Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Koalí trus aneb Glóbus v Duisburgu

Názory

  13:57
U vchodu zoologické zahrady v Duisburgu stojí žirafa, která strká čumák k návštěvníkům, takže jim asi občas oblízne objektiv, na kterém je pak šmouha. Z blízkého pavilonu se každou chvíli ozývá příšerný řev opic, ale hlavním zvukem je trvalý hukot dálnice, která protíná areál zoo.

Hned u vchodu zoologické zahrady v Duisburgu stojí žirafa. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

I tak zahrada za pošmourného pozdně zářijového dne jevila známky zvláštního klidu a melancholie, která na domovy - či věznice - zvířectva padá takhle ve všední dny dopoledne, když jsou skoro prázdné.

Byly doby a nebylo to tak dávno...

Duisburg je dvacet minut S-Bahnem od Düssseldorfu (minulý fotoblog), ale když tam vystoupíte, jste v trochu jiném světě, i když poválečné nádraží je postavené podle stejného modelu – solidní funkcionalistická krabice s hranolovou věží. V Duisburgu už začíná Porúří-Ruhrgebiet, kdysi to bušící a hustou krví oceli a uhlí pulzující srdce o mnoha komorách, z nichž ta duisburská byla z největších. Byly doby, a nebylo to tak dávno, ještě v padesátých a šedesátých letech za hospodářské konjunktury, kdy zdejší doly, hutě, doky, ocelárny, železárny, všechny ty strašné fabriky se jmény Krupp, Thyssen, Mannesmann, Klöckner... vtahovaly do svých bran statisíce lidí ze všech koutů Německa i vzdálených zemí. Sem přicházely první tisíce gastarbeiterů z Turecka, vítaní zpočátku a přesvědčovaní náborovými akcemi, aby přišli německému hospodářství na pomoc. A oni přišli a už zůstali... Tehdy tu nebyla žádná nezaměstnanost, rostla kupní síla a hospodářský zázrak se zdál být bez konce, stejně jako za obzor se táhnoucí věčně zašedlé nebe nad touhle nížinatou krajinou.

Ty časy však skončily. V dolech se před takovými dvaceti, třiceti lety dotěžilo, pece vyhasly, komíny přestaly dýmat. Nebe se vyjasnilo. Dělnictvo se nějaký čas bouřilo, stávkovalo, protestovalo, ale to bylo asi tak všechno, co mohlo s historickým procesem, globalizací, či co to způsobilo, dělat. Nakonec se se stavem nějak muselo smířit, když navíc poměry už dávno nebyly jako za Marxe, který zajisté měl kdysi tento terén dobře zpracovaný a Das Kapital by bez jeho existence a znalosti zřejmě nenapsal. Nynější proletariát nepřipravoval revoluci a třídní boj bral s rezervou. Raději se díky všemožným konverzním a rekvalifikačním programům rozplynul do jiných mezitříd a sociovrtev. Dělníci si našli jinou práci, přeškolili se, odstěhovali se, šli do předčasné penze nebo zůstali na podpoře, která nebyla koneckonců také špatná. Jejich vystudované děti stejně většinou už netoužily po práci ve fabrikách, které se mezitím proměnily v obří industriální muzea, které jsou jako surrealistická monstra posazená do umělé krajiny hald a výsypek, mezi nimiž se proplétají hadovité linie dálnic.

Nebe se vyjasnilo...

Duisburg samotný se však jeví jako normální, to neznamená, že nezajímavé, (západo)německé město. Má nějakých půl milionu obyvatel, na první pohled je tu silně zastoupena turecká menšina, která možná časem bude většinou. V neděli odpoledne, když jsem šel z nádraží hlavní třídou, byly to právě turecké rodiny se třemi čtyřmi dětmi, které si nejvíce užívaly zářijového slunka, posedávaly po lavičkách či se procházely ve známém pořadí: vepředu dva tři muži v rozmluvě, za nimi s patřičným odstupem dvě tři těhotné ženy v šátcích s kočárkem, kolem něhož poskakovala černovlasá dítka.

Na první pohled je tu silně zastoupena turecká menšina.

Moje první kroky vedly do Muzea Wilhelma Lehmbrucka, rodáka z duisburského předměstí. Lehmbruck (1881 – 1919) patřil k nejvýznamnějším sochařům začátku dvacátého století, obecně je řazen k expresionistům, ale jeho figurální sochy, především ženská těla, ať už ve stavu celém či torzovitém, jsou lyricky něžná a jaksi bolestivě snivá, v něčem bych je viděl podobné s figurama z obrazů Modiglianiho, který byl Lehmbruckovým vrstevníkem a nežil o nic déle než on – Lehmbruck spáchal v Berlíně sebevraždu v březnu 1919, Modigliani o necelý rok později v Paříži dokašlal svou tuberu.

Obecně je řazen k expresionistům.

To muzeum je krásné a moderní a i milionová města by jej mohla Duisburgu závidět. Skleněná geometrická, dokonale vzdušně působící stavba, byla dokončena už v roce 1964. Jde o dílo sochařova syna, architekta Manfreda Lehmbrucka (1913 – 1992), specialistu na muzejní stavby. Sochy jeho otce – a dalších slavných sochařů - jsou tam rozmístěny s citlivou pietou, kužely slunečného světla na ně dopadají s něžností, která kolem těch sklopených, ku spánku se ukládajících či zasněných hlav tvoří jemnou auru.

I milionová města by jej mohla Duisburgu závidět.

Kolem muzea je park pojmenovaný po Immanuelovi Kantovi, což má možná i tu souvislost, že v Duisburgu je muzeum věnované filosofovu východopruskému Königsbergu, čili Královci, po němž toho v nynějším ruském Kaliningradu mnoho nezbylo. Duisburg se stal po válce čímsi jako patronem obyvatel starého Königsbergu, kteří, pokud se jim podařilo přežít, byli rozptýleni po celém Německu. Muzeum, knihovnu a archiv mají tady.

Duisburg, i když se to nezdá, patří k nejstarším městům v této části pravého dolního Rýna. Jeho zárodky vznikaly kolem hradiště, které navazovalo na předsunutý římský vojenský tábor Asciburgium. Ten byl založen na mimořádně vhodném místě, na pahorku na dohled soutoku Rýna s Rúrem. Po zániku západořímské říše to tu převzaly kmeny Franků, což znamená silných, svobodných, volných. O nějakou dobu později tu pak již stála královská a pak i císařská falc čili hrad, na nějž zajížděl věčně putující král či císař, neboť jeho úkolem bylo jezdit po zemi a kralovat na koni. Nebyl to přitom jen tak nějaký hrádek, nýbrž už za krále Jindřicha Ptáčníka, soupeře a pak spojence našeho svatého Václava, se tu začátkem 10. století konávalo říšské shromáždění, na nějž se sjížděli zástupci z celé Východofranské říše. Ta pak pod jeho synem, císařem Otou I., povýšena na Svatou Říši římskou, stala se jakýmsi formálním a duchovním domovem i pro české země. Ale myslím, že až sem, tedy tak daleko, se nikdo z Čech štrachat nemusel.

Duisburg, i když se to nezdá

Po hradu tu není už není ani stopy, za což nemůže jen bombardování, kterému byl Duisburg od roku 1942 vystaven prakticky denně. „Area Bombing Directive“, plošné bombardování britskými leteckými svazy, změnilo všechna města v Porůří a v této části Porýní v ruiny – kousek odsud je město Wesel, které je rekordmanem: zničeno bylo z devadesáti osmi procent. Duisburg jen o trochu méně. Člověk, který se prochází těmito městy, jde po troskách, z nichž vyrostly úplně nové ulice, domy, kostely, obchody, divadla, křižovatky, nadjezdy, nábřeží, všechno. Všechno se po válce muselo postavit znovu, včetně toho, co vypadá jako staré, ale není.

Duisburg jen o trochu méně.

Tak se musel téměř celý znovu postavit z trosek pozdněgotický kostel Salvatora, nejcennější gotický chrám v této části Porýní. Jeho středověká podoba byla dokončena v roce, kdy na druhé straně Rýna vzplála hranice s naším mistrem Janem. Po zničení během války byl obnoven roku 1960, ale helma na špici věže mu chybí dodnes. Od poloviny patnáctého století patří protestantům a roku 1610 se tu konala generální synoda evangelické církve, což mělo možná nějaký význam i pro nás, protože za pár let už se Evropa z náboženských důvodů vesele mydlila, přičemž naše země v tom nehrály podřadnou roli.

Nejcennější gotický chrám této části Porýní.

Před kostelem stojí pomník, připomínající kašnu, na jejímž vrcholu se chlapík oděný do renesančního šatstva opírá o globus. Přečetl jsem si na ní, že jest to Gerhard Mercator, po němž se tu jmenuje jedna z hlavních ulic a v muzeu, kam jsem samozřejmě zašel, je mu věnován celý sál. Pohřben je v onom salvatorském chrámu, když v Duisburgu prožil druhou polovinu života – narodil se jako Gerard De Kremer (tedy obchodník, Mercator je latinský překlad) ve Flandrech v dnešní Belgii, jako protestant odešel v roce 1552 do exilu do Duisburgu, tehdejšího vévodství Kleve, kde zemřel v roce 1594. Já jsem měl jen matné povědomí, kdo byl, byť o Mercatorových mapách jsem samozřejmě věděl, neboť byly doby, kde jsem moc rád čítal knihy mořeplavecké. Avšak plynně sdělit, v čem byl jeho význam jeho geniality, to bych si netroufl. Tak jsem o to po příjezdu požádal kolegu Zbyňka Petráčka, který jako vystudovaný kartograf, okamžitě se zájmem, ba zápalem mne zasvětil.

Přečetl jsem si, že jest to Gerhard Mercator.

Kartograf a matematik Gerhard Mercator se více než kdo jiný zasloužil o velké námořní cesty a objevy. V roce 1569 navrhl takové mapové zobrazení, tedy takovou projekci trojrozměrného glóbu do dvourozměrné mapy, aby se na ní loxodroma jevila jako přímka. Zní to učeně, ale lze to názorně vysvětlit. Mercatorova mapa zkreslovala délky i plochy, ale věrně zachovávala úhly. A loxodroma je čára, která protíná všechny poledníky pod stejným úhlem. Staří námořníci neměli k dispozici GPS, ale úhly měřit dokázali (výšku slunce nad obzorem, tedy zeměpisnou šířku). Jinými slovy: Stačilo jim na Mercatorově mapě stanovit azimut, úhel, pod kterým se měla loď dostat k cíli, a pak se toho azimutu při plavbě držet.

Tehdy nevadilo, že taková trasa je sice přímá na mapě, ale není nejkratší. V éře plachetnic nescházel čas ani pohonné hmoty. Vítr byl – a dodnes překvapivě je – zadarmo, nezdaněný. Rozhodující byl jasný směr, který udávaly Mercatorovy mapy a bylo ho snadné udržovat. Tento pokrok vedl k největším zámořským objevům – k tomu, že výpravy už nevyrážely naslepo jako Kolumbus, ale držely se pevně dané cesty.

Pozoruhodné je, že téměř 450 let staré Mercatorovo zobrazení se používá dodnes – na leteckých či námořních navigačních mapách. A nejen to. Až zabrousíte na server Googlemaps a budete si myslet, že konečně disponujete technologií 21. století, pak vězte, že tyto mapy používají Mercatorovo zobrazení navržené v roce 1569. To jsou věci.

Tolik Zbyněk Petráček

Procházel jsem se pak ještě chvíli po staré části nově postaveného Duisburgu, který přiléhá k systému kanálů, na němž je vybudován největší říční přístav v Evropě. Podél jednoho z nich se táhla louka před městskými hradbami, které si tu nechali ze středověku. Na louce se konala jakási dětská slavnost, spočívající v tom, že u vzorně seřazených stanů stáli rodiče s jedním, maximálně dvěma dětmi a jiní muži a ženy s německy odhodlanými, vážnými a poctivými výrazy jim cosi vysvětlovali, předpokládám o nutnosti ochrany životního prostředí a o rovnosti všech ras a náboženství, přičemž děti i dospělí u toho pili biolimonádu a pojídali hrubozrnné biokoláčky. Vrátil jsem se pak k nádraží, kde jsem byl můj levný hotel s italskou obsluhou.

Podél jednoho z nich se táhla louka před městksými hradbami.

Druhý den bylo nebe zatažené a já šel do zoologické zahrady. To patřilo k sentimentálnímu rysu této cesty, o níž jsme psal minule. Byl jsem tam totiž před třinácti léty a byl jsem tedy zvědavý, jak se zvířata mají a jak vyrostla. Vzpomínám si, že jsem tehdy viděl statného orangutanního muže, který tváří v tvář publiku nerušeně prováděl samohanu, přičemž výraz jeho tváře byl zcela netečný a zcela lhostejný k tomu, co si asi o něm pomyslí návštěvníci. Ty jsem sledoval se stejným zájmem jako jeho: vždy chvíli pobaveně přihlíželi, mužům cukaly koutky, ženy se poněkud afektovaně culily, děti nechápavě čučely, ale myslím, že to šlo vydržet jen chvíli. Bylo to velmi bizarní, pitvorné a zároveň jaksi „pravdivé“ – zjevná podobnost s člověkem, tedy mužem, a opův zahloubaný, téměř filozofický výraz, jako by karikoval pána tvorstva a jeho domýšlivost. Myslel jsem na to, co asi tomu „lesnímu muži“ táhlo hlavou, jaké libidinózní představy se mu vynořovaly v mozkovně, o čem asi snil: snad o sličném zadku nějaké slečny orangutanové, ovšem jiné, než té ovadlé starší opice, s níž měl malé opičky, jejichž roztomilost tak kontrastovala s obludnou olysalostí tohoto postaršího chlapa.

Když jsem tam nyní po třinácti letech přišel, seděl starý orangutan otočený zády k publiku a nejevil pražádnou ochotu na tom něco změnit. Byl-li to on, nemám tušení. Zbytek jeho rodiny se věnoval běžným záležitostem spojeným se životem v kleci.

Zoologická zahrada v Duisburgu je slavná chovem dvou unikátů. Koal a bílého amazonského delfína, jenž koná nekonečné oblouky v obřím delfinariu, do něhož lze nahlížet skrz boční skleněnou stěnu. S přesnou frekvencí asi deseti vteřin se vždy objeví světlý tvor u stěny, ťukne o ni zobákem, udělá oblouk a zase se vzdálí. Tak pořád a do nekonečna. Může se u toho dobře meditovat a myslet na nietzscheovskou ideu věčného návratu.

S frekvencí asi deseti vteřin se vždy objeví světlý tvor u stěny, ťukne o ni zobákem, udělá oblouk a zase se vzdálí.

A pak zahrada proslula chovem koal, jimž jsou speciálně vozeny týden co týden haluze blahovičníku čili eukalyptu, který pokud se na tom něco nezměnilo, ne a ne v Evropě vyrůst. Koaly, ti vskutku sladcí medvědi, byli před sto lety téměř vyhubeni. Bezbranní a zcela naivní blbečci, kteří si nedovedli představit, že by jim mohl někdo v Austrálii ublížit, byli po desetitisících utloukáni holemi a tyčemi, ovšem opatrně, tak, aby se nepoškodily jejich pěkné kožíšky. Zbylo jich akorát tolik, aby balancovaly na hraně vyhynutí.

Tady v Duisburgu jim ovšem nic zřejmě nehrozilo. Asi deset jich bylo rozlezlých po větvích blahovičníku a všechny do jedné schouleny spaly. Hleděl jsme na ně skrz sklo a hledal způsob, jak je vyfotit, což vinou přítmí nebylo možné bez blesku. Tím jsem je však nechtěl rušit. Spokojil jsme se tedy s jejich trusem. Ty malé špičaté bobky, to jsou pravá koalí hovínka.

To jsou pravá koalí hovínka.

Na závěr test z německých reálií pro pár mých věrných čtenářů. Komu patří tato bunda, kterou lze spatřit mezi exponáty duisburského městského muzea? Napovím, že patří jisté fiktivní postavě, která je spojena s tímto městem, v němž zažila nejedno dobrodružství.

Komu patří tato bunda?

Odhalím příští týden, kdy navštívíme zdejší třetí D: Dortmund.

(Tento díl vznikl za laskavého přispění letecké společnosti GermanWings.)

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...