat přes youtube živé vysílání z Majdanu jak se lidé modlí, aby se zásahové jednotky nezaútočily. Lidé se pokoušeli zpívat. Tak, aby mohli slyšet své velitelé. Mimochodem – dnešní hit youtube je předělaná folk píseň (Hořela sosna, hořela – na Hořela kolo, hořelo, tam barikada stojala - poslouchám ji, když se mi bezmocně svírají ruce..

(Fotobloby na www.jiripenas.cz/fotoblog/)

  • 9Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.